Kozlové, zahradníci, narcisové. Privatizuje tu někdo listopad?
Loučíme se s ministrem Prachařem, vítáme ministra Ťoka a s ním i hlásku „ť“, která až dosud v tom našem dyškurzu trestuhodně absentovala. Zamýšlíme se nad odkazem listopadu 89, až se nám z hlav kouří.
Dlouho to ve vzduchu viselo a pak to z toho vzduchu spadlo - odstoupil ministr Prachař. Asi se to nedá zaznamenat, takže zaznamenávám. „Prachař skončil. Nedobrovolně,“ hlásí otvírákový titulek Lidových novin. „V politickém zákulisí není tajemstvím, že Prachař dávno ztratil podporu šéfa ANO Babiše. Vicepremiér proto již nějakou dobu hledal vhodného kandidáta, kterým by neúspěšného ministra nahradil. Nakonec ho našel v Danu Ťokovi, jenž sedm let vedl stavební firmu Skanska. Podle informací LN pak jen čekal na to, až horký favorit na rozkývané křeslo šéfa dopravy získá svolení švédských vlastníků firmy.“ Být horkým favoritem na rozkývané křeslo – asi si umím představit komfortnější a stabilizovanější způsob trávení času. Téma značně vyváženě sloupkuje Petr Kamberský. „Případ Ťok nebude pro českou veřejnost úplně jednoduchý. Debata se zatím motá v emoční diádě člověk ze stavební firmy: fuj! versus odborník: hurá! (...) Dan Ťok má vynikající profesionální i osobní pověst. (...) Pokud proti němu odborně ani lidsky nelze nic namítat, pak musíme formulovat jinou vážnou námitku: vláda, dle ústavy, rozhoduje ve sboru. Teď však do ní přichází další člověk, o jehož názorech na daně, penze či misi v Afghánistánu netušíme vůbec nic.“ David Klimeš ke stejnému tématu v Hospodářských novinách: „Ťok přichází z firmy, která rok co rok staví státu stavby za miliardy. Sám Babiš přiznává, že se kozel stal zahradníkem. Pokud se tedy nově mají vybírat ministři ne z politického života, ale naopak z centra ministerstvem dozorovaného sektoru, pak je to poměrně radikální změna dosud obvyklé kvalifikace ministra. Pan Ťok je jistě manažer s výbornou pověstí. Ale takto to prostě být nemá. To, že se v Česku hroutí letitý politický systém, přece ještě neznamená, že politiky mají kompletně nahradit lidi z byznysu.“
Přes oslí můstek pochodem vchod: Zatímco názory pana Ťoka pro nás představují dráždivé tajemství, jsou stanoviska prezidenta Zemana prakticky ke všemu veřejnosti známá. Prezident názory má a neváhá je použít. Potvrdil to i během návštěvy na Vysoké škole báňské, kde mu podle reportáže LN studenti uznale aplaudovali. K Pussy Riot: „Je to skupina docela normálních výtržnic, které veřejně souloží a ještě se tím chlubí. Souložit, přátelé, se má v soukromí, protože je z toho větší potěšení. (...) Zeman se v Ostravě obul do školského systému, který podle něj umožňuje, aby se na univerzity dostal „odpad“. Tedy slabší žáci středních škol. (...) ‚Vysoké školy by měly být financovány podle úspěšnosti absolventů na trhu práce,‘ navrhuje prezident.“ Bezva. Prezident dolních deseti milionů označuje nějakou skupinu lidí termínem „odpad“, důvodem je, že na škole nepobrali pro něj dostačující kvantum znalostí třeba z chemie. Miloši Zemanovi ale takové věci procházejí, protože dokáže zároveň v publiku vyvolat dojem, že „odpad“ jsou vždycky ti druzí.
V příloze Práva Salon je rozhovor s filmovým režisérem Robertem Sedláčkem, Česká televize začne vysílat další díly seriálu Českého století, který vytvořil s Pavlem Kosatíkem. První z nových dílů je o jednáních, na kterých československá garnitura přijala pookupační Moskevské protokoly. Podle Sedláčka osmašedesátníkům nic nedocházelo, protože byli oslepení láskou davu. „Idealisté by Kremlu bezprostředně po srpnu neustoupili. Nebo aspoň ne tak zbaběle, že podepíšou úplný opak toho, co předtím prohlašovali. V jejich případě nejde o idealismus, ale o čistý narcismus. Nezapomínejme, že nevynucenou lásku vlastního obyvatelstva dlouho předtím nepoznali.“
Ve stejném deníku Lukáš Jelínek píše o snaze „konzervativních ideologů, politiků a některých sdělovacích prostředků“ jaksi privatizovat listopad 1989, líčit ho coby „pravicový projekt“. „Liší se leda v tom, šlo-li o antikomunistický puč, či o manifestaci podpory neregulovanému trhu. (...) Jako by se nehodilo do krámu připomínat, že v listopadovém vření byl stěžejní humanistický étos, který nesla zejména levicová či sociálně orientovaná část disentu. Jenže kdyby skutečně bylo cílem pouze zbořit architekturu autoritářského režimu v čele s komunistickou stranou, nekonalo by se trpělivé vyjednávání v kuloárech a nedošlo by ke vtažení komunistických pragmatiků do polistopadových struktur. Stačilo by vymést úřady a postavit bývalé vládce před soud.“ Hlava mi to nějak nebere. Jak se to zpětné přivlastnění si převratu pravicí projevuje (s výjimkou různých vystoupení Václava Klause, který ovšem listopad neprivatizuje pro jakousi hypotetickou pravici, ale pro sebe)? Jasně, tehdejší dění nebylo nesené nějakými vyhraněně pravicovými idejemi. A levicovými taky ne. Ale nějakou společnou minimální představou, co by se mělo co nejrychleji stát (zrušení vedoucí úlohy komunistické strany, propuštění politických vězňů, svobodné volby a podobně). Někteří lidé asi měli detailnější představu, jak by se společnost měla vyvíjet dál – masově rozšířená a sdílená tehdy ale, myslím, žádná nebyla. Většina lidí tehdy na tom byla asi tak jako já, horizont, ke kterému se upínali, byl dost blízko, moc neřešili, co přesně by mělo být za ním. A že se tehdy jednalo, má dokládat... co přesně? Hrála v tom mimo jiné dost velkou roli i obava z toho, že režim ještě pořád měl ty svoje tanky a pohotovostní pluky. Obava zdaleka ne tolik opodstatněná, jak si lidi tehdy mohli myslet, ale docela silná. No nic.
Z Blesku: „Policisté v sobotu odpoledne pátrali po muži, který má psychické problémy. Přitom je kontaktovali vystrašení lidé se slovy, že jim do bytu vnikl člověk bez bot a zamkl se v jejich koupelně. Zde se policistům naskytl opravdu nezvyklý pohled. Muž měl nohy ve vzduchu a hlavu v záchodové míse. Do té navíc proudila voda z přívodní hadičky od automatické pračky.“ Není třeba zdůrazňovat, že se tak stalo v Brně. Ještě víc než ta hlava v záchodové míse mě ovšem zaujalo, že byla kombinována s nohama ve vzduchu. Policisté zjevně byli svědky zrodu nějaké specificky české verze jógy. Už bylo na čase.
