12

FOTOBLOG: Vídeňské rituály. U starých mistrů a Knížete

Témata:

Den před silvestrem nebylo ve Vídni k hnutí. Davy turistů, čumilů a rozjuchanců, z nichž někteří už byli trochu pod parou, se jako hustý džem valily mezi Uhelným trhem, Příkopy a Korutanskou třídou čili Kärtner. Stánky se svařákem, klobásami nebo pečenými kaštany byly obsypané jako sladké špalky mlsnými čmeláky v zimních bundách a čepicích. Slavné kavárny byly přeplněné a na místo se stála dlouhá fronta na ulici.

Mezi všemi hlučnými pronárody s hojným zastoupením Číňanů a Rusů a uječené mládeže italské a španělské se spíše díky své vrozené nenápadnosti ztráceli Češi, kteří už sice nezírají na ten vídeňský flanér a lesk jako hladoví psi, ale i tak se chovají řekl bych spíš zdrženlivě a plaše, jako když přijdou na návštěvu do bytu k úspěšnějšímu a bohatšímu příbuznému. Tak jsem se choval i já, tak se chovám vždycky, když jsem ve Vídni. Jako bych byl doma, ale cizí.

Ve Vídni jsem byl od listopadu ’89 mnohokrát, ale vždy jen na pár dní, často jen na otočku, většinou kvůli výstavě, k níž jsem pak přidal nějaké další muzeum, většinou Kunsthistorické, taky kvůli Thomasi Berhardovi a jeho Starým mistrům, takže jsem vždy došel k Tintorettově Portrétu starého muže a tam si sedl jako jeho Reger do pohovky a chvíli hleděl na toho bělovousého starce, což ještě párkrát doufám za život udělám – a bude zajímavé, jak se k němu budu věkem přibližovat. A pak k těm obvyklým rituálům patřila café melange a štrúdl se šlehačkou v nějaké té kavárně, do kterých se teď nešlo dostat, tedy nejčastěji u Hawelky v Dorotheergasse, kde jsem před šesti lety ještě viděl a pozdravil právě stoletého pana Havelku Leopolda (opravdu se v roce 2011 stovky dožil, teprve pak umřel), nebo jsem si na chvíli sedl v Café Central v Panské ulici, kam chodil, jak známo, hrát šachy Trockij, který žil ve Vídni sedm let a potkal se tu poprvé se svým pozdějším vrahem Stalinem, který přijel do Vídně v roce 1913, aby prý pracoval na svém spisku Marxismus a národnostní otázka, jenže neuměl německy, a tak mu s překlady pomáhal Bucharin, kterého pak taky nechal zavraždit, jak bylo jeho zvykem. A já vždycky, když se mnou ve Vídni někdo je a je ochoten se nechat poučovat, vyprávím, jak si pak Vídeňáci říkali: A slyšel jste to, že tu revoluci v Rusku řídí ten pan Bronštejn, co sedával pravidelně v Café Central…? To jsou věci…

Poprvé jsem byl ve Vídni v prosinci 1989, když se otevřely hranice a desetitisíce Čechů (a Slováků, ti to mají z Bratislavy za rohem) vyrazily jako hladové kobylky s pár set šilinky (bylo možné vyměnit si asi tak tisícovku v bance) do toho vyšňořeného města, které je vlídně přivítalo tím, že jim otevřelo zadarmo muzea, ale hlavně záchody a taky, jak si pamatuju, dávali zadarmo čaj a možná i polívku, což určitě nemysleli jen povýšeně, ale prostě tak, že když přijdou sami sebou zbídačelí příbuzní, něco drobného jim nabídneme. So ja, herzlich willkommen, podívejte se, co jste mohli taky tak trochu mít, můžete si dojít na záchod, ale bude dobře, když se zase rychle vrátíte domů, alles klar… A Češi a Slováci chodili s vykulenými výrazy a trikolorou na bundách po Mariahilfer Strasse a hledali ty nejchudší obchody, kde by si koupili něco, co u nich doma ještě nějakou dobu nebylo nebo bylo nekvalitní, třeba pletací vlnu nebo kafe v pytli nebo fritovací hrnec, jehož vlastnictvím jejich společenská prestiž okamžitě stoupla. Druhým takovým místem bylo Mexikoplatz, kde byly laciné obchody s myslím tureckým nebo nějakým balkánským personálem, který na ty Čechy hleděl svrchu a domlouval se s nimi hatmatilkou a pradávnými gesty. Taky jsem byl pověřen koupit nějakou aviváž či prací prášek nebo snad pěnu do koupele – takové věci se ještě dlouho z Rakouska vozily. Ale moje hlavní trofej byla LP The Velvet Underground s Warholovým banánem na obalu a Easter od Patti Smith, dvě nejhranější desky v malém bytě na Francouzské v devadesátých letech. Dalo by se říct, že moje děti na nich vyrostly, tak abyste věděli, byly z Vídně.

