Proč trpíme úzkostí a fóbií Evropanů druhé kategorie

Zvolení nového francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který plánuje výraznou integraci eurozóny směrem ke společnému vládnutí a dluhové unii, už má první následky na českou politiku. Macron zjevně vystrašil premiéra Bohuslava Sobotku, pro nějž jsou strach a obavy jedním z hlavních politických instinktů. A ministerský předseda pod tím tlakem ucítil potřebu znovu otevřít několik let mrtvou debatu o datu vstupu České republiky do eurozóny.

„Dříve nebo později si musíme odpovědět na otázku, ne jestli, ale kdy budeme schopni jako Česká republika přijmout společnou evropskou měnu,“ řekl premiér tento týden na sněmu Hospodářské komory. Podle něj je evidentní, že se po volbách ve Francii a Německu zrychlí integrace eurozóny. „Myslím si, že teď na podzim před těmi volbami a určitě i po těch volbách musíme vést intenzivní veřejnou debatu o tom, jak budeme postupovat, abychom se neocitli na periferii EU, abychom se udrželi v jádru EU,“ uvedl Sobotka.

Je to ten vůbec nejhorší možný styl myšlení o eurozóně. Žádné posuzování, co je v našem zájmu, co je pro nás ekonomicky výhodné. Místo toho civilizační komplex, že zůstaneme mimo, že se bez eura staneme Evropany druhé kategorie.

To, co chce francouzský prezident, je skutečně dluhová a přerozdělovací unie na podvozku eurozóny. Společný ministr financí, společné dluhopisy, jakási evropská obdoba Mezinárodního měnového fondu, která sanuje země v potížích. To, co už nahlas neříká, protože by to mohlo vyděsit Němce, ale k čemu skutečně míří, je i společný rozpočet eurozóny.

To může v zemích, jež jsou čistými příjemci evropských dotací, vyvolávat strach, že pokud nebudou v hlavním proudu, mohly by o ty dotace přijít. Tohle je komplex Evropanů druhé kategorie. Mentalita příjemců sociálních dávek.

Smysl má skutečně kritická debata, jestli je pro nás euro se vším, co by mohlo po realizaci macronovských snů znamenat, ekonomicky výhodné. Jestli by nám pomohlo k rychlejšímu bohatnutí a vyšší prosperitě. To musí přinést přesné argumenty, čím konkrétně by nám to pomohlo.

Zatím v debatě o euru padá stále jen jediný relevantní argument, a tím je jistota pro vývozce. Jejich ochrana před výkyvy kurzu. A velká provázanost našeho obchodu se zeměmi eurozóny, konkrétně s Německem. Tam míří 38 procent našich vývozů, jenže právě odtud sem přichází i 39 procent dovozů.

Po ruce není žádná relevantní studie, o co byznys přichází tím, že euro nemáme. Momentálně patříme mezi hospodářské šampiony Evropy, s nesrovnatelně vyšším růstem a především nižší nezaměstnaností, než má většina zemí eurozóny.

Naopak existují prokázané příklady zemí, jejichž hospodářský vzestup za posledních patnáct let po přijetí společné měny oslabil a nezaměstnanost se stala chronicky vysokou. Vedle záměrně vytěsňovaných příběhů z jižní Evropy, jako je Řecko nebo Španělsko, kterým euro pomohlo v kombinaci s jejich vlastními problémy do těžkých hospodářských a sociálních krizí, je to také Francie.

Té pobyt v eurozóně prokazatelně nesvědčí. A to si euro kdysi vymyslela jako provaz na svázání německé dominance. Stal se pravý opak: Francie ekonomicky upadla, Německo velmi posílilo. Paříž i Berlín přijímaly euro jako podobně bohaté. Dnes jsou Němci o 18 procent bohatší než Francouzi. Ti zchudli i v porovnání s ostatními zeměmi Unie. Francie vstupovala do eura jako silný exportér a vyhledávaný cíl zahraničních investic s přebytkem v obchodu. Od té doby je ale skoro nepřetržitě v deficitu, aktuálně 1,4 procenta HDP. Německý přebytek se naopak za tu dobu zvýšil téměř pětinásobně, na současných 8,8 procenta HDP.

V Evropské unii jsou naopak velmi úspěšné a bohaté země s vlastní měnou. Jednou z nejbohatších vůbec, bohatší než Německo i Francie, je Dánsko. Nezaměstnanost tam dosahuje 4,3 procenta, ani ne poloviny francouzské úrovně. Průměrný hospodářský růst od doby startu společné měny je podstatně rychlejší než ve Francii. A jeho křivka kopíruje tu německou víc než naše. I pro skandinávskou zemi, která je – pokud jde o obchod – podobně otevřená jako my a srovnatelně závislá na obchodu s Evropskou unií, je Německo klíčovým obchodním partnerem. Byť je ta závislost s 18 procenty vývozů, které tam míří, poloviční než u nás. V podstatně menším Dánsku ale netrpí komplexem, že musí být v hlavním proudu, a i s vlastní měnou dokáží být jednou z nejbohatších zemí Unie vůbec.

Přijetí eura je čistě politický krok. Není to ale žádný symbolický posun, jímž si dokazujeme, jak moc jsme proevropští. Tak to vnímají země, které skrze vzdání se vlastní měny dokazují příslušnost k vyšší civilizaci. Takhle vypadala debata o přijetí eura na Slovensku. A dnes tam tak znovu vypadá debata o účasti v hlavním proudu evropské integrace směrem k macronovské dluhové unii. V podobně civilizačně symbolickém duchu se o euru smýšlí v Řecku. I neomarxisté ze strany Syriza se ho drželi zuby nehty, přestože věděli, jak moc jejich slabou ekonomiku měna nastavená na sílu Němců poškozuje. V Aténách nezněly žádné argumenty o ekonomické výhodnosti, ale řeči typu „bez eura budeme v Africe“. Výsledkem je jen pokračující ekonomický úpadek.

Zajímavé je, že ti, kdo volají o osudové potřebě být v hlavním proudu, nesnášejí žádné konkrétní argumenty, proč je to pro nás tak důležité a co tím získáme.

Rozhodování vedené civilizačním komplexem Evropanů druhé kategorie k prosperitě nikdy nikomu nepomohlo.