Táta, táta a děloha k pronajmutí. O rodinách nového typu

Ústavní soud v Česku přiznal dvěma homosexuálním mužům rodičovská práva. Čech a Dán žijí v Kalifornii s dětmi porozenými náhradní matkou. Ta odnosila embrya vzniklá umělým oplodněním vajíček anonymní dárkyně. Teď muži doufají, že budou oba zapsáni do českých rodných listů dětí jako rodiče, konkrétně jako otec a matka. S tím, že by úřady evidovaly jako otce jen jednoho z nich, se odmítají spokojit. Jaké poučení si z průlomového rozsudku může vzít česká společnost?

Vynechám populární úvod o tom, že znám mnoho homosexuálů, kteří po žádných dětech netouží a bezdětnost si uvědomují jako přirozený důsledek svého sexuálního zaměření. Nebudu se ani dopředu jistit proti osočením z homofobie poukazem na několik dobrých homosexuálních přátel, protože to nefunguje a já vím, že homofobem je dnes každý, kdo nesouhlasí s kterýmkoliv z politických požadavků homosexuálního hnutí. Tomuto nařčení se nevyhnou dokonce ani konzervativnější homosexuálové, kterým kupčení s dělohami nevoní.

Zastánci adopcí pro homosexuální páry zaplevelují veřejnou debatu dvěma argumentačními fauly – prvním z nich je klasický poukaz na dysfunkční heterosexuální pár, který své děti týrá a zneužívá. Tento pár má být pak v kontrastu s harmonickým homosexuálním párem jakýmsi hodnotícím měřítkem, evidentně proto, že v souboji dvou harmonických párů, z nichž jeden tvoří matka a otec a druhý pouze dva otcové, by v očích veřejnosti vyšla klasická rodina pořád o něco lépe. A tak vytvoříme extrémní situaci, v níž jako lepší varianta vychází úplně cokoliv.

Dokonce i dětský domov, ze kterého si pak v druhé fázi argumentačního faulu homosexuálové berou děti odložené jejich nezodpovědnými heterosexuálními rodiči a poskytují jim rodinné zázemí, které v ústavu tolik postrádaly. V žádném případě nemám zájem ironizovat takovou situaci, například v případě dvou postižených chlapců, které si vzali do pěstounské péče dva gayové, to jistě platí. Je svého druhu mimořádnou ostudou, že Česko jako poslední země v Evropě svěřuje do ústavní péče dokonce děti mladší tří let. Nemůže být pochyb, že tyto děti citově strádají, protože láskyplnou péči rodičů sebelépe vyškolený personál nahradit nedokáže.

Je ale třeba říct také B. Homosexuálové nejsou v průměru o nic horšími lidmi než heterosexuálové. Ale také o nic lepšími. Ne, homosexuálové nevykazují výrazně vyšší míru samaritánství než heterosexuálové – a jejich zájem o životem poznamenané, mnohdy zdravotně handicapované a etnicky odlišné děti z dětských domovů není o nic vyšší než u heterosexuálů. Když dostanou na výběr mezi zdlouhavým procesem s nejistým výsledkem v podobě nebiologického potomka a biologicky vlastním novorozencem, vyberou si, stejně jako většina heterosexuálů, obvykle to druhé. Tak jako pár z Kalifornie, který usiloval o uznání dvojnásobného otcovství.

A tím se dostáváme k jádru problému – světový trend v gay komunitě je jednoznačný, namísto adopce se ujímá surogátní mateřství, kontroverzní praktika, která přináší celou řadu etických dilemat. (U leseb se pak o variantě, že by si adoptovaly děti z dětských domovů, pro jistotu ani neuvažuje. Proč taky, žena k vlastnímu dítěti přijde snadno, tak k čemu adopce.) Jak už bylo zmíněno, jedná se o případ, kdy žena vynosí vajíčko anonymní dárkyně oplodněné spermií jednoho z páru. Potom na základě smluvního ujednání dítě hned po porodu předá do péče homosexuálního páru a je na světě nová rodina se dvěma otci. Ještě jejich dvojnásobné otcovství zapsat do „papírů“, přestože se jedná o biologickou fikci, co svět světem stojí, a je hotovo.

Tato praktika je zatím české společnosti homosexuálními aktivisty decentně zamlčována, budí totiž mnohem větší kontroverze než adopce. Raději se operuje opuštěnými dětmi z dětských domovů, které už někdo na světě přivedl. Ale ve skutečnosti byznys s náhradním mateřstvím pro gay páry rozkvétá – v Bruselu se dokonce každoročně koná konference Men having babies (Muži mají děti), která poskytuje gayům komplexní přehled o službách náhradních matek a právních úpravách v jednotlivých zemích. Česko zatím mezi ty nejvíce „friendly“ země nepatří – ale rozsudek Ústavního soudu nás tomu hodně přiblížil. Bez širšího společenského konsenzu v tak přelomové věci rozhodoval pouze senát místo pléna, tedy tři soudci namísto patnácti.

Na vyspělém Západě se už o surogátním mateřství otevřeně hovoří, přesněji řečeno je otevřeně artikulováno jako jeden z požadavků, a kritici jsou samozřejmě ostrakizováni – a to i tehdy, pokud jde o samotné homosexuály. Nejznámějším případem je slavná návrhářská dvojice a někdejší homosexuální pár Domenico Dolce a Stefano Gabbana. Za nesouhlas s dělohami k pronajmutí se dostali na pranýř, kam si přišel odplivnout i Elton John, a své čarodějnictví museli odvolat, pokud nechtěli čelit rozsáhlému bojkotu všeho pokrokového lidstva. Naštěstí se z toho politicky poučili.

Pokrok zasluhuje oběti a rodina nového typu je vytváří. Namísto poskytování láskyplného zázemí dětem, které už někdo opustil, výroba dětí vlastních, které matka z logiky věci opustit musí, aby je mohli vychovávat dva muži. Dětí, které prý matku nepotřebují, protože mateřství a otcovství je jen překonaný sociální konstrukt. Hlavní je láska a všichni mají právo na dítě. Reciproční právo dítěte na oba rodiče neexistuje. To se už přežilo. Rodina je dnes jiná než před sto lety, mnoho dětí vyrůstá jen s jedním rodičem a vůbec se to na nich negativně neprojevuje. Opravdu?