1

Babí Jar. Lehnout na dno rokle a chvíli čekat

Témata: ,

Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je. Lístek stojí čtyři hřivny, což jsou čtyři koruny, ale on to není lístek, nýbrž zelený umělohmotný žeton, který se strčí do turniketu. V kukaních je prodávají ženy, které odolávají každému pokusu pohnout jejich výrazem s odhodláním východní sfingy. Odpovědět na pozdrav či díky mají zřejmě zakázáno revolučním výnosem, který nikdo zatím nezrušil.

Věděl jsem, že v Kyjevě musím navštívit Babí Jar.

Věděl jsem, že v Kyjevě musím navštívit Babí Jar. Kdy jsem o něm poprvé slyšel? Muselo to být v osmdesátých letech, nejspíš ze Svobodné Evropy, v pořadu, kde se mluvilo o sovětském antisemitismu, respektive nechuti přiznat skutečnou podstatu šíleného vraždění, k němuž tam došlo. V době perestrojky se o tom začalo psát otevřeněji i v Sovětském svazu a protože jsem si tehdy kupoval časopis Nová doba, kde se přetiskovaly články ze sovětských novin a časopisů (nejslavnější byl Ogaňok), narazil jsem na ta slova znovu.

Postavení důstojného židovského památníku na místě, kde během dvou dnů bylo zastřeleno 34 tisíc kyjevských Židů, bylo jedním z těch silných témat oněch let. Tehdy myslím i ve Světové literatuře (ale nevím to jistě) vyšla báseň Babí Jar Jevgenije Jevtušenka, která začíná „Nad Babím Jarem není památník...“. Báseň je z roku 1961, z časů tání, když bylo dvacáté výročí babíjarských masakrů. Dmitrij Šostakovič brzy nato složil na Jevtušenkovy verše symfonii (třináctou), jejíž hudba vysoce převyšuje proklamativnost v rámci sovětských možností rebelujícího poety. K jejímu poslechu jsem se dostal až mnohem později a teď, když to píšu, mi ta srdcervoucí, teskná a přitom složitá hudba zní za zády.

Dojel jsem na stanici Dorogožiči.

Dojel jsem na stanici Dorogožiči, opět hleděl na tu mramorovou opulentnost, která měla jaksi smuteční ráz, nebo aspoň mi to tak připadalo. Ve vestibulu jsem ale nenašel žádnou směrovku na Babí Jar, musel jsem se tedy zeptat v květinářství, kde jsem koupil nějaké květiny. Žena mi ukázala, kudy mám vylézt.

Venku se křížily široké silnice s omletými patníky, kousek dál začínal spíš zpustlý park, z něho vyčuhovala radiová věž. Obyčejné východoevropské předměstí, ošklivé poválečné domy, mezi nimi velké proluky, křoví a vymleté cesty.

Před válkou to byl úplný okraj města, stál tu kdysi klášter, jemuž pozemky prodala v 17. století nějaká bába, nebo spíš „ženská“, proto Бабин Яр je spíš Ženská rokle než Babská rokle. Po revoluci bolševici klášter zrušili, udělali z něj blázinec (jmenoval se případně I. P. Pavlova) – všichni jeho chovanci pak zahynuli pár stovek metrů odsud. Když už byli tak blízko, vzali je Němci rovnou.

Tam si tyčí patetický památník, bronzové sousoší v těžce socialisticko-realistickém stylu.

