Hlasování o Šumavě: bezzásahovost povede ke zkáze

Poslaneckou sněmovnu čeká v závěru června třetí čtení novely zákona o ochraně přírody a krajiny a hlasování o pozměňovacích návrzích. Jak už se stalo zvykem, když se hlasuje o zákonu, který zajímá ekologické aktivisty, dostávají poslanci do svých mailových schránek žádosti od občanů, aby hlasovali pro některé návrhy a aby odmítli jiné.

Mnozí tito občané přiznávají, že jednají na základě prosby Hnutí Duha. Průsečíkem všech jejich výzev je podpora bezzásahovosti v národních parcích, všichni ale myslí na Národní park Šumava. Je smutné, že argumenty, které pisatelé v dobré víře používají, jsou v přímém rozporu s důsledky, ke kterým bezzásahovost vede. Vyzývají k bezzásahové ochraně lesů jako zásobáren vody, k ochraně horských smrčin a vzácných rašelinišť, k záchraně byť jen jediného živého stromu.

Aktivisté z Hnutí Duha jim zřejmě neřekli, jaké důsledky mělo uplatnění principu bezzásahovosti po orkánu Kyril v roce 2007. Neřekli jim, že poté, co tehdejší ministr životního prostředí Martin Bursík rozhodl ponechat v prvních a druhých zónách Národního parku Šumava padlé stromy, vznikla kůrovcová kalamita, po které uschlo na Šumavě více než 20 000 ha lesa. Doc. RNDr. Jan Pokorný, CSc. k tomu napsal: „Obávám se, že les uhynul na velkých plochách ve vrcholových partiích a dochází ke změně místního klimatu, klesá množství srážek. Stoupla průměrná teplota a hlavně na velkých plochách jsou vysoké teploty za jasných slunečních dnů, ubývá mlhy, netvoří se mraky, přichází více sluneční energie, odpařená voda se nevrací zpět.“

Princip bezzásahovosti je v novele zákona o ochraně přírody a krajiny zakotven v jednom z úvodních paragrafů ve slovech „včetně zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů“. Dovolím si položit otázku. Není toto zajištění nerušeného průběhu přírodních dějů samo o sobě velkým zásahem do stavu přírody, ve kterém se v daném čase nachází? Osvětlím to na příkladu orkánu Kyril. Ponechání kmenů, které porazila vichřice, na místě kam padly, muselo s velkou pravděpodobností vyvolat kůrovcovou kalamitu. To podle mne ministr Bursík dobře věděl, a proto nařídil nezasahovat. Následně argumentoval tím, že orkán Kyril je přírodní děj a že i kůrovec je nakonec součástí přírody.

Těmto argumentům by bylo možné rozumět, kdyby se jednalo o území, jako jsou například národní parky v Severní Americe, kde přírodní děje probíhají nerušeně po celou dobu jejich existence. Takovým územím ale Šumava není. Zde žili a žijí lidé, kteří ji v průběhu historie zásadně přeměnili. V tomto kontextu bylo Bursíkovo rozhodnutí gigantickým zásahem do tehdy aktuálního průběhu přírodních dějů, který měl a stále má fatální důsledky na šumavskou přírodu.

Naprostá bezzásahovost na převažující ploše Šumavy nevyhnutelně povede k tomu, že budou následovat další kůrovcové kalamity a že budou usychat další a další tisíce hektarů. Les, který možná vznikne přirozenou obnovou, nebude jiný, než stávající monokulturní smrkový les a podobně jako on bude stále citlivější k podobným kalamitám. Chceme-li mít na Šumavě v budoucnosti divočinu v celé její kráse a druhové pestrosti, nezbývá než jí k tomu pomoci. Vysazovat vhodné druhy, bránit devastaci lesa kůrovcem. Lidé se tohoto procesu musí zúčastnit a sledovat jej s pokorou a za přísných podmínek, daných zákonem. Ještě je čas se touto cestou vydat. Ještě je možné ve třetím čtení zamítnout tuto novelu zákona o ochraně přírody a krajiny a obnovit širokou diskusi všech názorových proudů o skutečné ochraně přírody v národních parcích.