Karle, za co jsou vlastně ty peníze?

Šéf finanční skupiny Erste, Andreas Treichel se ve svém rozhovoru pro týdeník Echo vyjádřil o úrovni korupčního prostředí v České republice s klidem a blahosklonností, které mohou na první pohled leckoho překvapit. Lze je však velice dobře pochopit, podíváme-li se poněkud blíže na to, co Treichel nazývá jednou z nejhorších pohrom, které Rakousko v posledních letech potkaly. Totiž vládu v současné době již smutně proslulé černo-modré koalice rakouských lidovců (ÖVP) a svobodných (FPÖ) od roku 2000 do ledna 2007.

Černo-modrá koalice byla jednou z mála, jež přerušily vládu červeno-černé koalice, totiž sociálních demokratů (SPÖ) a lidovců, v Rakousku celkem obvyklou od konce války. Nejvýznamnější výjimkou je dlouhé období samostatné vlády sociální demokracie pod vedením Bruna Kreiského z let 1971-1983, která vešla do rakouských moderních dějin pod názvem "Kraiského éra".

Od roku 2003 se na vládě spolu s ÖVP podílela strana BZÖ, Bündnis Zukunft Österreich, nejspíše přeložitelné jako "Spolek za budoucnost Rakouska", jak sama sebe nazvala skupina odpadlíků z FPÖ v čele s Jörgem Haiderem.

Důvodů, proč Andreas Treichel může černo-modrou koalici nazvat jednou z největších pohrom současného Rakouska, je opravdu mnoho. Soustřeďme se ale jenom na jednu z mnoha tváří této pohromy, jejíž nejčerstvější dějství se začalo odehrávat toto pondělí na obchodním soudu ve Vídni.

Haiderův chlapec řídí finance

V občanském soudním řízení, které bylo právě zahájeno, žaluje Karl-Heinz Grasser, ministr financí za FPÖ z období od roku 2003 do ledna 2007 svého daňového poradce a partnera kanceláře Deloitte o dva a půl milionu eur za to, že byl jím uveden v omyl a oklamán, když se v letech 2007 až 2010 rozhodl převést výnosy ze svého angažmá v dceřiných společnostech Meinlovy banky (vedené v té době Juliem Meinlem V.) ve výši 8 949 000 eur na síť fiktivních společností a nadací v Lichtenštejnsku, na Kypru a Panenských ostrovech a obejít tak povinnost částku zdanit. Proces se odehrává na pozadí trestního řízení vedeného státním zastupitelstvím ve Vídni proti bývalému ministru financí ve věci daňových úniků mezi lety 2003 a 2010 ve výši 4 950 000 eur.

Jinými slovy řečeno: Osoba, která po šest let řídila ministerstvo financí hospodářsky významného evropského státu, tvrdí před soudní instancí, že natolik nerozumí finančním záležitostem, že se zcela snadno mohla stát obětí perfidních manipulací ze strany svého daňového poradce (v něhož, ach, měla takovou důvěru).

Zjevná absurdita celé záležitosti není v žádném případě náhodná - historie vyšetřování daňových úniků bývalého ministra financí se podobnými piruetami jen hemží - a všechno dohromady ilustruje velmi plasticky a detailně, jak vypadala správa věcí veřejných v Rakousku poté, co do ní zásluhou Wolfganga Schüssela (ÖVP) byli vpuštěni lidé z nejbližšího okolí opět smutně proslulého, dlouholetého korutanského hejtmana Jörga Haidera.

Ten zemřel 11. října 2008 při dopravní nehodě, když ve vysoké rychlosti nezvládl řízení svého vozu. Stalo se tak dva týdny poté, co se mu 28. září 2008 podařilo získat v parlamentních volbách 10,7 procent hlasů, což ohlašovalo jeho triumfální návrat do vrcholné spolkové politiky.

Karl-Heinz Grasser byl nejzářivější postavou ze všech "Haiderových chlapců" (obecně užívané označení pro mladé, v Korutanech narozené, a zjevně ke všemu odhodlané hochy, jimž Haider otevíral dveře do vysoké zemské a posléze i spolkové politiky bez toho, že by museli projít, "pracovní" politickou kariérou obvyklou v normálních stranách). Nejmladší ministr financí v Evropě vůbec (v době nástupu do úřadu mu bylo pouhých 31 let) byl a je mužem s vizáží hollywoodského herce a stále vítaným objektem zájmu bulvárních médií, nejprve především pro svůj sňatek s dědičkou bižuterního impéria Swarovski, nyní pro nekončící historky z jeho "boje" proti rakouské justici.

Trestní řízení ve věci Grasserových daňových úniků i další vyšetřování jeho osoby dokážou rakouskou veřejnost udržovat v napětí a svým způsobem i bavit (jsme přece v Rakousku, situace je zde zoufalá, nikoliv však vážná, jak poznamenal již Karl Kraus) po celých dlouhých pět let - a konec je stále v nedohlednu. To je něco, co je v Rakousku obecně vnímáno výrazně méně negativně, než je tomu v podobných případech v České republice. Jedná se zkrátka o velice složitá důkazní řízení, která potřebují čas a justice zde stojí proti protivníkovi, který neváhá použít žádného prostředku, aby její úsilí zmařil. Předstírání naprosté finanční negramotnosti je jedním z nich a proti všem očekáváním zatím docela úspěšným.

