Na Hradě se tenkrát klátil Keith Richards. Dnes se tam klátí jiní

Na Hradě se tenkrát klátil Keith Richards. Dnes se tam klátí jiní 1
Komentáře

Ondřej Štindl

V kalendáři slavných výročí našel pamětník před pár dny další příležitost užít si trochu nostalgie. Inu, je neškodná a v rozumné míře snad i zdravá. Osmnáctého srpna uplynulo čtvrtstoletí od koncertu Rolling Stones na Strahovském stadionu v Praze. Vystoupení, jež bylo v té době chápáno jako historická událost svým způsobem přesahující sféru hudby. Na místě, kde se konala režimní masová cvičení, vystoupila kapela, která pro ten režim byla symbolem západní dekadence a pro spoustu fanoušků (v době konání koncertu už zhusta odrostlejšího věku) naopak symbolem volnosti, odvazu, nezapadání mezi uniformní řady všelijakých cvičenců. Mnoho věcí se toho dne odehrálo poprvé – první koncert na tom místě, první koncert toho měřítka a s plnou parádou: obrovskou aparaturou, pódiovou show, všelijakými dekoracemi, Mick Jagger během něj vyjel na jakousi věž. Věž! Taky první koncert, na nějž stál lístek 250 korun. Taková pálka. První koncert, kam člověk musel přijít pár hodin předem, aby viděl aspoň něco, čekat na tom písku, přežít dvě předkapely, pauzu a nakonec se dočkat. V dálce se objeví jacísi mravenci, pohled na obří obrazovku ale potvrdí – jsou to skutečně oni, Stouni. Ano, hezká vzpomínka. To byly časy, kdy se po Pražském hradě klátil Keith Richards. Inu, dnes se tam klátí jiní.

Je možné vnímat atmosféru kolem tehdejšího koncertu Stones jako výraz čiré naivity porevolučního období. No, tak se Praha stala zastávkou jednoho mamutího komerčního podniku. Skupina, jež v té době už byla mnohými považována za značně „dinosauří“, se pokusila získat z čerstvě proběhnuvšího historického zlomu nějakou relevanci, viz slogan tehdejšího turné: „The tanks are rolling out, the Stones are rolling in.“ Kritik soudobého systému by v tom koncertu mohl najít jinou symboliku – toho srpnového dne Praha nebyla konfrontovaná s nespoutaným svobodným uměním, ale s kapitalismem v jeho nejčistší podobě. Tehdy se v ní zastavila kočující fabrika, kde mají všichni přesně přidělený úkol, vládne v ní jasná a striktně dodržovaná hierarchie, všechno je důkladně spočítáno s jediným cílem – abychom dost vydělali. Protože o peníze jde především, možná jedině. Parta zpovykaných miliardářů si hraje na rebely, zatímco platící plebs přihlíží, a ještě je za to vděčný. Nakonec i ten úvodní riff z písničky Start Me Up, která pražský koncert otevírala, byl v té době použitý v reklamě na Windows. Windows! Co by člověk potřeboval vědět víc?

A třeba jsou různě velké kusy pravdy v těch legendách i odsudcích. Jasně že to byl komerční podnik, pro mnoho lidí ale taky skutečná katarze. Někdejší kluci a holky, kteří se v srpnu 1969 honili po ulicích s esenbáky, milicionáři a jejich obrněnou vozbou, byli šeredně biti a přicházeli o svoje sny, mohli právem uvěřit tomu, že ty sny nějak existují dál. A vší komerci a iluzím publika navzdory – rokenrol výrazně přispěl k pádu železné opony, také tím, jakou budil v představitelích komunistického režimu iracionální hrůzu. Do jisté míry si toho protivníka vytvořili sami. S koncertem Stones možná do Prahy nepřijel čirý a nezkalený duch rebelie, ale nějaký obraz, nemůžu si pomoct, života. Podívané, v níž cinkají peníze a ve kterého může být něco třeba pokryteckého nebo hraničícího se sebeparodií, ve všem tom spektáklu a hlomozu ale může problesknout taky cosi skutečného, nějaká podstata, jež přežívá asi i navzdory jejím nositelům. Navzdory tomu, že stárnou oni, my, všechno. Keith Richards se potácí, kroutí s přiopilou ladností, na chvíli skutečně ztracený v muzice. A je to tam.