Bude česká armáda kupovat japonské tanky?

Členské státy NATO se (doufejme) zbavují falešného pocitu bezpečí, z něhož je probudily jak asertivní kroky Moskvy, tak nečekaně rychlý vzestup Islámského státu. O svou bezpečnost ale více a více dbají i země východní a jihovýchodní Asie, které jsou znepokojeny ambicemi Číny. To vše znamená zvyšování obranných rozpočtů a modernizaci armád. Na lukrativní zakázky se tak už těší výrobci vojenské techniky z celého světa.

Na světový trh se zbraněmi však současně vstupuje (a o tyto kontrakty projevuje zájem) jeden nový, potenciálně velmi silný hráč. Japonsko v posledních letech, kdy v čele vlády stojí Šinzó Abe, postupně, ale zásadně proměňuje svou tradiční bezpečnostní a obrannou politiku, což jde ruku v ruce i s velkými změnami pravidel exportu zbraní. Jak známo, Japonsko dlouhou dobu odmítalo exportovat vojenskou techniku, ale tváří v tvář změnám scény v Asii a v celém světě začalo tato pravidla po malých krocích uvolňovat.

Onen zákaz exportu zbraní, jenž na sebe Japonsko samo uvalilo, byl fakticky důsledkem dříve platné interpretace slavného Článku 9 japonské ústavy, který říká, že Japonsko navždy odmítá válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů. Z toho potom vyplývá řada zvláštností, mj. skutečnost, že Japonsko oficiálně nemá armádu, ale jen tzv. Japonské sebeobranné síly (Japan Self-Defense Force), což samozřejmě nemůže zakrýt skutečnost, že jde o vynikající ozbrojené síly, jejichž arzenál je z velké části domácího původu.

Japonci už dříve vojenskou techniku několikrát de facto exportovali, ovšem tato technika byla deklarována jako „víceúčelová“ nebo „bezpečnostní“. Onen zákaz byl roku 2011 uvolněn tak, aby se Japonsko mohlo podílet na mezinárodních zbrojních projektech a exportovat součástky dalším účastníkům. Hlavním důvodem bylo zapojení do programu bojového letadla F-35 a do vývoje protiraketových střel Standard Missile 3.

V dubnu 2014 pak japonská vláda oznámila, že mění pravidla tak, že Japonsko může prodávat zbraně státům, které se nacházejí poblíž námořních obchodních tras důležitých pro bezpečnost Japonska. Je však evidentní, že toto „omezení“ lze vykládat tak volně, že to znamená fakticky konec zákazu exportu. Odborníci ostatně podobný krok očekávali již několik let a byly známy oficiální rozhovory představitelů japonského státu i zbrojního průmyslu se zástupci řady států, které projevují zájem o pořízení japonské vojenské techniky.

Co by ale Japonsko mohlo exportovat? V Evropě dosud není příliš známým faktem, že „Země vycházejícího slunce“ patří k velkým producentům zbraní a že známé značky jako Mitsubishi, Toshiba či Komatsu jsou také důležitými zbrojovkami. Japonsko dokonce náleží mezi několik málo států, které dokážou vyvíjet i vyrábět kompletní spektrum moderní vojenské techniky od pistolí po letadlové lodě. (Japonské námořnictvo má už tři letadlové nosiče, ačkoli je oficiálně označuje groteskním pojmem „vrtulníkové torpédoborce.“)

Již v 80. letech kolovalo mezi západními zbrojovkami tajné memorandum, jež varovalo, že by Japonci mohli získat mj. 45 % světového trhu obrněných vozidel a 60 % trhu vojenských lodí. Světový obchod se zbraněmi by se tak mohl otřást v základech. Takovou revoluci dnes zřejmě čekat nelze, přesto se však s Tokiem musí pro příště počítat, protože v některých oborech patří japonské zbraně na absolutní světovou špičku.

Ponorky i lehké tanky

Mezi pravděpodobné „taháky“ japonského exportního portfolia budou náležet dieselelektrické ponorky, které někteří znalci prohlašují za vůbec nejlepší na světě. V současné době již vedou Japonci rozhovory s Austrálií, která by svoje nové ponorky chtěla založit právě na japonských technologiích. Japonsko dnes velmi aktivně propaguje i svoje námořní letouny, např. pátrací a záchranný hydroplán US-2, který si zřejmě zakoupí Indie, nebo protiponorkový hlídkový stroj Kawasaki P-1, o kterém už uvažuje i Velká Británie.

Kromě námořní techniky, kde se dá vysoká úroveň Japonska (vzhledem ke geografické pozici země) asi koneckonců očekávat, ale směřují ambice Tokia také do sektoru pozemních vozidel. Mnoho států s velkým zájmem sledovalo vývoj zcela nového tanku MBT-X, který byl zařazen do služby v roce 2012 pod názvem Typ 10. Toto špičkové vozidlo má 120mm kanon opatřený automatickým nabíjením a pancéřování z nano-krystalické oceli, díky čemuž se může chlubit i pozoruhodně nízkou bojovou hmotností, jež činí jen 48 tun.

Paradoxní je, že právě malá hmotnost bude zřejmě jedním z hlavních požadavků na nové typy tanků pro armády NATO, jejichž soudobá vozidla se vesměs blíží strašným 70 tunám (jedinou výjimku tvoří francouzský Leclerc s cca 55 tunami). Japonsko však už nyní disponuje tankem, který má palebnou sílu a odolnost nejlepších západních vozidel a zároveň hmotnost na úrovni, která odpovídá novému ruskému tanku T-14 Armata.

V několika diskusích se proto již objevil (těžko říci, nakolik vážně míněný) návrh, aby NATO uvažovalo o licenční produkci či transferu technologií Typu 10. Dokonce i v Česku už zazněla myšlenka, že po vypršení životnosti dnešních tanků T-72M4 CZ (tedy okolo roku 2030) by do Armády ČR mohlo nastoupit právě obdivované japonské vozidlo. V této chvíli to vypadá jako nereálný sen, ale kdo ví, co nám vývoj přinese.

Už dávno jsme si zvykli na výjimečně silné postavení Japonců v mnoha oborech, ať už jsou to automobily nebo zábavní elektronika. Málokdo si dnes vzpomene, že první japonská auta byla nekvalitní a poruchová a vyvolávala spíše posměch. V případě japonských zbraní je ale už teď situace odlišná, protože císařství může nabídnout opravdu špičkovou techniku. Jakkoli to dnes může působit fantasticky, za nějakých deset let bychom docela dobře mohli být i svědky toho, jak některá země NATO kupuje tanky „Made in Japan“.