Jak naši zaklekli k boji proti korupci

Před pár dny proletělo českou politikou vyjádření ministra financí Pilného k soudem zrušeným zajišťovacím příkazům. „Omlouvám se za zlikvidované firmy, ale peníze šly do státního rozpočtu, mají z toho prospěch všichni lidé,“ měl říct Pilný na zasedání hospodářského výboru sněmovny. Takový výrok by opravdu ilustroval pád České republiky do populistické diktatury, jež nemá v Evropě obdoby, jakož i dechberoucí morální a intelektuální sestup někdejšího ředitele české pobočky Microsoftu a Českého Telecomu.

Místo toho jsme měli před sebou ideální příklad, na němž můžeme českému čtenáři analogií přiblížit, co se dnes občas stává mainstreamovým americkým médiím, která pohltil odboj proti Donaldu Trumpovi. Jako by nestačilo to, co Donald Trump autenticky dělá a říká, cítí potřebu zprávy o něm občas trochu přibarvit, vyostřit, vyselektovat či jinak tendenčně zkreslit.

Pilný totiž tuto větu, byť prezentovanou v první osobě a v uvozovkách, nikdy neřekl. Řekl toto:

„Já jako ministr financí (...) už jsem to vyjádřil v médiích (...), v těch případech, kterých není opravdu mnoho, kdy došlo k soudnímu rozhodnutí, které označilo postup Finanční správy za nesprávný, jsem se omluvil, jako ministr financí, nikoliv jako šéf Finanční správy, ale jako ministr financí, přestože jsem tu situaci nezavinil. Na druhé straně je zcela zřejmé, že mediální štvanice, která v tomto okamžiku probíhá a která v podstatě očerňuje daňovou správu, jež excelentně vybírá daně – tak, že předstihuje vývoj ekonomiky a profitují z toho všichni občané této země, takže je to něco, co je namístě, a nelze uspořádávat mediální štvanici.“

Vydestilovat z toho „Omlouvám se za zlikvidované firmy, ale peníze šly do státního rozpočtu, mají z toho prospěch všichni lidé“, jak to dokázaly Hospodářské noviny, odkud výrok pochází, vyžaduje buď naprostou nekompetentnost na úrovni propadnutí z maturity, zlomyslnost, či kombinaci prvého s tzv. motivovaným myšlením (a, dodejme, letité zlozvyky české novinařiny při používání přímé řeči). Příznivci hnutí ANO i lidé, kteří mají rádi kvalitní média a český jazyk, mají právo cítit se poškozeni. Nedá se nic dělat, ministr za ANO to, že z likvidace firem mají prospěch všichni, netvrdil.

To, co Pilný skutečně řekl, přitom skýtá materiálu ke kritice dost. Za to, že stát, který má chránit práva občanů, někomu zničí firmu, je omluva málo. Bude málo i za mnohamilionové odškodné, které daňoví poplatníci budou nuceni platit. Pilného zdůrazňování, že situaci nezavinil, protože není šéf Finanční správy, není namístě – ministr nese politickou odpovědnost, od toho jsou právě v čele ministerstev ministři (přijatelnější by bylo, kdyby zdůraznil, že v době, kdy k likvidacím došlo, ještě nebyl v úřadě...). A to necháváme stranou indicie, že ten nejznámější útok, na firmu FAU, byl ne-li řízen, tak protiprávně monitorován Andrejem Babišem.

Ironií osudu právě minulý týden platforma Rekonstrukce státu ocenila poslance, „kteří nejaktivněji prosazovali protikorupční zákony“, přesněji řečeno zákony, které prosazovala Rekonstrukce státu. „Hlavní ocenění (…) převzalo pět poslanců, kteří protikorupční zákony podporovali nejvíce,“ uvedla Rekonstrukce v tiskovém prohlášení. Z těch pěti byli dva poslanci ANO. I v hodnocení jednotlivých poslanců a senátorů si vedli dobře, takže není divu, že Deník uvedl, že od Rekonstrukce státu „posbírali jedničky“, a Rekonstrukce se snažila vysvětlovat, že z různých jiných pohledů byli zase lepší jiní. Musí na to být citlivá, mnohými, včetně činitelů vládních lidovců, bývá obviňována z nadržování ANO.

Rekonstrukce samotná bilancuje spokojeně. Může říct, že jejích devíti zákonů bylo schváleno pět, u dvou dalších došlo k určitému pokroku. Jsme tedy na cestě k méně zkorumpované zemi s transparentnější a funkčnější státní správou.

Zajímavé je, že s tímto pokrokem je zcela slučitelné to, že v posledním roce firma bývalého ministra financí získala rekordní jednu a půl miliardy na dotacích. A že vláda za poslední tři roky přidělila veřejné zakázky z ruky, bez soutěže, za 39 miliard, třikrát víc než za poslední politické vlády v letech 2011 a 2012. A že z toho, co víme, může jít odškodné firmám, které zničila daňová správa, do mnoha miliard, což se může směle měřit s jakýmikoliv hypotetickými ztrátami způsobenými korupcí za srovnatelné předchozí období.

