Miloš Zeman devastuje českou společnost

Je to nakonec složitější politická hra, než by si jeden myslel. Rozhodování ale není koneckonců tak těžké. Česká společnost se potýká se dvěma fenomény: Andrej Babiš a Miloš Zeman. Je mezi nimi volba? Může vůbec ta otázka tak stát? První vstoupil do politiky jako jeden z nejbohatších mužů v zemi, pořídil si politickou stranu, nakoupil média, aby omezil míru kritiky, a do politické arény vstoupil s dopingem, na nějž stávající systém nebyl připraven. Své soupeře poráží drtivým způsobem, stejně jako Lance Armstrong na Tour de France, a ze závodu odpadají všichni, kdo si tento doping nemohou dovolit. V jiné soutěži se prosadil zase Miloš Zeman, do funkce prezidenta se ale dostal v demokratické volbě prostředky, které nijak nevybočovaly z jeho politického stylu. Praktická neodvolatelnost však Miloši Zemanovi dodala odvahy, aby metody začal používat bez sebemenších zábran. Vrchol bezohlednosti, cynismu a jakékoliv lidské empatie předvedl ve sporu o udělení státního vyznamenání pro osvětimského vězně Jiřího Bradyho. Je nakonec zcela nepodstatné, zda pro udělení vyznamenání lobboval jeho vzdálený synovec Daniel Herman, nebo dokonce to, zda z případu vytěží politický kapitál. Je nepochybné, že Jiří Brady je člověk, který si ocenění zaslouží, každá civilizovaná země lidi s takovým osudem ctí. Nemá také smysl diskuse o tom, že statečnost, jakou prokázal Jiří Brady, prokázali i jiní, a medaile se jim nedostalo.

To jsou otázky, jež by si neměl nikdo klást v situaci, kdy Jiří Brady byl pro vyznamenání vybrán a kanceláří prezidenta osloven. Je mez, kterou politické handlování nesmí překročit. Je mez, za níž je intelektuální zkoumání nepatřičné. S obyčejnými lidmi se nehraje – nebo by se hrát nemělo. Ten kontrast vyniká při vědomí skutečnosti, že státní vyznamenání dostane prezidentův podporovatel, muzikálový interpret Daniel Hůlka. V té schopnosti politického handlu je Miloš Zeman odpudivý, lidsky nepřijatelný a ztrácí jakoukoliv úctu, i když se zaštiťuje úřadem prezidenta. Nejde samozřejmě o první exces. Vlastně to exces není, je to politický a osobnostní projev Miloše Zemana, do něhož zapadá ponížené prohlášení ve službách Čínské lidové republiky, neschopnost úřadu přiznat evidentní chyby, jako byla pozdní účast na pohřbu bývalého slovenského prezidenta, neschopnost omluvit se za lživé prohlášení na adresu Ferdinanda Peroutky, vyřizování si účtů s každým, kdo se Miloši Zemanovi postaví do cesty či mu není po vůli. Je až fascinující, jak Miloši Zemanovi nezáleží na tom, jaký odkaz nebo jakou stopu zanechá jeho úřadování na Pražském hradě. Čím této zemi prospívá? Oba jeho předchůdci, byť měli z různých důvodů své vrtochy, měli své oblíbence, měli své slabosti, ale oba měli nějaký politický a hodnotový komplex. Hlavně ovšem dodržovali elementární společenskou a politickou kulturu. O co jde Miloši Zemanovi?

Často zní výhrada, že vystupování Miloše Zemana je jen neškodný kolorit zvráceného charakteru bez reálného vlivu na chod země. Že skutečným systémovým problémem pro demokracii je Andrej Babiš, který reálnou mocí vládne. Ono ale nelze přehlížet jedno pro druhé. Symbióza, jíž nakonec budou schopni, může být ještě více devastující. V tomto případě není volby.

Tento editorial šéfredaktora Dalibora Balšínka je úvodním článkem nového vydání Týdeníku Echo, který vyjde tentokráte už ve čtvrtek 27. října 2016.