Jak železný kancléř ovlivnil naše životy

Prvního dubna uplynulo 200 let ode dne, kdy se narodil Otto von Bismarck. V naší široké veřejnosti patří toto datum nepochybně k málo vzpomínaným výročím a Otto von Bismarck zaujímá v paměti našeho průměrného vzdělanějšího současníka nepříliš významné místo jakéhosi známějšího německého politika 19. století, jehož skutky zavál čas a především bouřlivé XX. století.

Otto von Bismarck však patří k těm velikánům evropské a světové politiky, jejichž dílo ovlivňovalo a ovlivňuje naši přítomnost – aniž si to uvědomujeme – daleko více, než jsme ochotni si připustit. Bismarck ovlivňuje naše životy proto, že trvale změnil svou zemi, Evropu i svět. Byl symbolem celé jedné éry evropské politiky a jeho politické mistrovství zůstává stále inspirací i zdrojem poučení.

Otto von Bismarck se narodil v roce 1815 do západopomořanské pruské junkerské rodiny. Jako typický příslušník této aristokratické vládnoucí vrstvy Pruska byl svou výchovou a osobními názory zarytým konzervativcem a nepřítelem revoluce a liberálního demokratismu. K této ideové výbavě však přidával své vynikající osobní vlastnosti – především jasné uvažování a mistrovskou politickou předvídavost, která stála v pozadí jeho politického realismu a zdrženlivosti. Díky nim byl schopen své záměry nejen uskutečnit, ale také uvědomit si jejich dosah a nacházet cesty k jejich udržení a zachování.

Henry Kissinger nazval Bismarcka „konzervativním revolucionářem“, a to nikoliv jenom proto, že definitivně zboural starý metternichovský systém mezinárodních vztahů, založený na Vídeňském kongresu, který se mimochodem konal právě v roce Bismarckova narození. Tmelem na něm vzniklé metternichovské Svaté aliance Pruska, Rakouska a Ruska byla protirevoluční konzervativní ideologie. Na jejím společně sdíleném základě tyto konzervativní velmoci 40 let udržovaly evropský mír a likvidovaly neustále se vynořující „hydru revoluce“. Bismarck jako příslušník nové generace s takovým pojetím evropské politiky skoncoval. Pro něho už strach z revoluce nebyl určující, i když revoluci nenáviděl. Na společných hodnotách založenou spolupráci velmocí nahradil čistou reálpolitikou založenou na síle a umném vytváření mocenské rovnováhy. Evropskou politiku zbavil ideologických omezení, dal jí novou dynamiku a byl to on, kdo uměl nacházet a udržovat stabilitu tohoto složitého systému.

Snažil se pochopit vnitřní síly, společenské trendy a aspirace, které byly živnou silou revolucí a nebál se uskutečnit i ty ambice a cíle, o nichž panovalo všeobecné přesvědčení, že je může docílit pouze revoluční boj – jmenujme alespoň sjednocení Německa, všeobecné volební právo pro muže nebo položení základů systému sociálního zabezpečení. V tomto smyslu Bismarck revolucionářem byl, byť sám by takové označní asi rozhodně odmítl.

Do politiky vstoupil poprvé na přelomu století jako zástupce Pruska ve celoněmeckém Spolkovém Sněmu ve Frankfurtu. Bylo to krátce po revolučním roce 1848, kdy se němečtí liberální vlastenci soustředění právě kolem tohoto parlamentu neúspěšně pokusili dosáhnout sjednocení roztříštěného Německa zdola, demokratickou cestou. Nic nebylo pro Bismarcka nepřijatelnější. Jeho cílem bylo sjednotit Německo Pruskem, jeho vlastí, a to ne zdola a demokraticky, ale shora, „krví a železem“. Při tom pochopil, že hlavní překážkou pro naplnění tohoto cíle je Rakousko – dosavadní konzervativní spojenec Pruska, které je však v německé otázce jeho hlavním konkurentem, – a pak také Francie, jež měla na roztříštěnosti Německa životní gopolitický zájem.

Poté, co se stal roku 1862 pruským kancléřem, rozehrál Bismarck v této věci komplikovanou hru, jejímiž mezníky byly 2 velké vítězné války, jimiž Rakousko (1866) a Francii (1870) vyřadil ze hry. 18.1.1871 pak mohl v okupovaných francouzských Versailles slavnostně vyhlásit vytvoření Německého císařství.

