Obama selhává. Je třeba návrat konzervativního internacionalismu
Spojené státy pociťují nyní akutní poptávku po nové zahraničněpolitické doktríně. Očekávání spojená s nástupem Baracka Obamy do Bílého domu se ukázala být náramně lichá. Byla živena planou nadějí, že horší než Bushův naivní aktivismus už nemůže být nic a stačí nereagovat na podněty, aby se věci tak nějak samospádem urovnaly.
Pozdější zkušenost ukázala, že svět tak nefunguje. V přírodě včetně politiky platí, že žádná dutina nezůstává prázdná, vždy se najde někdo, kdo ji chutě zaplní. V čem spočívala nevyzpytatelná chytrost „chytré síly“ (smart power), to vědí snad jen autoři sloganu. Kdyby členové norského Nobelova výboru měli špetku svědomí, museli by se nyní červenat až do kořínků vlasů při pohledu na svět, jak vypadá šest let poté, co udělili svou cenu za mír Obamovi.
Celková plocha klidových zón na planetě se povážlivě smrskla, rozloha válečných území je mnohonásobně větší, než byla za dětinského Bushe. Politika „chytré síly“ produkovala zhroucené státy (failed states) s ještě neúprosnější pravidelností než konzervativní internacionalismus Bushe Jr. Ten byl založen na ochotně vysmívaném přesvědčení, že souhrnná moc Ameriky a jejích spojenců postačí k nastolení demokracie i tam, kde chybí tradice nebo většinová vůle obyvatelstva.
Zatracení tohoto konceptu však neznamenalo vítězství nějaké alternativní doktríny, nýbrž jen vznik četných vzduchoprázdných dutin obratem zaplněných pohotovými diktaturami. Mezinárodní normy přestaly být vymahatelnými, místo hodnotové politiky obsadilo všeobjímající pokrytectví. Dobrým příkladem je blízkovýchodní krize, jejíhož akutního záchvatu jsme nyní svědky. Opakuje se to s pravidelností metronomu: po překročení vnitropoliticky únosné míry Izrael odpovídá na útoky protiútokem. Po počátečním uznání jeho práva na sebeobranu rychle následují obvinění z nepřiměřenosti vojenské odvety. Za svorného nátlaku světa se prosazuje zastavení palby a útočníci nerušeně doplňují své arzenály.
Ti, co vznášejí obvinění a požadavky, se zpravidla odvolávají na názor „mezinárodního společenství“. Slůvko „společenství“ svádí k představě čehosi celistvého, co sdílí společné hodnoty a tužby. Leč co mají společného Holandsko a Súdán, Kanada a Írán, Nový Zéland a Kongo, Spojené státy a Severní Korea? Mezinárodní společenství je smysluprázdná fikce existující jen v mozcích diplomatických úředníků, takových jako je John Kerry.
Izraelský premiér Netanjahu určitě zopakoval Kerrymu to, co již řekl mnoha jiným: Samotný smysl existence Izraele je právě v tom, aby Židé již nikdy nebyli odkázáni na laskavost a blahovůli mezinárodního společenství. Taková odkázanost se Židům nikdy nevyplatila a Izrael vznikl jako způsob židovské sebeobrany. Náhoda tomu chtěla, aby se poslední příklad izraelského sebeobranného reflexu shodl v čase s krachem nejnápadnějšího bezhlavého dobrodružství Obamovy vlády. Nic nevyjadřuje lépe zhroucení Obamových zahraničněpolitických písečných zámků, než nedávné uzavření americké ambasády v Tripolisu a naléhavé doporučení americkým občanům okamžitě opustit Libyi.