 

Do Vídně je vždycky důvod jet, ale nás tam tentokrát přivedla výstava americké malířky Georgii O’Keeffe, což mělo několik vedlejších příčin: jednak to za tu cestu stojí, za další o ní budu moci napsat článek do časopisu Echo, což jsem provedl (viz letošní číslo 1), a pak že rodina pana nakladatele Stoilova, kteří mě do Vídně vzali, byla před dvěma lety na výletě v Novém Mexiku, kde malířka prožila dvě třetiny života, a přijeli do Santa Fe k jejímu muzeu, ovšem už byl večer a oni právě zavírali, tak si museli počkat, až přijde do Evropy, a ejhle, přišla do Vídně.

A tak jsme si prohlídli výstavu a pak si dali rozchod. Já jsem se nechal pomalu nést tím davem od místa, jemuž se od 12. století, kdy tady irští mniši založili klášter, říká Freyung čili Svoboda, neboť ten klášter jaksi nespadal pod město, směrem ke Graben čili Příkopům, které tady byly, už když Vídeň byla římským táborem Vindobonou, a které, jak píše výborný průvodce po Vídni pan Václav Fiala, byly zasypány za část výkupného, jež Angličané vyplatili za vězněného Richarda Lví srdce, kterého proradně zajal při návratu z křížové výpravy jeho spolubojovník, vévoda rakouský Leopold V. Babenberský… To jen tak mimochodem.

A tedy mám taky několik svých rituálů: dojdu k obchodu s pánským zbožím Knize čili Kníže a chvíli tak postávám a váhám, jestli tam konečně nevkročím a nenechám si vzít míry. A během těch úvah okouním před tím portálem ze švédského granitu, obloženým třešňovým dřevem, a opakuju si, co říkal o gentlemanovi autor toho portálu a vůbec celého vybavení té c. a k. krejčovské dílny z roku 1910, Adolf Loos, totiž že gentleman má být vždy korektně oblečen, což znamená, že váš oděv má být vždy maximálně účelný a co možná nejméně nápadný, čímž ale Loos nejspíš nemyslel mou vytahanou bundu, kulicha a pohodlné džíny. A když se pak uvidím v odlesku těch vyleštěných ploch, zase si řeknu, že návštěvu krejčovského salonu odložím na příště, až přijdu v něčem nenápadnějším.

A pak dojdu k Morovému sloupu čili Pestsäule, který v podobě ztvárněné Nejsvětější Trojice stojí na Příkopech od roku 1693, kdy ho tam nechal vztyčit císař Leopold I., jenž tam klečí na obrubníku a na jehož mimořádně vysunutou čelist nikdy nezapomenu někoho, kdo je právě po ruce, upozornit. A pak ho také začnu poučovat, neboť tento docela sympatický barokní panovník s velkým pyskem a hlavou celou poněkud šišatou byl také český král a po Františku Josefovi I. druhý nejdéle sloužící panovník v našich dějinách. Vládl celých 48 let. Ono to bude asi tím, že v českých zemích se v té době nic tak strašného nedělo, byl klid a mír, sem tam nějaká ta selská rebelie, ale to k baroku patřilo. Obecně se má za to, že tu začínalo být trochu temno, na což se však přišlo až o dvě stě let později.

Tak kdyby to někoho zajímalo: Leopold se narodil v roce 1640 jako druhorozený syn císaře Ferdinanda III. Byl tedy připravován spíše na církevní či diplomatickou kariéru, jenže když mu bylo čtrnáct, dostal jeho starší bratr Ferdinand neštovice a skonal. Leopold se náhle stal následníkem. Ještě za tatínkova života byl v Pressburgu (jméno Bratislava ještě zdaleka neexistovalo) korunován na krále uherského a v roce 1656 mu ve svatém Vítu nasadili na hlavu korunu svatováclavskou, což byla pro Prahu veliká sláva, takže i víno teklo potrubím. Mladíkova pyskatost nepřekážela oblibě u lidu, který ho ovšem moc nevídal, stačilo, když se o něm vyprávělo, že je mírný, zdvořilý a zbožný. Záhy mu navíc umřel otec Ferdinand III. a osmnáctiletý Leopold zůstal sám ve víru velmocenské politiky, což nebyla žádná legrace. Nejhůře mu zatápěla Francie, která Habsburky neměla nikdy v oblibě, zvláště když je měla z obou stran, tedy i ze Španělska. Byl to ze Tří mušketýrů známý kardinál Mazarin, který nejpilněji kul pikle proti oprávněné snaze mladého Leopolda získat císařský titul, jejž už dvě stě let nosili Habsburkové. Také díky českému poselstvu a hlavně díky českým penězům se však volitelé, tedy kurfiřti, rozhodli pro pitoreskně vyhlížejícího mladíka, který vzápětí slíbil, že do poměrů v říši nebude zasahovat. Císařský titul byl ostatně už dlouho víceméně formální.

