Někdejší německá kancléřka Angela Merkelová se v době své vlády snažila bránit rychlému vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance, protože se už tehdy obávala ...
Krize ohledně Ukrajiny nepolevuje. Státníci pendlují mezi hlavními městy ve zběsilé snaze najít diplomatické řešení. Tento týden se o průlom pokusil francouzský prezident Emmanuel Macron. V pondělí jednal s Vladimirem Putinem, včera se svým ukrajinským protějškem Volodymyrem Zelenským. Pro Ukrajinu Macronovo diplomatické úsilí není zrovna dobrá zpráva.
Macron má před volbami a vyjednání míru mezi Ukrajinou a Ruskem by byl příjemný bonus do volební kampaně. Francouzští prezidenti navíc vždy měli o sobě vysoké mínění. Nikdy se nevzdali myšlenky, že Francie je supervelmocí. Již Charles de Gaulle se tak snažil o průlom ve vztahu se Sověty. Vládcové Kremlu je většinou přijali s pobavením a dali jim jasně najevo, že jediným partnerem jsou pro ně Američané.
Putin se nechoval k Macronovi s příliš velkým respektem. Zopakoval, že Krym je součástí Ruska, a varoval, že přijetí Ukrajiny do NATO by znamenalo „automatickou válku“ s Ruskem. Vysmál se tvrzení, že NATO je defenzivní aliance, a ukrajinskou revoluci z roku 2014 označil za státní převrat. Když mluvil o tom, že Kyjev bude donucen přijmout dohody z Minsku, použil k tomu přirovnání z nechutné písně oslavující znásilnění. „Líbí, nelíbí. Trp, moje krasavice. Je to potřeba udělat. Jinak to nejde,“ prohlásil Putin.
Macron se zmohl jen na obecné řeči, že je potřeba pokračovat v dialogu. „Musíme chránit naše evropské bratry tím, že navrhneme novou rovnováhu schopnou zachovat jejich suverenitu a mír. Zároveň je třeba respektovat Rusko a pochopit současná traumata tohoto velkého národa a lidu.“
Rusko však nerespektuje Francii. Putinův mluvčí Dmitrij Peskov prohlásil: „Francie je členem NATO, ale Paříž ho nevede. V tomto bloku je v čele úplně jiná země. O jakých dohodách tedy můžeme mluvit?“
Macron se však evidentně domnívá, že nějaká dohoda je možná. Novinářům v letadle při cestě z Moskvy do Kyjeva řekl, že na stole je „finlandizace“ Ukrajiny. Za studené války Finsko bylo demokratické a nezávislé, ale jeho zahraniční politika byla omezena dohodou, že nepůjde proti Moskvě.
Podobně jako Putin se Macron domnívá, že základem pro smír jsou dohody z Minsku. Při tiskovce se Zelenským prohlásil, že „Minské dohody jsou nejlepší ochranou pro Ukrajinu“.
Problém je, že Minské dohody jsou past, jež může vést k podrobení Ukrajiny. Tyto smlouvy z let 2014 a 2015 částečně zastavily válku na Donbase, jež se od té doby přeměnila ve statický konflikt nervů. Ukrajina se v nich zavázala udělit separatistickým oblastem jistou míru autonomie. To se nikdy nestalo. Při obviňovaní Kyjeva, že neplní svou část dohody, je třeba mít na paměti, že tu svou neplní ani Rusko. Podle dohod se z oblasti mají stáhnout všichni zahraniční bojovníci a separatisté odzbrojit. To se také nestalo.
Dohody z Minsku však představují pro Ukrajinu vážnější problém, jak upozorňuje například politolog Bruno Maçães. Jejich implementování by bylo prvním krokem k federalizaci Ukrajiny, kdy separatisté by měli právo mluvit a určovat ukrajinskou politiku. Vzhledem k tomu, že separatisty kontroluje Moskva, je to prostředek, jak odevzdat část suverenity Putinovi.
Nejedná se o nový postup. V roce 2003 Rusové předložili návrh na změnu ústavy Moldávie. Ta se měla stát federací tvořenou federálním územím a federálními republikami Gaugazsko a Podněstří. Gaugazsko je moldavské autonomní území, tradičně více proruské než zbytek země. Podněstří je neuznaná republika, jež existuje díky podpoře Ruska. Federalizace by dala těmto dvěma oblastem, a tedy Rusku, právo veta nad moldavskou politikou. Moldávie nakonec návrh odmítla. Podobně nyní chce Putin využít Donbas a dohody z Minsku. Není tak překvapivé, že pro Kyjev se jedná o nepřípustný požadavek.
Bohužel pro Kyjev Minské dohody nejsou již jen základem „kompromisu“ pro Moskvu, ale i pro západní země. Macron se evidentně snaží dotlačit Zelenského k jejich přijetí. Maçães se domnívá, že v tomto světle je potřeba vnímat i nedávný telefonát mezi americkým prezidentem Joem Bidenem a Zelenským. Hovor podle úniků do médií nedopadl dobře, Biden varoval Zelenského, že hrozba ruské invaze je bezprostřední a Kyjev bude vypleněn. Zelenskij naopak oponoval, že situace není tak černá. Celé to nedává příliš smysl. Proč by americký prezident tvrdil, že situace je hrozivá, zatímco ukrajinský by viděl situaci optimističtěji? Neměl by tragické scénáře malovat spíše Kyjev, ve snaze získat americkou podporu? Maçães za tím vidí americký tlak, aby Ukrajina ustoupila. Podtext Bidenova sdělení je, „vy budete zodpovědný za toto krveprolití, pokud nepřijmete ruské požadavky“. Zelenskému tak nezbývá než oponovat, že to není tak vážné.
Paralela s Mnichovem, kdy nátlak velmocí donutil menší stát odevzdat kontrolu nad částí území většímu státu a výsledkem byl konec, i když nedokonalé, demokracie a politická závislosti na mocném sousedovi, je zřejmá. Macron momentálně hraje úlohu Chamberlaina, snaží se cizí stát donutit k ústupkům, aby doma mohl prohlásit, že přivezl mír. Výsledkem může být konec ukrajinské suverenity.
00:02
