Zakázané knihy pro Čechy skutečně platila CIA

Americká zpravodajská služba CIA potvrdila, že pracuje na odtajnění dokumentů ke svému rozsáhlému programu na podporu pašování literatury do východní Evropy a Sovětského svazu.  

Celá dlouhodobá akce byla spuštěna v roce 1956, ale již několik let před jejím zahájením byly do Československa pomocí balonů distribuovány miliony letáků a tisíce brožur. Vyšlo několik čísel časopisu Dikobraz, kde autoři zachovali původní obal, ale vnitřní část časopisu obsahovala humor, který by v té době soudruh soudce jistě ohodnotil několika lety kriminálu.

Byly tištěny i knihy, které rovněž v přebalech od komunistických brožur obsahovaly texty jinak za železnou oponou nedostupné. Od roku 1956 dostala tato akce „institucionální“ charakter. V čele celé operace stál George Minden, který se narodil v Rumunsku a po válce odešel do exilu v USA. Pro Československo byl jeho spolupracovníkem Vilém Brzorád. Zpravodajská služba založila několik krycích nadací, jednu dokonce v Rhodesii a přes ně financovala vydávání časopisů a knih. Z těchto peněz byl placen i časopis Svědectví vydávaný Pavlem Tigridem v Paříži a později Listy vydávané v Římě Jiřím Pelikánem. Šlo o časopisy určené především čtenářům v Československu a Státní bezpečnost vyvíjela obrovské úsilí, aby distribuci těchto „poslů svobody“ zabránila. Vzpomínám si na ten nesdělitelný pocit štěstí, když jsem poprvé držel v ruce Listy a Svědectví.

V Londýně si otevřel malé knihkupectví Zdeněk Mastník, který se zasíláním knih začal ještě před tím, než se myšlenky chopila CIA. V jednom rozhovoru přiznal, že částka kterou disponoval, byla až čtyři sta tisíc liber ročně. Z jeho knihkupectví si mohl každý návštěvník vlastnící pas některé z komunisty ovládaných zemí, odnést zdarma pět knih.

Pro dopravu zakázaných knih a časopisů se používaly nejrůznější triky k obelhání Státní bezpečnosti. Poměrně známé jsou případy upravených karavanů, z nichž dva se podařilo Státní bezpečnosti odhalit, a v její režii natočila o obou případech televize „dokumentární“  filmy.

Komunistická propaganda opakovaně tvrdila, že jde o podvratnou činnost placenou CIA. V tom měla výjimečně pravdu, ale tím že komunistické sdělovací prostředky neustále vymýšlely nejrůznější lži a pomluvy, jim jedno pravdivé tvrzení stejně nikdo nevěřil. Poslední zadržené auto přijelo do Československa na jaře 1981. Již v listopadu předešlého roku se mezi disidenty, kteří auto přebírali, podařilo Státní bezpečnosti infiltrovat agenta Pavla Muraška. Ten oznámil příjezd karavanu v listopadu i v lednu. Státní bezpečnost celou proceduru předání materiálu pozorně sledovala. V lednu však udělali sledovači chybu a Jiřina Šiklová si jich všimla. Auto proto odjelo bez kontrabandu určeného pro exil.

Další cesta byla naplánována na období Velikonoc a vedla přes Vídeň. Bohužel právě vídeňský sklad, ve kterém byly dokumenty určené pro československý disent uloženy, spravoval dlouholetý agent československé rozvědky Ivo Šafář. V zásilce, kterou se Státní bezpečnost rozhodla zadržet, byl cyklostyl a předtištěné cyklostylové blány pro tištění časopisu Svědectví. Vzhledem ke skutečnosti, že nikdy před tím zásilka předtištěné blány neobsahovala, je možné, že právě to vyděsilo Státní bezpečnost, a rozhodla se již kontrolovaný kanál zlikvidovat. Bylo zatčeno několik desítek lidí, z nichž někteří skončili ve vyšetřovací vazbě.

Paradoxem je, že éra upravených aut pro pašování literatury byla stejně u konce. V roce 1979 se stal Jiří Pelikán poslancem Evropského parlamentu a otevřely se mu dveře do nejvyšších pater evropské politiky, ale hlavně k ministrům zahraničí a k diplomatům. On sám vydával časopis Listy, který byl rovněž financován z amerického programu. Při jednom rozhovoru mi vyprávěl, jak vlastně peníze dostával: „Víš, jednou za půl roku chodili ti lidé ze CIA a já jsem jim předkládal jakési účty, co kolik stálo a na co byly peníze použité. Někdy byli ti lidé celkem normální, ale občas chodili takoví pitomci, že si pletli Československo s Albánií a ptali se mě, proč raději místo potištěného papíru neposíláme domů zbraně.“

V případě diplomatů sice hrozilo nebezpečí jejich vyhoštění, ale nejcitlivější částí operace bylo jejich setkání s domácím odběratelem. Zde je nutné každému, kdo bude kdykoli v budoucnosti pátrat po cestách zakázaných knih do Československa, připomenout paní Jiřinu Šiklovou, která je osobně zodpovědná za distribuci několika tun knih a časopisů. Ale nešlo jen o potištěný papír. Musel jsem se smát, když jsem objevil v archivu komunistické rozvědky, kolik léků nedostupných v socialistickém ráji pro své blízké kupovali komunističtí špióni na západě. Podobně jednou z mála výhod lidí v disentu byl přístup k zahraničním lékům, které se v Československu nedali koupit.

Knihy se dostávaly za železnou oponu někdy i dost bizarními způsoby. Pavel Tigrid například zjistil, že když odešle jakoukoli zásilku na neexistující adresu v Maďarsku a jako odesilatele uvede toho, komu je ve skutečnosti zásilka určena, tak ji pošta doručí. Tu totiž vůbec nezajímalo, že balík přišel z Paříže, ale pro jeho nedoručitelnost v Maďarsku jej vrátila skutečnému adresátovi v Československu.

Knihy a časopisy se balily do krabic s pracím práškem a byly zasílány poštou. Státní bezpečnost neprováděla kontrolu balíků přicházejících ze socialistických států a bylo možné celkem bezpečně zasílat knihy z východního Berlína.

Kromě Jana Kavana se asi nenajde nikdo, kdo by s vážnou tváří tvrdil, že se celý rozsáhlý a finančně nákladný systém pašování literatury obešel bez značných finančních dotací, které nikdo jiný než západní zpravodajské služby poskytnout nemohl. V devadesátých letech jsem se snažil s Georgem Mindenem setkat. Odmítl, že prý program stále pokračuje a nemůže o něm mluvit. Nechápavě jsem se na Radomíra Lužu, kterého jsem o zprostředkování setkání požádal, podíval: „Kam proboha dneska pašují knihy?“ Mrkl zkušeným zpravodajským okem a povídá: „No kam by, přece do Íránu.“ Tak jsem se s tímto velkým mágem, kterému stovky disidentů vděčí za své vzdělání a možnost i v komunistické době číst kvalitní literaturu a publikovat, nikdy nesetkal. Vždy jsem přemýšlel, jestli celý projekt financování Listů, Svědectví a kupování exilových knih a jejich nákladná doprava za železnou oponu do Československa stála více než jedna balistická raketa. Nyní se to pravděpodobně dozvíme a měli bychom být Američanům vděční za úsilí a peníze, které investovali do překonání komunistické cenzury. Oba časopisy Listy i Svědectví jsou dnes kompletně naskenované a přístupné na Internetu