Čeští pánové se vzápětí na nového císaře obrátili se žádostí, aby jeho dvůr přesídlil do Prahy, neboť snad ještě žilo v obecné paměti, jak to bylo pěkné, když tam sídlil jeho prastrýček Rudolf II. Ale to už bylo passé. Leopold zůstal po celý život ve Vídni, kam za pětadvacet let (1683) přitáhli Turci – a dostali za vyučenou. To už je však jiná historie.

Tak toto. Na severní straně sloupu, směrem k frontě domů, obávám se tedy, že na méně čestném místě, je český lev se znaky Horní a Dolní Lužice a Slezska. Lev vypadá spíš jako pudl, ale nutno uznat, že je pečlivě vycíděný, takže se leskl, jako by se o něj tady někdo dobře staral.

Při jedné krátké návštěvě Vídně v devadesátých letech jsem přespal dvě noci v Pensionu Nossek, Graben 17. Myslím, že ani nebyl nijak drahý, takový staromódní rodinný penzion to byl, s pokoji, kde se s ničím padesát let nehnulo, protože nemuselo, s vrzavými dveřmi a naškrobenými peřinami, s biblí v nočním stolku a velkou smaltovanou vanou s obrovskými kohouty. Tak do chodby toho pezionu strčím nos kvůli vyvolání vzpomínek a znovu si přečtu tabuli, která sděluje, že „Mozart lebte hier von Anfang 1781 bis Ende Juli 1782“, tedy jedenáct měsíců. A to bylo období, kdy byl zřejmě šťastný a plný energie, bylo mu pětadvacet, skládal Únos ze serailu s Tureckým pochodem a tady si našel klidný malý byt se stolem, postelí, skříní a samozřejmě klavírem, kam za ním chodila Constanzie Weberová, ale to samozřejmě tajně, neboť to nějakou dobu trvalo, než získal od otce svolení k sňatku a než se vyjasnily vztahy s rodinou Weberových, u kterých předtím Wolfi bydlel, a právě kvůli tomu, že se mu Constanz líbila a že to nejspíš dával trochu příliš najevo, musel se odstěhovat, do domu, kde jednou bude Pension Nossek a kde já pak o nějakých dvě stě a deset let navrch přespím. Což těžko bude někde zaznamenáno, když si už ani já nepamatuju, kdy to bylo.

 

Ale už se stmívalo já to vzal přes tu Korutanskou, která svítila naleštěným parterem a výklady, které jako kdyby někdo právě vypucoval, a celá ulice se zlatě leskla (víte, proč je to ve Vídni a vůbec v Rakousku takové jaksi elegantnější? – oni to, prosím, umývají a starají se o to) a došel jsem k Albertině a zjistil, že mám ještě hodinu čas, tak jsem tam zašel a prošel si už nevím po kolikáté tu skvostnou kolekci té nejkrásnější klasické moderny. A pak jsem ještě sešel do nově vybudovaného suterénu, kde je druhá polovina 20. století, a zůstal stát před velkým obrazem, na němž je žena v brýlích a černém klobouku od Alexe Katze, na jehož velké výstavě jsem tady – náhodou – byl v roce 2010 a pak jsem o něm napsal takový článek do novin, kam jsem tehdy psal. A protože si myslím, že Alex Katz je u nás méně známý, než by si zasloužil, dovolím si ten článek sem dát, kdyby to někoho zajímalo.

