Bojím se, že zvíře v nás začíná znovu ožívat

Sociolog Fedor Gál byl jednou z hlavních tváří sametového převratu na Slovensku, po rozpadu společného státu z aktivní politiky vymizel a přestěhoval se do Česka. Velkou reakci vyvolalo jeho listopadové veřejné vystoupení na pražském Albertově, kde na adresu politiků zneužívajících migrační vlny prohlásil: „Udělali si ze strachu kšeft, politickou kartu a rozumějí jediné věci, a to odvaze a síle.“

V posledním čase mluvíte o tom, že poprvé po roce 1989 máte divný pocit. Co se změnilo?

Že ho mám, je evidentní. A proč? První důvod je ten, že stárnu a zraju a v myšlenkách se vracím k tématům, která jsem celý život odsouval. A to je úděl menšin, například Židů. Já jsem Žid. A mám úzkost o životy a příběhy mých dětí a vnoučat, blízkých a bližních, protože se mi zdá, že ve vzduchu visí něco, co mně připomíná příběhy našich rodičů a prarodičů. Jistý typ negativních emocí, averzí a nepřátelství, poškozených vztahů. Možná je to i tím, že v poslední době čtu velice pochmurnou literaturu. Do rukou se mi dostaly práce Timothyho Snydera, Tonyho Judta a autorů, kteří se systematicky hrabali v archivech. Vidím, že to hrozné vraždění před válkou, za války i po ní neměli na svědomí jen uniformovaní nacisté a komunisté, ale i sousedi, kamarádi, spolupracovníci těch lidí, běžní občané. A najedou se mi zdá, jako kdyby to zvíře v nás začalo ožívat. Nikdy v moderní historii jsme se neměli tak dobře, ale přitom se paradoxně konfrontujeme s křečovitými ksichty a nenávistnou rétorikou, od běžných lidí až po elity.

A je změna skutečně víc v okolí než ve vás? Nenávist mezi jistými lidmi byla už v 90. letech, tehdy jsme měli dokonce polonácka Sládka v parlamentu, odehrály se vražedné útoky na Romy, před sedmi lety proběhl žhářský útok na rodinu malé Natálky. Takové excesy dnes naštěstí nejsou.

Nejsem si jist. Můj kamarád se nedávno vrátil z návštěvy českého uprchlického tábora a popsal, jak to tam vypadá. Jedny ostnaté dráty, druhé ostnaté dráty a mezi nimi pochodují vojáci se samopaly a se psy a za těmi dráty stojí uprchlíci a mají v rukou papír s nápisem SAVE US! To má pro mě velmi hlubokou symboliku.

Takže neoceňujete většinou politiků schvalované jednání ministerstva vnitra, které zadržováním nelegálních migrantů odradilo davy dalších, aby mířily přes Česko?

Vždyť je přece možné ty lidi identifikovat, lustrovat jiným způsobem. Fungují-li státní instituce a tajné služby, není třeba tohoto postupu. Za tím plotem jsou ksakru malé děti a ženy. Prostě se nemůžu ubránit historickým paralelám. Plot je symbolem mého života za komunismu. V Bratislavě jsme měli kousek k ostnatým drátům narvaným elektřinou. Ta symbolika je děsivá.

Jde o to, jestli jen jedny negativní věci prostě nevystřídaly jiné a zda se skutečně odehrává výrazný posun k horšímu.

Posun k horšímu je v atmosféře, rétorice elit, charakteru veřejného diskursu, ne ve faktické podobě všedního života. Řeknu to na plná ústa: migrační vlnu za bezpečnostní riziko pro Česko a EU nepovažuji. Může to být problém, bude-li to probíhat jako živelná pohroma. Bezprostřední bezpečnostní riziko je to, jak nás oslovují lidé jako Zeman, Klaus, ale i Babiš, o exotech Okamurova či Konvičkova formátu nemluvě, kteří systematicky útočí na naše nejspodnější pudy a přiživují se na strachu a nenávisti.

Celý rozhovor najdete v novém speciálu Týdeníku Echo 30 ROZHOVORŮ, který si můžete objednat zde.