Čtyři promarněné roky v kultuře

Programové prohlášení vlády obsahovalo pouze několik bodů k oblasti kultury, ale i z nich se prokazatelně podařilo naplnit pouze ty, které jsou sice samy o sobě poměrně důležité, nicméně v kontextu celého rezortu a jeho budoucnosti marginální.

Byla tedy přijata novela autorského zákona a novela zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. Ministr kultury ale nebyl schopen ani předložit, natož prosadit takovou verzi památkového zákona, která by přinesla pozitivní změnu do oblasti péče o hmotné kulturní dědictví. Hned na začátku svého úřadování sám naštěstí pochopil nesmyslnost záměru zákona o kultuře, který měl pouze proklamativní charakter, a navíc poté, co vytáhl do boje, obratem vzdal myšlenku na vytvoření funkční alternativy k příspěvkovým organizacím v podobě zákona o veřejných institucích v kultuře.

Zvýšení platů zaměstnanců v kultuře je správný krok, nicméně zásluhu na něm nenese ministr kultury, ale z větší části odbory a premiér. Navíc se jedná opět o mechanický krok, jejž musí doprovázet radikální úprava katalogu prací, jenž kulturu vnímá prostřednictvím její podoby v 19. století.

Rozpočet rezortu a výdaje státu na kulturu se sice dle programového prohlášení vlády přibližují mýtickému 1 % výdajů státního rozpočtu, ale to pouze se započítáním výdajů na církve a výdajů v rámci vyrovnání státu s církvemi. Oproti roku tak výdaje bez započtení výdajů na církve stouply z 0,58 % v roce 2012 na celých 0,66 % za rok 2016. Podobně tomu i za letošní rok a v roce 2018, kde se ovšem jisté navýšení týká zejména mezd zaměstnanců rezortu a speciálních akcí k výročí založení republiky. Nominální rozdíl mezi výdaji z roku 2012 a z roku 2016 činí cca 1,37 mld. Kč To je poněkud tristní zjištění, když si pamatujeme, že v roce 2012 teprve končila ekonomická krize.

Celkově se tedy rezort potýká jak s nedostatkem věcné představy o tom, jaké jsou optimální či cílové podmínky pro autonomní a dynamický rozvoje rezortu, jaké jsou legislativní a organizační nástroje k jeho dosažení, a tedy také s konzervativní strukturou výdajů upevňující dlouhodobé stereotypy řízení kultury. Fakticky tak v době příznivého vývoje ekonomiky státu a stabilních externích podmínek selhal jak ministr kultury, tak vedení ministerstva ve své odpovědnosti vůči celému rezortu, který se jako poslední de facto řídí pravidly ustavenými před více než dvaceti lety. Nejpříznivější dobu pro transformaci rezortu za posledních dvacet let tak ministr zcela promarnil.

Vedle těchto zcela zásadních selhání lze mluvit o naprosté personální bídě a stagnaci rezortu. O neschopnosti rozumně dokončit velké akce jako je revitalizace Klementina a vůbec péče o rozvoj Národní knihovny, o problematickém fungování Národního divadla, které je řízeno bez jednoznačně naplňované koncepce, o otaznících nad vhodností budovaného zázemí pro Národní filmový archiv a Památník národního písemnictví, o neschopnosti při volbách členů mediálních rad, o prosazení modelu prezentace ČR v zahraničí prostřednictvím vývozu umění a kultury, který je součástí vládního prohlášení atd. atp.

Je pravda, že po Pavlu Dostálovi je Daniel Herman první ministr kultury, který je pořád na očích, ale zároveň také toho udělal snad nejméně ze všech, A je také pravda, že je to ministr, který nejvíc mluví, ale bohužel toho má nejmíň co říci. Na jedné straně se veřejně staví za hodnoty demokracie a humanity a na straně druhé byl po celé funkční období politicky závislý na ministru financí Andreji Babišovi.

Pokud něco lze ocenit na současném ministerstvu, je to jeho dobré využívání sociálních sítí. Výborný Facebook a vtipně vedený Twitter stojí v kontextu výkonu ministerstva v posledních letech za samostatnou zmínku. Na ministrovi kultury oceňuji jeho neochotu věcně se zabývat problémy rezortu, neboť si neumím představit, k jaké katastrofě by došlo, kdyby byl nedej bože aktivní. Ocenění zaslouží také to, že díky neochotě prosazovat cokoli asi jako jediný zásadně nepřispěl k nárůstu byrokracie v této zemi.

Vždycky mě pak překvapí, že kulturní obci stačí, když jsou saturovány dotační tituly ministerstva, aby pak byla opět překvapena, že v době sílících negativních externích vlivů, nemá rezort žádnou pojistku. Protesty bych očekával ve chvíli, kdy peníze jsou, ale nedělá se nic proto, aby příště byly zas. Až zase nebudou, můžeme si opět zahrát na jogurtovou revoluci.