A co se stane, když zmáčknu to červené tlačítko?
V polovině června vtrhl na světová i česká filmová plátna Jurský svět, pokračování a současně tak trochu remake legendárního Jurského parku. Předchozí pochybnosti o tom, jestli vůbec lze důstojně navázat na takový fenomén, byly rozbity prvními recenzemi a tržbami. Jurský svět se prostě povedl a téměř určitě se zařadí mezi nejlepší filmy letošního roku. Vedle „popcornové“ zábavy ale nabízí i řadu témat k hlubšímu zamyšlení.
Stejně jako první film totiž nastoluje otázku odpovědnosti samotných vědců i těch, kdo potom uvádějí do praxe jejich objevy. V původním Jurském parku šlo „jen“ o využití naklonovaných dinosaurů jako atrakce v zábavním parku, ale Jurský svět přidává další rovinu, a sice možnost, že by se „vzkříšená“ pravěká zvířata dala využít coby válečné zbraně. Při pohledu na rychlost, sílu a smysly Velociraptorů pronáší jedna z postav (bývalý voják zvláštních jednotek) vskutku příznačnou větu: „Kdybychom tak tyhle měli v Tora Bora!“
Hlavní hrozbou celého filmu je umělý genetický kříženec Indominus rex, vytvořený na příkaz majitele parku jako „perfektní“ děsivý dravec, jelikož „obyčejní“ dinosauři už nepřitahují dost návštěvníků, a tudíž ani negenerují dostatek zisků. Uniknuvší monstrum, jež zabíjí nikoliv pro potravu, nýbrž pro zábavu, potom působí jako ztělesnění konzumu, nenasytnosti a bezohledné honby za ziskem a popularitou. Varování, jež sdělovaly první dva Jurské parky, proto zaznívá v Jurském světě ještě hlasitěji a naléhavěji.
Na rozdíl od třetího filmu se tak Jurský svět vrací k hlavní myšlence knihy Jurský park, kterou v roce 1990 vydal už zesnulý Michael Crichton. Román říká, že složité systémy jsou nesmírně citlivé na malé změny, které poté mohou mít gigantické důsledky. Snahy „ovládat přírodu“, tj. např. naklonovat vyhynulá zvířata a držet je v parku pro pobavení návštěvníků, proto zákonitě vedou k nepředvídatelným a katastrofickým následkům.
Jurský park zůstává (spolu se seriálem Pohotovost) zajisté nejslavnějším Crichtonovým dílem, velkou pozornost ovšem získaly i další jeho romány, z nichž mnohé spojuje s Jurským parkem téma využití nejnovějších vědeckých objevů. A vždy je přítomno i ostré varování, jenže nikoli před vědou samotnou, nýbrž před jejím zneužíváním pro sobecké komerční a mocenské účely, jež je důsledkem nedostatku pokory a odpovědnosti.
Thriller Příští se věnoval manipulacím se zvířecími i lidskými geny, zatímco v Proudu času se jedná o kvantovou fyziku. Román Kořist se točí okolo nanotechnologie a vysoce provokativní Říše strachu se zabývá ekologií. Zvláště poslední zmíněná kniha měla velký dopad díky tomu, že se tvrdě vzepřela hysterii okolo tzv. globálního oteplování. Nemilosrdně odhalovala ty, kdo si z boje proti údajným klimatickým změnám zcela vypočítavě udělali lukrativní byznys, resp. zdroj pro vlastní ekonomický, politický a mediální vzestup.
Nosným motivem Crichtonových „vědeckých thrillerů“ je tak zpravidla myšlenka, že samotná schopnost něco dělat (resp. v praxi využít převratný objev) ještě nutně neznamená, že bychom to skutečně dělat měli. Klonování zvířat, cesty časem, inteligentní stroje či řízení počasí určitě působí nesmírně lákavě, avšak lidé zpravidla postrádají pokoru a smysl pro odpovědnost, jenž by jim umožnil s těmito objevy rozumně nakládat.
Lidé bohužel stále přemýšlejí způsobem, který lze vystihnout jako „víme už (skoro) všechno“, a to platí zřejmě beze změny od počátků lidské existence. Neochota si přiznat, že naše znalosti jsou ve skutečnosti omezené, neúplné a občas prostě mylné, kráčí ruku v ruce s přesvědčením, že se takřka všechno musí zkusit, jen abychom věděli, „co to udělá“. S nadsázkou to vystihuje aforismus, že poslední zvuk, který se ozve před implozí vesmíru, bude pravděpodobně otázka: „A co se teda stane, když zmáčknu tohle červené tlačítko?“
Říká se, že vědění znamená moc. Ale také platí, že moc má vždy být spojena s odpovědností a ochotou nést důsledky selhání. Vědecký a technický pokrok, který zaznamenáváme za několik posledních dekád, je skutečně ohromující, překonává i mnohé představy autorů sci-fi a působí i na samotnou lidskou společnost. Stačí si jen uvědomit, jak obrovské změny v lidském životě způsobil rozmach počítačů či internetové komunikace. Konzumní přístup k zacházení s těmito vymoženostmi ale přináší i nepominutelná rizika.
Jakkoli je Jurský svět na prvním místě (pochopitelně) přehnanou hollywoodskou zábavou, pro diváky ochotné více přemýšlet může být velice zajímavou a varovnou metaforou. Kdykoliv se rozhodneme v praxi použít nějaký nový vědecký objev, měli bychom opravdu důkladně zvážit jeho případné negativní důsledky. Michael Crichton to výstižně shrnul větou, že se nemůžeme chovat jako dítě, které našlo v zásuvce tatínkovu pistoli.
