Stíhání korupce skončilo, zapomeňte

S bojem za čisté veřejné zakázky se veřejnost zřejmě může rozloučit. Definitivní verdikt vynesla vláda, když schválila věcný záměr nového zákona. V podstatě si toho nikdo ani nevšiml a není vlastně divu. Zpráva totiž zní, že se napříště už nic nestane.

Stát, obce, kraje a státní podniky vydají každoročně v zakázkách nejméně půl bilionu korun. V roce 2006 začal pod tlakem Evropské unie platit zákon o veřejných zakázkách, který předepisoval, jak se má o tyto peníze soutěžit a jak se o tom mají publikovat informace. Zřejmě to byla iluze, když se tehdy veřejnost domnívala, že díky zákonu bude možné veřejné zakázky kontrolovat. Je pravda, že se díky zákonu lidé o praxi při rozdělování zakázek opravdu leccos dozvěděli. Zpráv o losovačkách, o vylučování výhodných nabídek ve prospěch těch dražších, o gigantických vícepracích bylo tolik, až vznikl dojem, že manipulace při veřejných soutěžích je spíše pravidlem než výjimkou. Hysterické obviňování každého politika i úředníka bylo na denním pořádku a také proto se v roce 2012 za Nečasovy vlády zákon zpřísnil. Samozřejmě zrušil losovačky, ale také snížil limit pro zakázky, kdy se nemusí vůbec soutěžit nebo kdy nemusí proběhnout otevřená soutěž. Bylo zakázáno zadávat zakázku v soutěžích, do kterých se přihlásil jediný zájemce.

Všechno se zdálo být na dobré cestě, ideál o veřejné kontrole, která ohlídá peníze daňových poplatníků se blížil svému naplnění. Ovšem právě proto narazil. Proti se postavili ti, kdo se cítili zákonem omezeni, tedy státní, obecní a krajští úředníci i politici, o státních podnicích nemluvě. Zjednodušeně řečeno, transparentní pravidla bylo těžké obcházet, a proto stále sílila kritika, že zákon je příliš složitý. V novele připravené za Rusnokovy vlády odborníků se proto zákon „zjednodušoval“. Pak se k moci dostala vláda, která protikorupční hysterie využila k volebnímu vítězství. Pak však zcela pragmaticky udělala však pravý opak, než od ní občané čekali. Právě teď v pondělí dotáhla cestu k jednoduchosti do konce. Fakticky to znamená, že se veřejnost napříště něco dozví jen o těch opravdu velkých zakázkách, naprostá většina veřejných nákupů však proběhne, stejně jako před rokem 2006, s vyloučením veřejnosti.

Kouzlo jednoduchosti

Napříště dostanou úřady při zakázkách takřka volnou ruku. Dlouho se o tom mluvilo, tak změny už nikoho nepřekvapí, snad jen to, že vládou prošly tak hladce. Soutěže o cenu zakázky se stanou jen nudnou formalitou, protože během její realizace bude možné cenu zvýšit o padesát procent, bude také možné změnit předmět zakázky o patnáct procent její hodnoty. Bude možné stanovit tak přísné podmínky k účasti při soutěži, aby byli předem vyřazeni všichni kromě jediné, předem vybrané firmy. „Podlimitní“ stavební zakázka nebude jako po roce 2012 do deseti milionů, ale do padesáti milionů. To je klíčový moment celého zákona. Do padesáti milionů se vejdou skoro všechny stavby s výjimkou dálnic a železnic, případně investic do kanalizací a vodovodů. Zároveň zákon po deseti letech znovu otevírá možnost, aby při všech podlimitních zakázkách úředníci oslovili jen několik firem a s nimi pak přímo jednali o ceně. O otevření korupčního prostoru nemůže být pochyb, protože při takových jednáních jde spřátelené firmě oznámit cenu, se kterou určitě vyhraje. Veřejnost se vůbec nemusí dozvědět, že zakázka proběhne, protože bude zrušena povinnost, aby úředníci o zakázce informovali ve Věstníku veřejných zakázek na internetu. Právě tomu autoři zákona říkají „zjednodušení“.

Daňoví poplatníci se během uplynulých devíti let leccos dozvěděli o praxi, jak se rozdělují jejich peníze. Poučení si z toho však vzali především zadavatelé veřejných zakázek, kteří sami připravili zákon, podle kterého nebude napříště nutné publikovat citlivé informace. Nebezpečí korupce pomine, protože o ní nikdo nebude vědět. Evropské unii vláda slíbila, že zákon začne platit od dubna příštího roku.