Z toho, co jsem o Babím Jaru četl, jsem věděl, že to místo se úplně proměnilo. Po válce byla obří strž zasypána, zčásti odpadem a zalita kalem z blízké továrny: v roce 1961 se však protrhla hráz a čtyřmetrová vlna zalila přilehlé domy, zemřelo prý 135 lidí, možná víc. Prokleté místo. Z velké rokle, která se vrahům tak výborně hodila, zůstal už jen symbolický zlomek, taková prohlubeň, ke které jsem došel asi po dvou stech metrech. Tam si tyčí patetický památník, bronzové sousoší v těžce socialisticko-realistickém stylu. Není to snad špatně udělaná socha, ale je naprosto lživá a necitlivá k tomu, co se tu dělo. Ti lidé, kteří si nazí lehali na dno rokle a na již mrtvé lidi, kteří ještě nevychladli, měli zcela jistě nekonečně daleko k tomu dutému heroismu, který ztělesňují ti panáci s pěkně slovanskými rysy. Když tu sochu v roce 1974 odkrývali, měla ve skutečnosti události Babího Jaru zakrýt, překrýt ji nicneříkajícím patosem a sovětskou nabubřelostí.

Ale já jsem přesto u té sochy strnul a mráz mi přejel po zádech.

Vraždění, už sice v menší míře, pokračovalo celý říjen, po Židech sem nahnali cikány.

Wehrmacht obsadil Kyjev 19. září 1941. Pět dní nato vybuchla ve středu města série bomb, které tam zanechali pyrotechnici ustupující Rudé armády a odpálili skrytí příslušníci NKVD. Obětí bylo několik stovek, mezi nimi několik desítek německých vojáků a oficírů, kteří se do domů na Kresčatiku nastěhovali. 26. září se vojenští představitelé spolu s veliteli policie a SS dohodli, že události využijí k hromadnému vyvraždění kyjevských Židů.

Mnoho Židů z města stačilo před příchodem Němců utéct, stále jich v Kyjevě zůstalo přes třicet tisíc, děti, ženy, staří lidé. Ti byli plakáty vyzváni, aby se 29. září dostavili na místo asi dva kilometry od Babího Jaru. Měli si vzít doklady, cennosti, osobní věci, nějaké jídlo na cestu, nejčastěji si vzali cibuli. Slibovalo se jim, že budou odvezeni na bezpečné místo, kdo ale neuposlechne, bude zastřelen. Skoro všichni přišli. Bylo den před svátky Jom kipur a Židé věřili, že v tento den jim přece nic zlého nehrozí.

Když byli zapsáni a zkontrolovaly se jim dokumenty (Němci byli zvyklí na pořádek), dali se na pochod. Pořádek udržovali ukrajinští policisté, které Němci najali. Tak přišli ke srázu rokle, kde to začalo. A pak celý den pokračovalo a druhý den zase. První den stihli postřílet dvacet dva tisíc lidí, druhý den dalších třináct. Lidé museli odevzdat věci a svléct do naha. Pak seskočit či se sesunout do rokle, tam si lehnout hlavou dolů a čekat na výstřel. Střílelo německé kamando, vždy muži po dvanácti střelcích, pak se vystřídali s dalšími třemi oddíly. Mezitím si muži šli zakouřit nebo na večeři. První den se zabíjelo dlouho do noci, scénu osvětlovaly reflektory. Vraždění, už sice v menší míře, pokračovalo celý říjen, po Židech sem nahnali cikány, různé pobudy, duševně choré, vězně a kriminálníky, samozřejmě také politické, komunisty, potom i nepohodlné ukrajinské nacionalisty, kteří zprvu věřili, že je Němci osvobodí od krutého bolševismu. Prostě každého, kdo nebyl pro nacisty hoden života. Kyjev byl první velké „judenfrei“ město v dobyté části SSSR.

Když o tom čtu, připadá mi to neuvěřitelné, ale ono se to stát muselo.

Zabíjení prvních dní přežila jedna mladá žena, bylo jí dvacet osm. Jmenovala se Dina Mironovna Proničevová, byla loutkoherečkou v dětském divadle. Měla štěstí, že přišla na řadu až za soumraku. Vrhla se mezi hromadu mrtvol a předstírala, že je též mrtvá. Zasypali ji pískem, ale jí se podařilo si vyhloubit prostor, díky němuž mohla dýchat. V noci se vyhrabala ven a utekla zpátky do města.

