Halík: Dosavadní církevní praxe je nelidská a nekřesťanská

Rozhovor

Halík: Dosavadní církevní praxe je nelidská a nekřesťanskáNOVÉ
Tomáš Halík Foto: FOTO: Jan Zatorsky
Domov

Renáta Bohuslavová

Papež František v loňském roce otevřeně podpořil možnost svatého přijímání pro rozvedené a znovu sezdané katolíky. Tyto, pro některé provokativní myšlenky, uveřejnil v dokumentu O lásce v rodině (Amoris laetitia) a otevřel tím tak velmi ožehavé téma, o kterém se dosud v nejvyšších církevních kruzích hvořilo jen velmi opatrně. Podle dopisu čtyř kardinálů tím však papež ohrožuje morální nauku katolické církve a žádají ho, aby toto kontroverzní téma vyjasnil. Papež však zatím mlčí.

Jaká je dosavadní praxe svatého přijímání pro rozvedené a nově sezdané v České republice? Jak se k papežovu apelu, aby byly takové případy posuzovány individuálně, postaví katolická církev v Česku? A opravdu může papež František svým postojem ohrožovat morální nauku katolické církve? Otázky, které redaktorka Echo24 položila katolickému knězi, uznávanému teologovi a vysokoškolskému profesorovi Tomáši Halíkovi, který se k celému problému podrobně vyjádřil.

Jaká je v souvislosti se svatým přijímáním pro rozvedené a znovu sezdané praxe v České republice? A je tato otázka v dnešní době u nás vůbec aktuální?

Je to celosvětový problém. Každému knězi, který bere vážně evangelium, muselo být jasné, že dosavadní praxe „žádný rozvedený a znovu sezdaný (pokud se svým druhým partnerem žije manželsky), nesmí přistupovat k svátostem“, je absurdní, nelidská a nekřesťanská, protože vůbec nerozlišuje mezi těmi, kteří lehkomyslně zradili manželskou věrnost, rozbili rodinu a opustili své děti kvůli kypré o dvacet let mladší sekretářce, a mezi opuštěnou ženou, které se po létech podařilo najít partnera, který ji pomáhá řádně a křesťansky vychovávat děti. To přece nelze klást na stejnou úroveň!

Možná, že někde probíhá zpovědní praxe tak, jak si to představují často lidé mimo církev, že penitent (kajícník – pozn. redakce) něco zamumlá přes mřížku zpovědnice a automaticky dostane nebo nedostane rozhřešení a formální pokání a kněz funguje jako odlidštěný automat, řídící se mechanicky předpisy – ale doufám, že v naprosté většině už tomu tak dávno není. Já jsem za víc než čtvrt století pomáhal ve zpovědní místnosti několika tisícům lidí porozumět jejich nezaměnitelné situaci a vést je k zodpovědnému řešení, k postupnému zrání, k dospělosti svědomí. Žádnému člověku nemůžete nakládat – jak říkal Ježíš o farizejích – neúnosná břemena, kterých se sami ani prstem nedotknete. Z rozhovorů s mnoha moudrými a vzdělanými biskupy a kněžími na několika kontinentech vím, jaký problém konfliktu svědomí a paragrafů v této věci měli a mají. Ale než přišel papež František a vyzval katolíky, aby otevřeně hovořili o svých problémech, se mnozí o tom v církvi báli nahlas mluvit.

Může být papežova výzva o zamyšlení se nad individuálním řešení takových situací porušením tradice Písma a církve?

