Za rohem číhá nesvoboda

V jedné nepříliš vznešené, ale už značně načaté společnosti podnikatelského polosvěta jsem byl překvapen nevšední otázkou: „Hele, ty to musíš vědět, vám to určitě říkají, na kolik let byla východní Evropa postoupena Američanům?“ Když tazatel viděl můj nechápavý pohled, upřesnil: „No jak tenkrát na Maltě – nebo to bylo v Reykjavíku – nás Gorbačov zaprodal Amíkům. To bylo na třicet let, že?“

Naivní konspirologie, víra v to, že se dějiny posouvají dopředu pomocí zákulisních politických obchodů, byť jakkoli dětinská, vyrůstá z dnešního dobře pohnojeného podhoubí. Není třeba mít na nose brýle, aby jeden viděl, že se v české kotlině množí projevy nostalgie po totalitní minulosti: obdiv k autoritářství, k režimu pevné ruky, řeči o výhodách znárodňování a centrálního plánování, papalášské manýry, zkazky zpozdilého slavjanofilství.

Jako švábi ze škvír lezou na světlo boží ti, kterým se ještě nedávno přezdívalo „staré struktury“: vysloužilí profesoři marx-leninismu, absolventi vokovické Sorbonny, šmelináři, kteří honili veksla před Tuzexem a pak tvrdili, že to vlastně byl tak trochu ekonomický odboj, odchovanci pionýrského tábora Artěk, prognostici, prezidenti. Kdysi čestní hosté odborářských zotavoven na Picundě, dnes vesměs Putinovi pochlebovači. Na čtvrt století v sobě museli potlačit libý pocit vlastní důležitosti, který zažívali, když mohli sovětským soudruhům dolít stopečku vodky, dříve než podbízivým falzetem spustili nějaké rudoarmějské častušky: „Puskaj nas v boj vedjot tovaryš Stalin…“

Příklon k Číně jejich problém neřeší: příliš vzdálená je kultura a jazyk těchto šampionů společenské stability, příliš zjevné jejich pohrdání horlivými poskoky. Je možné na nich něco trhnout, leč je obtížné obdivovat v nich staršího bratra. Proto se s takovou nadějí v hlase včerejší vekslák, dnešní podnikatel ve vztahovém byznysu ptá hostujícího čínského velmože: „Jak se řekne čínsky ‚Komandyr geroj, geroj Čapajev‘?“ Jenže nestojí Číňanovi za odpověď.

Rozumím skrytému smyslu té nesmyslné otázky ohledně tajných ujednání mezi Gorbim a Ronem. Pokud by to bylo na třicet let, mají to za pár. Oni už stříhají metr, už se nemůžou dočkat návratu starých dobrých časů. A že namísto Sovětského svazu budou sdílet osudy „Ruského světa“, to jim vadí ze všeho nejmíň. V komunismus věřili stejně málo jako později v demokracii. Červené karkulky opět roztouženě vyhlížejí noční vlky.

Příčiny, z nichž u nás dochází k preventivní normalizaci, jsou notoricky známé. Je to momentální ochrnutí Západu, který upadl do léčky vlastních hodnot, jež se dostaly do rozporu s hrubou realitou a které současné elity nejsou s to vrátit do rovnovážného stavu. Je to poněkud plytké pojetí politiky coby konkurenčního boje o voličské hlasy – pojetí, jež ve výsledku končí vyprázdněním samotného smyslu politiky. Politický proces se formalizuje v takové míře, že postupně mizí jeho demokratický obsah. Z demokracie se stává jen způsob mocenského rozhodování a instituční fixace osobního soutěžení mezi lídry politických stran.

Celou esej Jefima Fištejna čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo ZDE.