Když o tom čtu, připadá mi to neuvěřitelné, ale ono se to stát muselo. Vždy je nějaká totální odchylka od pravidelnosti. Nějaká miniaturní skulina, kterou se provleče jediný život. Dina přežila dva roky německé okupace Kyjeva v úkrytu, po válce vypovídala u soudu a setkala se s Anatolijem Kuzněcovem, který o masakru napsal o dvacet let později knihu, která vyšla zcenzurovaná v době tání a v roce 1968 i u nás pod zavádějícím názvem V rokli čeká smrt. Kuzněcov po ruské intervenci v srpnu 68 emigroval do Anglie, kde zemřel. Dina Proničevová zemřela v Kyjevě v roce 1977. V té době se o židovských obětech kyjevských masakrů skoro nemluvilo. Nechtělo se mluvit.

Květiny jsem položil k jedné z kovových desek.

Květiny jsem položil k jedné z kovových desek, které jsou upevněny k betonovému můstku, na němž stojí sousoší. V ruštině, ukrajinštině a hebrejštině (nebo snad v jidiš? bohužel to nepoznám). Uvědomoval jsem si, že lepší by byl kamínek, ale když už jsem měl tu květinu… Sestoupil jsem pak na dno rokle. Kolem pobíhal pes, kterého venčil starší muž. Šel jsem k němu, pozdravil slušně a zeptal se ho, kde je židovský, tedy jevrejskij memoriál. Bál jsem se, že mi nebude rozumět nebo mi ukáže na lživé sousoší, ale on mi ukázal směrem z rokle a řekl, že kousek dál je menora, sedmiramenný svícen. Já se pak zeptal, jestli je to tak, že šlapeme po mrtvých. Muž inteligentně řekl, že mrtví jsou všude, ale že těla vyhrabali, spálili a rozemleli na prach už nacisté, kteří zahlazovali stopy (Němci k té hrozné práci ovšem používali vězně, které pak vždy postříleli).

Četl jsem pak, že když přijel slavný sovětský reportér Boris Polevoj do osvobozeného Kyjeva (Rudá armáda dobyla Kyjev 6. listopadu 1943), byl se podívat do Babího Jaru, kde zůstala ve strži odkrytá vrstva, která se podobala geologickému řezu, z nějž trčely zbytky tlejících těl. Něco tak strašného prý Polevoj, který pak byl u dalších hrozných věcí, už neviděl. Přesto tenhle prominent pak cenzuroval Kuzněcovovu knihu a vyřadil jakoukoli zmínku o Židech. To byla právě ta strašná věc na sovětském režimu, jak se strašně lhalo. Pořád se o všem lhalo. Když jsem byl před pěti lety v Petrohradě a dal jsem se do řeči s takovým sympatickým Rusem, kterého jsem poprosil, aby mi ukázal cestu k Auroře, on se tak usmál, ukázal mi směr a pak zakroutil hlavou a řekl: „Znajetě, eto ljož, vsjo ljož. Vsjo absoljutno pridumano.“

Ale možná to byla jen sugesce.

Vyštrachal jsem se z rokle a šel hledat menoru, kterou tam postavili v devadesátých letech. Když jsem ji našel, můj ifon zablikal, že má vybité baterky. Vyfotit, jak k ní pokládám kamínek, který jsem si mezitím připravil, jsem tedy nemohl. Ale lež to není. Není nutné na všechno mít důkazy. Prostě jsem ho tam položil. Musíte mi věřit. Tedy, nemusíte…

A vracel se na stanici «Дорого́жи́чі, která mi připadala jaksi pietní. Ale možná to byla jen sugesce.

(Čerpáno z knihy Timothyho Snydera Krvavé země a diplomové práce Alexandra Jeništy, jež je na internetu.)

Cesta do Kyjeva se uskutečnila s pomocí Českého centra v Kyjevě.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.