Porušením tradice je pokus konzervativců zastavit proud tradice. Tradice je totiž protikladem ztrnulosti, je živým proudem tvořivého předávání učení a hledání nových forem, aby se zachovala věrnost jádru evangelia. Papež František je skutečně velká prorocká postava, srovnatelná s Františkem z Assisi nebo Ignácem z Loyoly – ti také naráželi na podobný odpor. V posledních desetiletích – zřejmě v reakci na sexuální revoluci 60. let – církev neúměrně zdůrazňovala svou represivní odpověď na liberalizaci sexuální morálky a odmítání potratů, kondomů a homosexuálů se stalo prakticky hlavním kritériem pravověrnosti. Až papež František měl odvahu to nazvat pravým jménem: neurotická obsese. Znovu objevuje zastiňované jádro křesťanství: milosrdenství, odpuštění, solidární lásku k chudým a potřebným, odpovědnost za stvoření – životní prostředí, důraz na zrání svědomí jako cestu k vnitřní svobodě.

Podle čtyř kardinálů (Walter Brandmüller, Raymond Burke, Carlo Caffarra a Joachim Meisner) je papežovým postojem ohrožena celá morální nauka církve,  je tomu tak i podle Vás? A proč podle Vás papež kardinálům doposud neodpověděl?

Dopis čtyř kardinálů prozrazuje opačnou mentalitu, zcela přesně kopíruje postoj farizejů k Ježíšovi, kterého farizeové nenáviděli a snažili se ho zahnat do léčky, aby ho mohl obžalovat z hereze: „Je dovoleno dávat císaři daň nebo ne?“ „Zákon nám nařizuje kamenovat cizoložnou ženu – a co uděláš ty? Opravdu už Zákon neplatí?“ Ježíš jim neodpověděl, psal mlčky prstem do písku. A pak řekl: Kdo jsi bez hříchu, hoď první kamenem. Papež to udělal také tak, když viděl, že v pěstích těch čtyř rozhněvaných kardinálů jsou už připraveny kameny nejen na „rozvedené“, ale na něho samotného.

Když jste viděli hlavního z té opozice vůči papeži Františkovi, kardinála Burke, nedávno vítaného v české katolické církvi, jak se prochází strahovským klášterem s osmimetrovou hedvábnou purpurovou vlečkou, museli jste se ptát, co tím dává najevo, proč ignoruje nejen koncil, který tyto směšné parády zrušil, ale i jasná Ježíšova slova v evangeliu, jimiž tepe farizeje pro jejich zálibu ve střapcích a honosných rouchách. Jste obílené hroby, navenek vyzdobení, ale uvnitř plní hniloby, říkal Ježíš takovým lidem. Takoví lidé postupně vyhnali z kostelů a zpovědnic normální lidi a zaplnili je úzkostnými, zahořklými neurotiky, nenávidějícími dobu, do níž je Bůh postavil, a vytvářejícími iluzorní a tragikomické nápodoby minulosti, kde mohou trápit sebe i druhé. A když je někde zdravé prostředí živého, poctivého křesťanství, tito lidé ho pomlouvají, nálepkují a snaží se zničit. Už Jan XXIII. jasně viděl, že tuto mentalitu je třeba radikálně provětrat a uzdravit (a proto svolal koncil), ale praktické kroky ke skutečné reformě mentality dělá teprve papež František. Avšak ta reforma se podaří jen tehdy, nezůstanou-li lidé jen u povrchní sympatie k skromnému usměvavému papeži, ale budou-li skutečně promýšlet jeho podněty v každodenních kázáních a v encyklikách.

Vítáte apel papeže Františka o umožnění eucharistie (svaté přijímání) i pro rozvedené a vnímání jejich problémů individuálně? Zároveň s tím však říká, že jeho výzvu je třeba brát v kontextu celého textu a ne ji oklešťovat na pouhé části. „Amoris laetitia řeší problémy v manželství, pokud se vyskytnou, za pomoci čtyř kritérií – přijímat zraněné rodiny, doprovázet je, rozlišovat případ od případu a integrovat je, obnovovat," řekl krátce po uveřejnění dokumentu papež pro RadioVaticana.cz.