 

Alex Katz je velká postava současného amerického malířství. Narodil se v roce 1927 v rodině klasických zásobitelů americké kultury: tedy židovsko-ruským rodičům žijícím ve druhé generaci v Brooklynu, po válce vystudoval uměleckou školu, chvíli trvalo, než prorazil, živil se také jako malíř dekorací (a jakási scéničnost je z jeho obrazů cítit), od konce 60. let už vystavoval v nejlepších galeriích, byl profesorem malby, žije střídavě v New Yorku a v nejsevernějším státě USA Maine, jehož krásná příroda nezůstala u něj bez vlivu. Jeho život probíhal klidně a bez skandálů či poryvů, nejčastější portrétovanou osobou jeho života byla jeho manželka, což bylo nejspíš i jeho životní štěstí, neboť žil po boku krásného modelu, nerušen jinou ctižádostí než být dokonalým malířem dokonalých tváří. Výstava ve vídeňské Albertině je největší evropskou výstavou jeho grafických prací. Loni umělec daroval galerii přes 150 tisků, které vznikaly od poloviny šedesátých let. Je na nich zachycena celá škála „katzovského“ světa, především ony ženské tváře, portréty malířových přátel z řad newyorských intelektuálů, jeho sousedé z borovicového státu Maine, výjevy z amerického života, piknikování, projížďky na loďce, plavání v modrém jezeře. Jsou to obrazy na první pohled prosté, ale dokonale rafinované: a našinci, který se poněkud zajímá o současnou českou malbu, tady dochází, jak silný je Katzův vliv na jeho české oblíbence, Antonína Střížka, Tomáše Císařovského, Ivanu Lomovou, Jiřího Votrubu... a hned má chuť se jich nenápadně na Katze zeptat.

Alex Katz bývá standardně řazen k představitelům nejameričtějšího „slohu“ všech dob, k pop-artu šedesátých let: patří tedy k té velké generaci, která provedla rozchod s evropskou modernou, jež se po druhé světové válce tak odklonila od „přirozené“ představy, jak má umění vypadat, že se stala pro naprostou většinu publika nesrozumitelnou. Američané tehdy na jedné straně dali umění Jacksona Pollocka, jímž abstrakce vyvrcholila, ale na druhé provedli velký obrat k realismu, k předmětnosti, k figurám, tedy zpět k „lidu“, k „populáru“.

Pochopitelně že Amerika vždycky dávala přednost realismu a věcnosti, má to zabudované v kořenech své mentality, spekulace a koncepty, to nikdy nebylo „american“, vždyť i velká americká literatura je v jádru realistická, velká tradice 19. století pokračovala ve Steinbeckovi, Hemingwayovi a Faulknerovi, což je mimochodem oblíbený autor Alexe Katze. Nejoblíbenějším a možná i největším americkým malířem 20. století byl hyperrealista Edward Hopper, který maloval své fotograficky věrné výjevy z dálničních motelů, barů a benzinových pump, s nekonečným obzorem, nad nimiž se sklánělo velké smutné slunce americké metafyziky. Bez Hoppera by jistě nebylo ani Katze.

Od „veselých“ pop-artistů se vždy odlišoval jistou intimitou, jakousi ztišenou melancholičností a jemností: na rozdíl od Andyho Warhola, Roberta Rauschenberga, Toma Wesselmana a dalších nebyl přitahován americkými „pop-ikonami, reklamou, obálkami magazínů, showbyznysem, povrchem amerického life-stylu s jeho plechovkami, logy, celebritami, komiksy...“ Alex Katz vždy byl a zůstal především malířem, který s velkým nadáním pro to, co člověka na obrazech uchvacuje, vytvářel svou vizi lidského povrchu, který je sám o sobě krásný ve své prosté i rafinované dokonalosti.

V dokumentu Five Hours, který v roce 1992 pořídil jeho syn Vincent, vidíme umělce při práci: štíhlá fyziognomie dosahuje ke dvěma metrům, což mu pomáhá při práci na velkých plátnech, u nichž stojí a energickými pohyby nanáší tenké vrstvy barevných ploch. V jedné ruce štětec, ve druhé nákres, na nějž naskicoval základní rysy portrétované osoby. Ty jsou zjednodušené na nejvyšší míru, nos, ústa, velké uhrančivé oči, vše je maximálně estetizované, ženy jako prototypy krásy, která je stejně jímavá jako chladná, přitažlivá jako odtažitá. Je to dokonalost povrchu, do nějž je možné vkládat nejrůznější obsahy: smutek, touhu, přitažlivost, stejně jako odstup, povrchnost, prázdnotu. Jsou to bledé americké sfingy. Nejkrásnější chladné tváře světa.

 

Fotoblogy Jiřího Peňáse najdete na adrese www.jiripenas.cz/fotoblog/

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.