Zdraví je naše, ne státu. Zákazy nezafungují

Stejně jako nefunguje univerzální dieta, těžko mohou fungovat plošné zákazy. I v otázce vlastního zdraví a stravování se stáváme rukojmím státního aparátu v rukou sociálních inženýrů. Neptá se nás, nařizuje a zakazuje. Pamlsková vyhláška, absurdně pojatý zákaz kouření či kontroly, čím topí domácnosti, jsou toho posledními příklady.

Už dnes se jednou za čas objevují návrhy na zdanění „nezdravých“ potravin. Teď k nim přibyla i oprávnění pro různé instituce nahlížet do osobních zdravotních údajů. Otázkou pak je, jestli naše zdraví patří nám, nebo státu.

Nejsme v tom sami, různá omezení ve jménu dobra páchají i ostatní státy. Fakt, že taková cesta nikam nevede, si ověřilo Dánsko, které zavedenou daň na „nezdravé“ potraviny zrušilo už po roce. Důvod? Dánští občané sebou nenechali manipulovat a začali jezdit nakupovat oblíbené (a samozřejmě tučné a sladké potraviny do Německa. Názorná ukázka, že vynucené sociálně-inženýrské experimenty nefungují! Naši sociální inženýři však zůstávají nepoučeni, nevidí, neslyší a dál zavádí opatření, která z nás dělají bezmocné loutky.

Zmíněná pamlsková vyhláška je ukázkou, jak se opět pravá ruka s levou minuly. Kvůli přísným požadavkům na zdravé potraviny de facto likviduje v mnoha školách prodej z automatů a v bufetech, což ovšem nezabrání tomu, aby si děti buď z domova přinesly, nebo po cestě do školy koupily to, co prostě samy chtějí. Na druhé straně vyhláška ohrožuje samotný vládní program: mléko do škol. Na straně třetí pak přinesla uzavírání mnohých školních bufetů.

Státní paternalismus se projevil i při změně nakládání s citlivými daty o našem zdraví. Přes tzv. Národní kontaktní místo pro elektronické zdravotnictví, jehož pravidla určuje Evropská komise, budou oprávněnými osobami, které mohou nahlížet do zdravotnické databáze, nikoli striktně určené a zdravotně vzdělané fyzické osoby, ale přímo celé instituce (kde není jasné, kdo s daty bude nakládat a jak).

Elektronizace státní správy je jistě fajn a je potřeba, v mnoha směrech je a bude skutečným ulehčením, ale musí mít svá jasně určená pravidla. Obzvlášť, jedná-li se o tak choulostivé věci jako informace o našem zdraví. Možnost mít v naléhavých případech k dispozici zdravotní stav pacienta je pro ošetřující lékaře určitě potřebná.

Avšak občan by měl dopředu dávat souhlas s nahlížením do jeho spisu a mít zpětnou kontrolu nad tím, kdo a kdy do jeho údajů nahlížel. Není přijatelné, aby oprávnění k soukromým datům měla vágně definovaná instituce bez určení, kdo konkrétně s nimi dál může pracovat, a zda ten někdo nese také zodpovědnost za nakládání s osobními daty. Stejně jako není přijatelné, aby stát pod rouškou „péče“ o občanovo blaho, se tvářil jako majitel našeho zdraví.