3 Diskuse o nové zákoně

Dokouříme a jdem aneb Poslední típne

TÝDENÍK ECHO

Témata:

Na konci tohoto měsíce to přijde – v českých restauracích, barech, kavárnách a hospodách začne platit zákaz kouření. Nikotinisté už nebudou otravovat vzduch nekuřákům, toužícím uchovat si zdravé plíce, závoj dýmu bude zdvižen, zahulený impresionismus všude vystřídá křišťálově čistý „reál“. O konci časů, kdy se po hospodách kouřilo, a o tom, co jim to kouření přineslo, v Salonu Týdeníku Echo nostalgicky hovořili redaktor Ondřej Štindl, novinářka a autorka blogu Vývařovna Jana Patočková a básník Petr Borkovec.

Štindl: Kdy jste si poprvé v hospodě zapálili?

Patočková: V Kavárně 14 v pražské Ostrovní ulici, měli jsme nedaleko základku. Chodili jsme tam, hodně kouřili, hodně pili kafe a hodně pili pivo.

Borkovec: Já asi v roce 1987 v restauraci starého hotelu Savoy naproti Keplerovu gymnázium, kde jsem studoval. Chodil jsem tam ze školy, bylo to takové potemnělé místo, seznámil jsem se tam s Patrikem Saudkem, synem Káji Saudka. Uměl kreslit přesně v jeho stylu a číšníkům někdy platil těmi kresbičkami. A mě naučil líp kouřit.

Štindl: To moje první cigareta v hospodě byla mimopražská. V Lázních Kyselka, kam jsme jeli s kamarádem stopem navštívit dalšího kamaráda, bylo mi necelých patnáct, někdy v roce 1981 asi. Měl jsem první pivo a první cigáro zároveň. Dvojitý adrenalin.

Borkovec: Já mám svoje první cigarety spojené s becherovkou.

Patočková: To je krásný.

Borkovec: Becherovku jsme si nosili i do třídy.

Štindl: Já si na gymnáziu chodíval s kamarádem zakouřit do šaten.

Patočková: To my jsme radši chodily ven, dělaly jsme sice takové ty experimenty s otevřeným okénkem na záchodě, ale byl to na nás moc velký adrenalin.

Borkovec: Vlastně všechny ty školní kolektivy se díky kouření nějak roztřídily. Mí kamarádi se stali z těch, s nimiž jsem chodil kouřit. I na mojí současné ženě mě ze všeho nejdřív zaujal zvláštní způsob, jakým drží cigaretu, trochu za hlavou. Jezdili jsme spolu domů vlakem, tak jsme se seznámili blíž. A ona vždycky – bez ohledu na to, jak brzo měl vlak odjíždět – řekla, že ještě stihneme cigaretu. A taky jsme ji stihli.

Štindl: Já se při vysílání v rádiu naučil stihnout cigaretu dřív, než skončí písnička od Ramones… A co to poslední cigáro v hospodě, které nás vbrzku čeká. Plánujete si ho nějak?

Patočková: Vůbec ne. Třeba si ho ani nevšimnu, mně ten zákaz nějak zásadně nevadí. Ale jsou nějaká místa, kde mně bude vadit, že si nemůžu zapálit: hlavně ve starých čtyřkách, v nádražkách, vesnických hospodách. Tam to patří.

Borkovec: Ale může se stát, že se třeba v deset večer zatáhne, možná i zamkne…

Štindl: To tam radši nebudem psát, aby si to někdo nepřečet’.

Borkovec: Zažil jsem to takhle v restauraci v Mnichově. Přišel jsem tam ve společnosti člověka, kterého personál dobře znal. Tak zatáhli závěsy a přinesli popelníky.

Patočková: Studovala jsem v Římě zrovna v době, kdy tam začínal platit zákaz kouření v barech a restauracích. Čekalo se, že to Italové nepřijmou, že jsou zvyklí na svoje kafe a cigáro v denním baru. Ale zvykli si docela bez problémů. Nejdřív přišla taková melancholická fáze, profesoři ve škole nám smutně vyprávěli, kde všude se dřív mohlo kouřit, třeba i při přednáškách v posluchárně. Nás asi čeká něco podobného, budeme stát s cigaretou před hospodou a stýskat si, jak bychom si rádi zapálili uvnitř a jak to bylo úžasné, když to ještě šlo. A po nějaké době už z toho budou jenom historky. Hlavně aby aspoň ty historky přežily.

Borkovec: Oni se ti Italové nezdají, ale oni jsou strašně disciplinovaní. Tam se nepije bez jídla, jí a pije se v přesných hodinách, odpoledne si cappuccino nedají. Proto ten zákaz kouření přijali tak snadno.

