Chudí lidé na vlastní kůži

Člověk s trochu otevřenýma očima nepochybuje, že v této zemi jsou chudí a že chudoba není nějaká abstrakce, kterou si vymýšlejí demagogové, i když těm se hodí. Chudí byli samozřejmě i za socialismu. Když jsem jako starší dítě hltavě četl Dickensovy romány, zároveň jsem si představoval ty postavy chudých a nuzných hrdinů v reálném světě. A nacházel jsem je bez potíží, znal jsem je osobně, věděl jsem, kde bydlí. S některými chudými dětmi jsem se kamarádil – a představoval si, že to jsou postavy z Dickense, třeba jsem znal jednoho Oliver Twista… I za hluboce rovnostářského komunismu bylo ve škole, v každé třídě, vždycky pár dětí, které byly jaksi jiné, měly horší, někdy pospravované nebo nuzné oblečení, okopanější boty, byly bledší v obličeji, něčím byly jakoby cítit: děti s nimi nechtěly sedět, byli to třídní outsideři, páriové. A v něčem byli zase jaksi otrkanější a drsnější, realističtější. Byli z chudých rodin: nejezdili na výlety, nechodili moc do kina a neměli kožený míč – pro rodiče byl moc drahý. Když byl školní zájezd z našeho malého města do divadla nebo do zoo, většinou zůstali doma – pokud za ně nezaplatila učitelka, která si je vzala pod patronát. Na jednu takovou vzpomínám – na její tehdy pro nás ne dosti pochopitelnou náchylnost k jedné chudé, ale talentované spolužačce –  a chovám k ní nyní, když už to všechno chápu, hlubokou úctu.

Jako odchovanec knih Dickense tedy s velkým respektem čtu reportáže novinářky Saši Uhlové (tedy zatím jsem četl jen jednu), která „na vlastní kůži“ poznala tvrdou dřinu chudých lidí, většinou špatně zaplacených, vykořisťovaných a zahnaných do kouta nemravnými poměry a nátlakem. Uhlová se nechala inkognito půl roku zaměstnávat v nekvalifikovaných profesích, okusila špinavé provozy, žila po ubytovnách. Nepředpokládám, že tam objevila něco, co si nelze s jistou sociální empatií a realistickým pohledem představit, ale je dobře, že to udělala. Je naprosto správné tento prostor nuzoty otevírat a posvítit na něj. Měl by člověka zajímat bez ohledu, jestli jste nalevo, napravo, liberál, socialista, konzervativec. Je to věc solidarity, humanity, ale i racionality – a předvídavosti. Za žádnou potřebnou práci, tím spíš tvrdou, nepříjemnou a manuální, by neměl být člověk placen hůř, než aby žil s pocitem materiálního dostatku: neměl by zažívat úvahu, zda si může koupit oběd za sto korun, zda bude mít na dobré zimní boty pro sebe a pro své děti, měl by mít možnost aspoň jednou za rok odjet na týden odpočívat, ne třeba nutně k moři, ale na nějakou domácí přehradu nebo řeku určitě. Nebo do hor. Měl by mít jistotu, že zaplatí přiměřenou činži a že nezruinuje jeho domácnost, když dítě půjde na střední školu – na vysoké už bude chodit pracovat.

Západní kapitalismus se k této normě dostal před čtyřiceti, padesáti lety. Socialismus s velkými problémy dokázal zaplatit průměr tak, že do něj zchudla celá společnost, a i ten průměr byl hluboce pod úrovní Západu. I tam samozřejmě byli chudí, ale většinou to byli nezaměstnaní. Kdo měl práci, žil přiměřeně dobře. Na ty boty měl určitě. Skutečná chudoba se týkala především gastarbeitrů, jak o tom v 70. letech psal ve slavných reportážích z prostředí Ganz unten (Úplně dole) Günter Wallraff: Turci se vykořisťovali mnohem snáz, byl to přísun proletariátu do temných míst, kam nedosáhl sociální stát blahobytu. Německu to sice hospodářsky pomohlo, ale jednou na to doplatí. Už doplácí.

Společnost se drží v základu na nohách těch slabých, jakmile jejich jsou vratké, je vratká celá společnost. Jakmile ta bohatne, a Češi spíš většinově bohatnou, ale chudne nebo ve stálé mizerii žije menšina lidí dole, připravuje si společnost velký problém. Jenom taková společnost je stabilní, která má spokojené své „chudé“. Není nic víc krátkozraké než odstrkovat celou jednu vrstvu společnosti do stavu, kdy té spokojenější části společnosti závidí a má na ni zlost. Spolehlivým způsobem, jak si takové „hrozny hněvu“ vypěstovat, je ostatně ekonomická migrace, tedy řízený dovoz levné pracovní síly: u nás to jsou zatím vděčné Ukrajinky, Rumunky, Moldavanky, buďme za ně vděční také. Může to být, a asi bude, časem horší. Naše tragédie je, že jsme už odepsali další generaci Romů, i když to je trochu jiný případ.  

Uspokojení materiálních potřeb nevede automaticky k uspokojení potřeb jiných, a už vůbec nezajistí štěstí. To naopak může být doma spíš u těch chudých. V dětství a mládí jsem znal takové spolužáky, kteří doma nic neměli, ale byla s nimi větší legrace než s těmi slušnými, byli to takoví intuitivní anarchisti z dolních pater zglajchšaltované společnosti. Často žili jen s matkou nebo měli hodně sourozenců, pokud tam byl otec, byl u toho alkohol: chlast je vždycky tam, kde jsou chudí. Ale to je také jiná věc. Ostatně i o tom psal ten Dickens. V něčem je chudoba věčná.