Pleskot: Na své domy se chodím tajně dívat. Samozřejmě

Už na konci minulého století se o něm mluvilo jako o jednom z našich nejvlivnějších architektů. Podle jeho projektů se postavilo hodně domů a on za ně dostal hodně cen. Tu poslední, Architekt roku, převzal minulý týden. Josef Pleskot ale uvítal, že se v rozhovoru budeme jeho stavbám vyhýbat, a téměř se to podařilo. Úplně jeho práci ale minout nejde, je roztroušená téměř všude. Nakonec se v rozhovoru objevuje v rozumné míře. Ostatně setkávání se, vyhýbání, míjení a správná míra jsou to, z čeho se Pleskotovy domy rodí.

Na koho myslíte, když navrhujete dům?

To je hodně těžká otázka a myslím, že na ni ani nemohu dát přímočarou odpověď. Po pravdě řečeno, nemyslím vůbec na nikoho a snažím se nahlížet na dům skrze sebe samého a také přes sociální vztahy.

Co tím myslíte? Toto vysvětlení jste už několikrát v různých debatách použil, ale nejsem si jistý, zda mu všichni přesně rozumí. Alespoň já si ho tedy nechám rád vyložit.

Mám pocit, že v prostoru, který jako architekti utváříme, se jako lidé nedokážeme dobře potkávat. Respektive neumíme se potkávat tak, abychom si mohli sebe navzájem všímat. To souvisí s určitou zkušeností tělesnou, exaktním rozměrem lidského těla. Zkrátka člověk jako reálné těleso vstupuje do místnosti, kde zaujímá naprosto konkrétní prostor. Tento konkrétní rozměr je ale zároveň přesahovaný něčím, co můžeme nazývat duší, aurou nebo čímkoliv dalším podobným, pro co nemusíme mít ani přesné pojmenování. Je to zkrátka cosi, co dosahuje od jednoho člověka k druhému a nemá to exaktní fyzický rozměr. Tak to je přesně ta dimenze, kterou při navrhování hledám a sleduji.

Z čeho odvozujete velikost té základní jednotky, tedy člověka obestřeného aurou?

Představuji si ji sám skrz sebe, skrz mé osobní zkušenosti a prožitky, které v sobě nosím ze styku s jinými lidmi. Takže já se snažím vybudovat prostor tak, aby byl lidem akorát. To znamená, že nemá být ani totálně otevřený, protože tam není možné, aby se protnuly naše aury. A nemůže být ani totálně těsný, protože pak je ten společný průnik přehuštěný.

Takže zatímco Le Corbusier měl svůj legendární Modulor (viz box), určený jasně fyzickými rozměry lidského těla, tak vy jste si ho pro sebe doplnil ještě neměřitelnou aurou a neviditelnými sociálními siločarami?

Základ samozřejmě vychází z naší tělesnosti, ale tělo je obsazeno nějakým duchem, to snad nebude nikdo rozporovat. Pokud se mě ptáte, na co při navrhování domu myslím, tak to je právě toto. A je úplně jedno, jestli se jedná o exteriér, nebo interiér.

Já si kategorie líbí – nelíbí nepřipouštím. Moje stavby rozhodně nejsou prvoplánově líbivé, to by vám, myslím, potvrdil každý, kdo je zná. Ale ani nejsou, myslím, prvoplánově odpudivé.

Dobře, to je popis toho, co určuje základní parametry vašich návrhů. Ale vůči komu cítíte při navrhování zodpovědnost? Je to investor, který si u vás objednal dům? Nebo my ostatní, kteří v tom domě nebudeme ani bydlet, ani pracovat, ale možná kolem něho budeme den co den chodit a dívat se na něj?

Architektura je věc veřejná, je to obecné téma, které se týká všech. Když si investor usmyslí, že vloží do nějaké stavby peníze, tak samozřejmě sleduje nějaké své zájmy. Chce vytvořit obálku, prostor, stavbu pro lidi a potřebuje, aby mu do toho domu lidi chodili, aby si ho pronajímali, aby se jim v něm dobře žilo a cítili se tam příjemně. Takže zájmy soukromé i veřejné by se měly prolínat. Já se od počátku při navrhování snažím, abych měl s investorem v tomhle stejné vidění, a když se to daří, tak je zaděláno na povedený dům. Když se to nedaří, tak jsem ten člověk, který do takové zakázky nejde. A někdy dokonce nevstoupím ani do těch úvodních jednání, protože cítím, že se dohoda nepodaří.

Má se dům líbit? A komu? Majiteli? Kolemjdoucím? Architektům nebo kunsthistorikům?

Já si kategorie líbí – nelíbí nepřipouštím. Moje stavby rozhodně nejsou prvoplánově líbivé, to by vám, myslím, potvrdil každý, kdo je zná. Ale ani nejsou, myslím, prvoplánově odpudivé. Podle estetických měřítek jsou podle mě neutrální. Co se líbí dnes, nemusí se už líbit zítra. Tohle hodnocení podléhá nesmírně silně módě a nemá nic společného s opravdovou kvalitou, a proto se na kategorie líbí – nelíbí nespoléhám.

Jak tedy domy, a nemyslím jen vaše, hodnotíte?

Věřím na jedinou kategorii, a to je měřítko. To je pro mě kánon, zda se člověk cítí dobře vedle té stavby, vedle té hmoty, nebo zda se cítí dobře přímo v ní.

Chodíte se někdy dívat, tajně a nepozorován, do domů, které jste navrhl, a pozorujete lidi v nich?

Samozřejmě, chodím.

Takže jste si byl třeba prohlédnout bankovní úředníky v budově ČSOB v Radlické ulici v Praze, kterou jste navrhoval?

Ano, byl.

A vypozoroval jste na jejich chování třeba nedostatky vaší stavby, které jste při projektování nerozpoznal?

Teď nechci, aby to vypadalo jako vychloubání se nebo nekritičnost k vlastní práci, ale nenašel jsem tam žádný konfliktní problém. Když nahlédnu například do kuchyně, vidím, že v rámci provozu a techniky vaření šly některé věci udělat jinak a lépe. Ale když mám posoudit užívání celého domu jako celku, tak zjišťuji – a doufám, že se nepletu –, že se tam lidi dobře potkávají. Ale zároveň mohou, když nejsou úplní kamarádi, zaujmout vůči sobě takovou distanci, aby nenastalo nějaké vyvolání nenávisti nebo pocitu ohrožení z toho, že se ocitli k sobě příliš blízko. Tyto vztahy, tyto „míry akorát“, jsou u mě pro kvalitu domu určující. Je potřeba připravit ten prostor tak, aby lidé, kteří chtějí mít k sobě blízko, se mohli přirozeně jen těsně minout. A zároveň aby dva lidé, kteří se navzájem nemusí, se míjeli v dostatečném odstupu.

Celý rozhovor přináší aktuální vydání Týdeníku ECHO.

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.