Způsob, jakým se Spojené státy účastnily dekapitace libyjské vlády v roce 2011, nemohl vést k žádným jiným koncům, než ke vzniku dalšího rozvráceného státu zmítaného rozbroji soupeřících milicí. Sedmiměsíční hon na „pouštní lišku“ Muammara Kaddáfího pomocí stíhaček a bombardérů byl klasickým příkladem „války z vlastní volby“, což je opak „války z donucení“, a jejím vyšším smyslem byla násilná změna režimu. Osobní podíl tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonové na rozpoutání konfliktu s přihlédnutím k tomu, co následovalo, ji diskvalifikuje, dle názoru mnoha komentátorů, pro kýžený prezidentský úřad.
Nebylo málo těch, kdo hned na začátku Obamova prezidentování varovali, že pouhé smysluprázdné slovní slupky typu „chytré síly“ na složitosti světa nestačí a spád událostí, někdy zatraceně rychlý, ho budou nutit k jasným rozhodnutím. Někdo tomu říká Macmillanův axiom. Když britský premiér Harold Macmillan byl po svém zvolení tázán, čeho se bojí nejvíc, odvětil: „Událostí, příteli, událostí.“ Jistě měl na mysli události překvapivé a neodbytné. Současná lavina událostí valící se na americkou vládu – Ukrajinou nebo Sýrií počínaje, Gazou nebo Západní Afrikou konče – vrací nemilovanou zahraniční politiku do středu vládní pozornosti. Barack Obama kdysi vynaložil mnoho poctivého úsilí, aby přesvědčil Američany, že jejich země nemá na aktivní zasahování do různých světových protivenství a že jejich přirozenou rolí je nyní úloha nestranného pozorovatele. Stále více však sílí pocit, že pozice nezúčastněného zevlouna je sice krátkodobě pohodlná, v delším horizontu však dělá svět nakonec nebezpečným také pro diváka. Zkrátka, že je třeba hledat zlatou střední cestu mezi zahraniční politikou netečnosti, jak ji praktikuje Obama, a globálním aktivismem jeho předchůdce.
Výrazem této ožehavé potřeby se stalo dílo profesora politologie z univerzity George Washingtona Henryho R. Naua s názvem, který jsem si vypůjčil do záhlaví tohoto článku. „Konzervativní internacionalismus“ by dle názoru autora rozhodně neměl rezignovat na podporu svobody a jejího prosazování ve světě, nikoli však v celém světě najednou, nýbrž především tam, kde již zapustila pevné kořeny a její hodnoty jsou široce sdíleny místním obyvatelstvem, byť se z nějakého důvodu ocitla v náhlém ohrožení. Tato strategie velice uznává realistické použití „ozbrojené diplomacie“ proti nepřátelům odmítajícím civilizovaná jednání. Celá doktrína vychází z konzervativní vize decentralizovaného světa demokratických občanských společností, v němž by globální správa byla značně omezena. Tato strategie se nespoléhá na zbyrokratizované mezinárodní instituce aspirující na roli světovlády, jak o tom snili Woodrow Wilson a Franklin Roosevelt. Doktrína dostala název „konzervativní internacionalismus“, neboť podle ní „si státy zachovávají svou úplnou svrchovanost a národní ozbrojené síly, národní kultura, vlastenectví a občanské ctnosti jsou respektovány, předpokládá se oddanost šíření demokratických ideálů, globální ekonomika zůstává především privátní záležitostí, společná správa celosvětových věcí by měla být značně omezena.“
Z mnoha důvodů zahraniční politika nikdy nebyla a není silnou stránkou demokratických vládních sestav v Bílém domě. Až konec studené války a rozpad Sovětského svazu v závěru roku 1991 vrátil Američanům pocit, že zahraniční politika ztrácí na významu, a tak hned v následujícím roce v čele vlády stanul demokratický prezident. Nyní je situace diametrálně opačná a Obamova nápadná netečnost podmalovaná velkoústou krasomluvou zvyšuje nespokojenost Američanů s tím, jak demokratická vláda nakládá v konfliktních situacích s mocí Spojených států. Vzniká přirozený prostor pro návrat konzervativního internacionalismu.