Tak například když policie zjistila, že Grasser v letech 2005 až 2006 převezl v papírových pytlících bezmála půl miliónu eur ze Švýcarska do Rakouska, kde je uložil u Meinlovy banky, dostalo se jí od bývalého ministra odpovědi, že šlo o peníze jeho tchýně, která prý chtěla vyzkoušet jeho finanční spolehlivost. I zde se vnucuje představa sedmiletého dítěte, kterého matka zkouší, zda cestou do školy ztratí v autobuse peněženku, či ne. Marina Giori-Lhota zeťovo vysvětlení potvrdila, i když nedokázala zakrýt pocit trapnosti, který ji při vysvětlování zjevně ovládal.

Vraťme se ale k penězům, neboť o ty jde v této historii především. Těch necelých devět milionů eur (bezmála čtvrt miliardy korun), které Meinlova banka zaplatila během tří let svému zaměstnanci, nelze mírně řečeno podložit žádnými výkony, které by jenom vzdáleně odpovídaly dané sumě. Vnucuje se proto hypotéza, že vlastně neměly s bankou nic společného a že šlo pouze o přátelskou službu šéfa banky, Grasserova přítele Julia Meinla, který ve svém závodě "vypral" Grasserovy zisky z transakcí zcela jiného druhu. Celá řada indicií svědčí totiž o tom, že Grasser a s ním spřízněná skupina "Haiderových hochů" využila ovládnutí ministerstva financí k bezprecedentnímu osobnímu obohacení, jehož skutečné dimenze dodnes nejsou známé. A je otázka, zda někdy budou.

‚Ach bože, to jsem ale blbej‘

Jeden jejich cíp, který rakouská justice v podstatě celkem náhodně zachytila, je takzvaná aféra BUWOG, totiž privatizace 60 tisíc státních bytů (BUWOG = Bauen und Wohnen GmbH), provedená ministerstvem financí v roce 2003.

Obchodní transakce, při níž měl stát ztratit až miliardu eur, měla podle všech indicií předem známého vítěze, jenž po uzavření obchodu zaslal přes devět milionů eur honoráře za "zprostředkovatelské služby" na konto lobbisty a Grasserova přítele, Petera Hocheggera. Ten za přispění dalšího kamaráda, Waltera Meischbergera, rozeslal částku na naprosto neprůhlednou síť kont v různých daňových rájích, k nimž měl mít přístup i ministr financí. Privatizace státních bytů byla přitom jenom jednou z mnoha transakcí podobného druhu, které mladý akční ministr nastartoval, aby tak podle proklamovaného plánu dosáhl "nulového deficitu" ve státním rozpočtu (v jednom okamžiku se mu to i díky přemetům v účetnictví podařilo, dlouhou dobu byl pak přezdíván "mistr nulový deficit.")

Aféra BUWOG, jejíž vyšetřování přináší zatím nejskandálnější poznatky ohledně hospodaření Haiderových hochů na ministerstvu financí, nepostrádá humorné výstupy, jak už to tak v Grasserově případě chodí. Nejoblíbenější z nich jsou záznamy odposlechů telefonních hovorů mezi Grasserem a jeho kamarády v momentě, kdy jim orgány činné v trestním řízení začaly zapalovat půdu pod nohama (byly i úspěšně zdramatizovány předními rakouskými kabaretiéry). V lednu 2010 tak volal Walter - Wally Meischberger svému kamarádovi Karlovi-Heinzi Grasserovi, vyděšený z právě proběhnuvšího policejního výslechu. Grasser byl zjevně také vyděšený, používal v té době šest různých telefonů.

Mimo jiné spolu hovořili o tom, kdo z ostatních zasvěcených by mohl "začít zpívat", nicméně hlavním tématem byla otázka exorbitantních honorářů, které Meischberger obdržel od jisté stavební společnosti: „Ty, Karle, za co jsem ty peníze vlastně dostal?" ptá se zoufalý Meischberger svého kumpána (asi tak by se dal do češtiny nejpřiléhavěji přeložit dnes již okřídlený výrok "Wo war meine Leistung?"). Grasser nebožákovi radí, aby se podíval na internet, v jaké že oblasti daná firma působí, že už tam snad něco najde. "Ach bože, to jsem ale blbej," uzavírá Meischberger (opět pokus co nejlépe vyjádřit atmosféru idiomaticky vídeňského, opět už proslulého "Da bin ich supernackert").

Grasserův právník odbyl nicméně brizantní odposlechy mávnutím ruky: „Ach, ten rozhovor, to je přece jedno jediné zproštění viny! Grasser a Meischberger prostě filozofují, co by mohlo být. Je prostě třeba vidět to celé v tom správném kontextu.“ Zdá se, že nejenom rakouská justice, ale i veřejnost právě tohle už konečně dělá.