Ano, postupovat individuálně, naslouchat a pomáhat v dialogu lidem nacházet řešení pomocí zralého, poučeného svědomí. Svědomí není svévole, ale náročná cesta k spojení svobody a odpovědnosti – to jsme v církvi důrazem na poslušnost autoritě a předpisům těžce zanedbali. Ale kolik kněží má obětavost, trpělivost a zejména dostatečnou přípravu a vzdělání k této náročné službě? „Musíš – nesmíš“ je jednodušší cesta.

Jak složité je vůbec „zavádět“ nějaké změny tohoto typu – stejně tak například již dříve papežem Františkem otevřený problém homosexuality?

Podobně jako vztah k rozvedeným byl založen na nepochopení biblického místa, kde Ježíš zpřísňuje Mojžíšův zákon ohledně rozvodů – ale dělá to proto, aby zabránil mužům se lehkomyslně zbavit manželky „rozlukovým lístkem“ a vůbec ne proto, aby na všechny, jimž ztroskotalo manželství, naložil celoživotní nenosná břemena, tak i generalizující postoj k homosexualitě byl založen na povrchní práci s Biblí. Odsouzení „chlapcomilců“ ze strany svatého Pavla (a pak mnoha křesťanských autorit) lze právem vztáhnout na lidi, kteří jsou schopni normálního heterosexuálního života, ale osvěžují si „sexuální jídelníček“ homosexuálními praktikami: to je opravdu hřích. Ale my dnes víme – na rozdíl od svatého Pavla, protože božská inspirace Písma se nevztahuje na biologické poznatky – také o genetických příčinách homosexuální orientace. Ano, současná katolická morální teologie uznává, že tato nezvolená sexuální orientace není hříšná, ale nutí tyto lidi k celoživotní sexuální abstinenci. My kněží, kteří jsme si celibátní život svobodně vybrali, sami víme, že je to i pro nás leckdy těžké břemeno – a těm, kteří si to nevybrali, můžeme beze všeho celibátní závazek nařídit? Naštěstí existuje zásada graduality – můžete po člověku chtít jen to, čeho je v současném stupni svého vývoje opravdu čestně schopen. Odtud papežova slavná věta o „dobré vůli“.

Kardinálové v souvislosti se spisem O lásce v rodině a především jeho 8. kapitolou, kde jsou právě zásady o svatém přijímaní pro rozvedené a nově sezdané formulovány, zmiňují i otázku možného zpochybnění platnosti encykliky Veritas Splendor Jana Pavla II. Jak se díváte na tento problém?

Můj přítel a přítel Jana Pavla II., italský filozof Roco Butiglione napsal obsáhlý článek, v němž poněkud krkolomně dokládá, že tyto dokumenty naprosto nejsou v rozporu. Já bych neměl takový problém uznat – co už nám ukázal blahoslavený kardinál Newman – že se církevní učení vyvíjí a papež František zas vidí tyto problémy z širšího hlediska a přihlíží k “znamením doby“, což je jedna ze zásad zdravého křesťanského učení. Konzervování je užitečné, jak napsal nedávno Jan Jandourek, ale každá konzerva má určité datum, kdy vyprší její životnost a stává se jedovatou. Samozřejmě je třeba rozlišovat, zda se jedná o centrální věroučné otázky nebo o speciální problémy, upřesňované papežskými dokumenty pro určitou dobu a situaci.

Jak vůbec celá tato věc v katolické církvi rezonuje, zda vůbec rezonuje?

Naše česká katolická církev dosud nepřivykla kultuře dialogu, možná jí teď spíš začínají lomcovat problémy spojené s nutností obejít se brzy bez státních dotací a samostatně hospodařit. Ale církevní prostředí, které dobře znám – v západní Evropě, v USA a Austrálii a některých asijských zemích – je toho plné; letos mne čekají přednáškové a studijní cesty do Afriky a Latinské Ameriky, předpokládám, že tam je to podobné.

Čtěte více: Zeman chce papeže v Lidicích využít pro volební kampaň, říká Halík