Paul McCartney, dokonalý Frankenstein. Beatles podle Zdeňka Nejedlého
Jak vypadal Paulův pražský koncert
RECENZE
Pro pořádek nechť je i tady zaznamenáno, že dva dny před svými sedmdesátými čtvrtými narozeninami, které má 18. června, vystoupil na koncertě v Praze Paul McCartney a bylo to dokonalé.
Dvě a půl hodiny šlapající, perfektně po všech směrech zvládnuté, v některých úsecích hodně ostré, jindy zase lyrikou a tou „paulovskou“ zpěvností prodchnuté hudby – a především toho jeho charismatu… Člověk celou dobu hleděl na toho muže, respektive hleděl ze sto padesáté řady na obří obrazovky, a ten muž jako by měl pořád dobrou náladu, aniž by se o ni musel snažit, pořád byl jaksi pozorný, vlídný a zdvořilý a přitom se vůbec nevnucoval (ano, to, že si nechal napsat několik českých vět a pak je docela dobře přečetl, fakt není podlézavost, to je pozornost a lingvistický experiment) – a říkal si, jak se to může přihodit, že je někdo tak sympatický, i když by nemusel?
Ta dokonalost je opravdu až nějakým způsobem podezřelá. Kdyby nebylo drobných výpadků v hlase třeba při Black Birds (ne že by mi to vadilo a zkuste si to ostatně zazpívat), bylo by možné uvažovat o jakémsi frankensteinovství, neboť Paul opravdu působí jako by se čas u něj zastavil a on, jeho výraz, držení těla, mimika, tón hlasu, prostě celá fýzis zůstala zakleta v nějakém ideálním stavu, mezi mládím a pozdním věkem, tedy asi ve stavu dokonalé zralosti.
Zajímavé přitom je, že tato snaha o zastavení času působí naprosto přirozeně, jako by se o ni nemusel starat a nějak ji imitovat, jen možná nabarvit háro, sem tam nějaký drobný facelift, pěstovat dobrou životosprávu, jógu a meditaci, které se prý hodinu před koncertem vždy intenzivně věnuje.
Koncert byla dokonale odvedená práce, vizuálně, hudebně, dramaturgicky, kompozičně. Nejdřív zazněl závěrečný akord z A Day In The Life, Paul se zjevil, kapela se postavila na místo a už to jelo: Perný den, Can´t Buy Me Love a blok z postbeatlesovských, spíš rock´n´rollových, méně známých kusů, jejichž smyslem bylo roztopit atmosféru a trochu diváky, kteří přišli, co si budeme povídat, na Beatles, potahat za nervy, kdy přijdou ty skvosty. A ty samozřejmě přišly, počínaje Here, There and Everywhere, kdy obecenstvo začalo poprvé vzdychat, slabším povahám cosi zvlhlo v očích, ženy zkrásněly a představovaly si, že jim je sedmnáct, a na tváři i otrlého, životem už dosti přejetého padesátníka či šedesátníka (a nebylo jich tam málo, řekl bych většina) se objevil blažený výraz štěstí, který už do konce koncertu, během všech těch písní, které není možné nemilovat, nezmizel a pak snad ještě chvíli vydržel cestou nacpaným metrem, možná i ráno do práce, i když za to už bych ruku do ohně nedal.
Čtěte také: Paul McCartney zazpíval v Praze a mluvil česky
Ale Paul byl opravdu dokonalý. Asi čtvrt hodiny měl sako, pak ho sundal, měl bílou košili, lehce na konci zpocenou. Měnil kytary, sedal za piano, za klávesy, vytahoval ze zpěvníku písně archaického období Beatles (Love Me Do třeba), z beatového období (We Can work It Out třeba, kde si ti mladíci napsali verš „Life is very short“, který má jaksi obecnou platnost a pro dva působil nešťastně prorocky), a samozřejmě především z období vrcholného, z kterého pocházela většina repertoáru (namátkou The Fool on the Hill, Eleanor Rigby, Being for the Benefit of Mr. Kite!, Lady Madonna...) a to si člověk pak pořád uvědomoval, kolik z těch písní, včetně těch, které jsou opravdu paulovské, vynechal. Třeba Michelle nebo She´s Leaving Home, abych nějaké uvedl.
A samozřejmě hrál písně postbeatlovské, ty z období bezprostředně po rozpadu, třeba Maybe I´m Amazed, kterou věnoval Lindě, pro kterou ji, jak kdysi napsal; ty z časů Wings (Band on the Run) a pak z časů, které vlastně stále trvají. To musel člověk konstatovat, že i na bondovce Live and Let Die něco je, zvláště, když kolem vybuchují ohně, což byla asi největší výstřednost koncertu.
Vrcholem byly ale myslím ty chvíle spíše komornější nebo řekněme soustředěnější. To byly okamžiky dvou skvěle sehraných písní, které věnoval Johnovi Lennonovi (Here Today) a zvláště Harrisonova Something, kterou začal hrát na ukulele, ale pak se přidala kapela a byl z toho ten skvostný sound, jako by u toho byl sám George se svou kvílivou kytarou.
No a slyšet Hey Jude a Let It Be zpívat a hrát naživo od člověka, který tyhle hymny našich životů opravdu složil, no, to je trochu mystika, že… (Ne, já samozřejmě vím, že ne všichni Beatles „musí“, ale já tu mluvím za tu část lidstva, která ví, oč se jedná, neboť o Beatles platí, to co řekl Zdeněk Nejedlý o husitech: „řekni mi jaký máš k nim vztah, a já ti řeknu, co jsi za člověka“. Berte to prosím se stejnou ironií, jako když Lennon mluvil o tom, že jsou slavnější než Ježíš Kristus.)
Závěr byl triumfální, Paul se po chvíli dostavil bez póz na přídavek, v ruce třímal naši vlajku, přítomen byl i Union Jack a duha LGTB. Všichni čekali na Yesterday a Paul ji zapěl. Nakonec geniální závěr z Abbey Road, který opravdu zněl, jako když ho nahráli před padesát lety Beatles, kteří ho ale už nestihli hrát na koncertě, tak to dělá Sir Paul. Ten se zase česky rozloučil: „Je čas odejít“, řekl se skoro dobrou výslovností. Snad to neplatí absolutně.
Opravdu, věřte, byl to dokonalý koncert. Svět kolem může být smutný, tragický, plný násilí, ideologií a nevraživostí, smutku. Ale pak je tu třeba Paul McCartney, který složil Fool on the Hill nebo Eleanor Rigby, a člověk má pocit, že svět není jen slzavé údolí a to, co lze považovat za esenci Beatles, tedy laskavý pohled na svět, má svůj smysl a hodnotu. Možná zásadní. All You Need Is Love. Tu sice Paul v Praze nehrál, ale jako by se to vznášelo nad vším.
