Separatismus Československo vytvořil i zničil

Sotva trochu opadla záplava zpráv na téma neúspěšného referenda o samostatnosti Skotska, je tu další podobná záležitost, možná ještě výbušnější. V listopadu chtějí své referendum provést Katalánci, ale na rozdíl od Velké Británie, kde vše proběhlo v podstatě klidně, se horkokrevní Španělé asi postarají o daleko větší vyhrocení situace. A separatismus hrozí i v dalších zemích Evropy. Má k tomu co říct také Česká republika?

Určitě má. Už třeba jen proto, že to není tak dlouho, kdy se tento stát jmenoval jinak, resp. šlo o součást většího celku. Československo existovalo (se zhruba šestiletou přestávkou) tři čtvrtě století a zažilo dva rozpady, z nichž první byl začátkem zmíněné přestávky, zatímco druhý byl už definitivní. Lze říci, že separatismus zničil Československo? Určitě ano, avšak stejně tak se přece musí říci, že separatismus ho svého času také vytvořil.

V dnešní době má slovo „separatista“ spíš hanlivý nádech, a tudíž nám patrně příliš nejde přes jazyk, že Tomáš Garrigue Masaryk a všichni ostatní, kdo usilovali o oddělení Československa od Rakouska-Uherska, byli separatisté. Nutno přiznat, že v tom nebyli sami, neboť odstředivé tendence měly tehdy téměř všechny národy monarchie. Dodnes lze vést diskuse, zda se mohla monarchie ve federalizované a demokratizované podobě udržet, avšak v okamžiku porážky ve válce už bylo její rozdělení prakticky nevyhnutelné.

Rozpad Rakouska-Uherska znamenal zároveň konflikt dvou koncepcí, a to principu historické státoprávní suverenity a legitimity na straně jedné a zásady sebeurčení národů na straně druhé. Přestože bývá vznik Československa zpravidla popisován jako velké vítězství druhé z nich, ve skutečnosti šlo o zvláštní kombinaci obou. A právě tento paradox v sobě ukrýval velikou past, která o dvacet let později tak tragicky sklapnula.

Hranice českých zemí totiž byly určeny dle principu historického a Česká republika má dosud víceméně tvar, za který vděčí přemyslovským knížatům a pohraničním horám. Ale Slovensko žádné podobné historické hranice nemělo a od Uherska se oddělilo v podstatě na bázi osídlení těmi, kdo se považovali (či byli považováni) za Slováky, nehledě k tomu, že tyto hranice bylo nutno nejprve doslova vybojovat ve válce s Maďarskem.

Československo tak bylo mnohonárodním státem, ve kterém od začátku existovaly velmi silné separatistické tendence. Úsilí sudetských Němců o připojení k Německu Hitler nevytvořil, ale „jen“ podpořil a využil. Totéž platí o Slovácích, Maďarech i Polácích. První republika zanikla ve víru nacionalistických a separatistických vášní, jež roztrhaly poslední demokratický (ačkoli jistě ne bezchybný) stát na východ od Rýna.

Následující otázka je velmi provokativní, takřka kacířská a zavádějící, ale přesto, nebo možná právě proto musí zaznít, třeba jenom proto, aby ilustrovala nebezpečnost separatismu: Jestliže měli Češi a Slováci právo se odtrhnout od Rakouska-Uherska, neměli následně sudetští Němci (případně i Slováci) podobné právo se odtrhnout od Československa? Separatismus se podobá meči, s nímž kdo zachází, tím také často schází. A cynik ještě doplní, že „vlastenec“ může být prostě úspěšný vlastizrádce své předchozí vlasti.

Který separatismus je „správný“? Kdy má některá skupina obyvatel právo požadovat oddělení a vytvoření vlastního státu, případně připojení k území jiného státu? Tyto otázky jsou důležité více než kdy jindy, když sledujeme dění na Ukrajině i ve státech Evropské unie. Separatismus je celosvětovým trendem. Málokdo si uvědomuje, že podobné (ačkoli zatím menšinové) hlasy znějí třeba i v německém Bavorsku či americkém Texasu.

Lidé prostě mají vzrůstající pocit, že centrální vláda jejich problémy v lepším případě nechápe a neřeší, v horším je přímo způsobuje. Výtečně to vystihuje úsloví: „Pánbůh vysoko, do kapsy hluboko a do (zde doplňte hlavní město) daleko.“ Jak na to odpovědět? Určitě spíše tak, jak se postavil Londýn ke Skotsku (seriózní jednání a závazek rozšíření pravomocí), a nikoli tak, jak se staví Madrid ke Katalánsku. Pokud mají zákazy či hrozby nějaký účinek, pak asi jedině ten, že dávají další argumenty zastáncům samostatnosti.

Separatismus má často „dominový efekt“. Jeden úspěch posiluje další. Separatisté na východě Ukrajiny víceméně uspěli, skotští nacionalisté nikoli, nyní bude na řadě Katalánsko. Kdo bude další? Francouzská Korsika? Belgičtí Vlámové? A jelikož separatismus se odporně často vrací jako bumerang, co Rusko? Bude určitě zajímavé sledovat reakci Moskvy, až argumenty, které (pochopitelně s mohutnou ruskou podporou) používá Doněck a Luhansk vůči Kyjevu, použije třeba Sibiř (pro změnu s čínskou podporou) vůči Moskvě.

Je prakticky jisté, že požadavky nezávislosti různých menšin a regionů se budou množit, ať už to v Katalánsku skončí jakkoliv. Osud Československa může být inspirací, ale zároveň velkou výstrahou. Separatismus je velmi mocnou a těžko ovladatelnou silou, a co vytvoří, to dokáže i zničit. A je nutno mít na paměti, že klidné rozdělení federativního Československa bylo hodně vzácnou výjimkou, jaká už se nikdy nemusí opakovat.

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.