Štindl: Taky mají trochu lepší počasí. Zato tady když se vydaří mrazivější leden, budou si kuřáci odskakovat do gulagu jako v té slavné scéně ze seriálu IT parta. A budeme pořád nastydlí, protože budeme chodit na mráz, ale šálu a rukavice si člověk pokaždé brát nebude. Ach jo. Pro mě už to melancholické období, o kterém mluvila Jana, asi začalo. Takže moje historka o tom, kde všude se kouřilo: v létě ’89 jsem byl v Londýně a tam jsem zjistil, že druhé patro doubledeckeru je kuřák. Naprostá extáze – prostopovat se zpoza železné opony do Londýna, nastoupit do autobusu, vylézt si nahoru za to čelní sklo a zapálit si, cítit se tam jako pilot letadla, které se vznáší nad mumrajem londýnských ulic.

Patočková: Mě by bavilo, kdyby vznikl nějaký nový podnikatelský model a objevila se místa jenom pro kuřáky. Já bych třeba ráda zažila to staré kuřácké kino. Dívat se na týdeník a čoudit u toho. Takové zážitkové kouření. Nedávno jsem se účastnila LARPu (zážitková hra, kde hráči mají své role), byli jsme legionáři a měli o všechno nouzi, směňovali jsme cigarety za pornoobrázky – to si pak člověk to kouření užije jinak.

Štindl: V Rumunsku kdysi fungovaly cigarety Kent jako taková alternativní měna, je to zobrazené i ve skvělém filmu 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny. Ale přes všechnu melancholii a smutné vzpomínky na poetické kouření v kavárnách, na krásu kouření v drsných čtyřkách mám z mládí taky vzpomínky na ošklivé kouření. Tabák tehdy patřil k odpovědnému soudruhovi. Bylo to vidět i v dobových televizních seriálech – tajemníci v tesilových oblecích se sejdou v kanceláři a po soudružsku řeší, jak zvednout výrobu topných těles. Nakonec i Stalin s Gottwaldem měli svoje fajfky. Pamatuju se na záběry z února 1948, které šly v televizi každý rok. Gottwald domluví a pak prostřih na reakci z publika, detail chlapíka s cigárem v ruce – vrazil si cigáro do koutku úst a začal Klémovi nadšeně tleskat. A nemusí to být nutně spojené jenom s komunismem. Existuje skvělý film Fritze Langa M ze začátku 30. let, kde se střídají záběry na o něčem rokující šéfy policie a šéfy podsvětí, podobné obrazy nepříjemných chlapíků kolem stolu, kteří přes všechen ten dým z dýmek a cigaret skoro nejsou vidět. Vyzařují takovou protivnou veledůležitou energii – my to tady všechno řídíme a strašně u toho hulíme.

Patočková: Když se koukám na normalizační filmy nebo seriály, kde se tohle děje úplně běžně, mám z toho pocit nezdravého a neestetického kouření. Kouření ve filmech pro pamětníky působí jako romantický ideál, ale z těch normalizačních vyobrazení cítím zatuchlý hnus, říkám si, že ti soudruzi museli skutečně smrdět.

Štindl: Fakt je, že Zdeněk Buchvaldek měl k romantickému ideálu docela daleko. I když teď nevím, jestli v Muži na radnici kouřil.

Patočková: Navíc design sedmdesátých let může dnes mít nějakou retro hodnotu, působit zajímavě, ale v tom celku působí dost hrozně.

Borkovec: Já mám to intenzivní kouření spojené spíš s lidmi, které jsem znal a byli pro mě důležití. Třeba rusistka Miluše Zadražilová, která měla ve všech pokojích připravený popelník a často se jí stávalo, že na ni v každé místnosti čekala rozkouřená cigareta. Podobně Jiří Pelán. Ten jeho byt byl tabákem prodchnutý úplně celý. Dneska už se s něčím podobným nesetkávám.

Patočková: To neustálé kouření se promítalo i do bytového designu. Kamarádka měla pronajatý nezrekonstruovaný byt v Praze u Veletržní ulice. Celý byl dost bizarně zařízený, koupelna a záchod obložené dřevem, vypadalo to tam jako na horské chatě. A na záchodě byl do toho obložení zabudovaný popelník. Představa té rodiny, která pokuřuje v holešovickém bytě, kde to vypadá jako v Tatrách, mi přijde docela zábavná.

Štindl: U nás doma rodiče i babička kouřili, v dětském pokoji ne, ale jinak všude. Vlastně všechny autority mého dospívání byli kuřáci, často docela silní.

Celý text si přečtete v Týdeníku Echo nebo EchoPrime

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.