Rekonstrukce státu si prostě dělá svou práci a stát mezitím mílovými kroky pokročil k tomu, aby se stal nástrojem organizované, legalizované korupce.

Pro jednoduchost řekněme, že to nebude souviset s tím, že mezi organizacemi Rekonstrukce státu jsou vyloženě probabišovské podniky. Byť Nadační fond proti korupci před minulými volbami svou autoritou Babišovi přímo vydal dobrozdání. Byť Transparency International, která bývala členem platformy, využívala svou autoritu k tomu, že ujišťovala západní novináře, že Andrej Babiš podniká mimořádně transparentně, a její šéf v roce 2013 uvažoval o přijetí funkce Babišova ministra vnitra.

Pro jednoduchost i předpokládejme, že většina aktivit Rekonstrukce nefunguje tak, že platforma ve spolupráci s Andrejem Babišem něco prosadí, například registr smluv, a jeden z jejích členů, Frank Bold, k tomu začne nabízet školení – a ani ne moc drahá. „Pokud někdo dostane službu zdarma, jen ve velice málo případech ji skutečně využije a váží si jí. Proto jsme se dali cestou poskytování komerčních služeb,“ vysvětlil to tehdy mluvčí Frank Bold. Vida, jak se hodí vzdělání z psychologie.

Za všemi z devíti oblastí, na něž se platforma soustředila, se taky snad neskrývá politický projekt určité zájmové skupiny jako za nezávislým vyšetřováním korupce, jímž je fakticky projekt skupiny státních zástupců na reformu státního zastupitelství.

Myslím, že daleko větší roli hraje nepochopení na straně toho typu lidí, kteří se věnují protikorupčnímu aktivismu a tzv. good governance, jak skutečně politika a vládnutí fungují.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Snadno se nechají unést tím, co je na papíře, mechanismem, schématem. Neuvažují o tom, jak jsou dvojznačné a jak jsou zneužitelné. Systémové zastiňuje konkrétní. S nadprůměrnými schopnostmi analytickými se často pojí omezenost, naivita či oblbnutelnost v sociální inteligenci. Zákon o státní službě je ideál, jemuž ten schválený nedostačuje, naopak napěchování státní správy členy vládnoucích stran je irelevantní. Konečně úřad na sledování hospodaření a kampaní politických stran – zní to skvěle, že? A on začne vyšetřovat propagaci knihy kritické k Andreji Babišovi a je přitom zcela v mezích svého zákonného zmocnění. Majetková přiznání politiků, taky skvělé. Vyšlo díky nim najevo, že si Andrej Babiš vydal korunové dluhopisy, na něž navíc patrně neměl legálně peníze, a děje se… nic.

Souvisí to taky s tím, že informace, které jsou v rámci transparentnosti uvolněny, třeba z registru smluv, musí někdo sledovat, zpracovávat a reagovat na ně. Nadneseně řečeno být ochoten se jimi pobouřit. Kde není kapacita nebo schopnost, nic nebere.

Naopak s nejdůležitějším zákonodárným a politickým krokem proti převzetí státu organizovanou korupcí, novelou zákona o střetu zájmů, neměla platforma nic společného.

Stinná stránka toho, že tzv. good governance se jala vytlačovat politiku, začala prosazením nového zákona o veřejných zakázkách za Nečasovy vlády. Ti politici, kteří se tehdy správně domnívali, že zákon ochromí investice, neměli sílu svůj názor držet. Vládu to určitě stálo podporu, přispělo to k pocitu neschopnosti demokracie. Od náběhu k Babišově vládě se pak boj za good governance zaměřuje trestajícím, fízlujícím směrem. Boj proti korupci a podvádění spadá zajedno s ničením škůdců. Fanoušek good governance není schopen vnímat a docenit ani udavačskou mentalitu, kterou rozpoutává, ani síly, které se derou k moci.

Musí jim zřejmě nadbíhat každý. Na základě požadavku premiéra Sobotky vyzvalo ministerstvo financí Specializovaný finanční úřad, aby zkontroloval zvýšení ceny másla. Když byl zřízen Specializovaný finanční úřad, taky jste říkali: „To je dobře, konečně někdo bude moci vyšetřovat ceny másla?“ Můžete si ušetřit napětí, vzhledem k tomu, že ceny másla rostou v celé Evropě, úřad nějaké rafinované nepravosti sotva odhalí. Je to pokračování rituální snahy, kterou kdysi Karel Steigerwald pojmenoval slovy „aby se vidělo, že se vládne“. Ale dnes už s vyšetřujícím, trestajícím a likvidačním apetitem.

Jestliže Bohuslav Pečinka varuje před „koalicí podnikatelských žraloků a lůzy“, pak platformy jako Rekonstrukce státu představují pro tento vývoj takříkajíc výmarský faktor.