Sjednocení Německa Pruskem znamenalo prosazení tzv. maloněmecké cesty sjednocení, tj. bez Rakouska a českých zemí. (Mimo jiné díky tomu jsme získali alespoň teoretickou šanci na český stát). Frankfurtští revolucionáři roku 1848 snili o řešení velkoněmeckém. Bismarck byl však bytostný realista, který si uvědomoval dosah toho, co učinil – jeho nové Německo bylo i tak pro Evropu obtížně stravitelným kolosem. S habsburskou říší počítal navíc do budoucna jako s hlavním velmocenským spojencem.

Od třicetileté války byla situace v Evropě dána tím, že určující velmoci se nacházely na jejím okraji (Francie, Británie, Rusko) a vyvíjely tlak na její slabý a roztříštěný střed (Německo), kde se odehrávala válečná střetnutí. Nyní poprvé v historii se stal tento střed mocenským gigantem, který byl schopen vyvíjet tlak na periférii. Vzhledem k exponenciálnímu demografickému a ekonomickému vývoji se dokonce stal takovou silou, s níž žádná z tradičních mocností nemohla sama soupeřit. Sjednocené Německo, i to vzniklé na „maloněmeckém“ principu, bylo a – a jak znovu vidíme – stále je na Evropu příliš velké a silné. Idea mocenské rovnováhy, kterou Bismarck vyznával, byla tak jeho životním dílem paradoxně otřesena. Centrální německé velmoci hrozilo obklíčení nepřátelskými koalicemi. Bismarck si toho byl dobře vědom a celá jeho dvacetiletá vláda byla příkladem mistrného sebeomezování, snahy udržet mír a provozovat komplikovanou alianční politiku všech azimutů, která by vypuknutí války zabránila. A to vše v situaci, kdy se Německo stávalo stále silnějším.

„Železný kancléř“, jak byl nazýván, učinil z poraženého Rakouska rychle svého klíčového spojence a umně se ho snažil smiřovat s Ruskem, s nímž soupeřilo na Balkáně (jenž „celý nestál za kosti jediného pomořanského granátníka“, jak kdysi řekl), v různých aliančních projektech.

Zavilého nepřítele Francii a jejího věčného soka Anglii povzbuzoval ke koloniálním výbojům, jež sám Německu zapověděl, ve snaze odvést je od evropských záležitostí a zmenšit možnost spojení všech proti Německu. Ve chvílích mezinárodních krizí neváhal fungovat jako „čestný makléř“, jak se sám nazval, uhlazující konflikty , jako tomu bylo v případě hledání řešení Východní otázky na Berlínském kongresu v roce 1878. Bismarckova diplomacie tak vytvořila řadu vzájemně propojených aliancí, které se zčásti překrývaly a zčásti si konkurovaly.

Složitost této vyvažující hry však byla mimořádná a nebyl následovník, který by ji byl ochoten a především schopen dále hrát. Dát přednost neomezené síle bylo lákavější. Bismarck byl mistr kabinetní diplomacie, avšak v nastupujícím světě určujícího veřejného mínění, jemuž zavedením všeobecného volebního práva pro muže v Německu sám otevřel dveře, vstupovaly do hry dříve neznáme síly.

Bismarck sjednocením Německa navždy Evropu proměnil. Jeho nástupci však neměli jeho jasnozřivost a schopnost sebeomezení. Po Bismarckově odstavení mladým netrpělivým císařem Vilémem II. svět rychle sklouznul do vytvoření pevných antagonistických bloků a směřoval ke světové válce. Její hrůzy zdiskreditovaly všechno, co válce předcházelo. Císařské Německo, Bismarckův výtvor, bylo označeno za hlavního původce války. Kabinetní velmocenská reálpolitika, jíž byl Bismarck mistrem, byla zatracena. Nastala doba velkých masových ideologií, veřejně vzývaných hodnot, nejrůznějších politických -ismů a mezinárodního práva, do nichž začaly být velmocenské zájmy pokrytecky haleny.

Přes to se ale svět oproti Bismarckovým dobám nezlepšil, spíše naopak. Ve jménu halasně vyznávaných hodnot a ideologií byly a jsou páchány válečné zločiny, oproti nimž je Bismarckova doba idylou. Právě Německo samo může sloužit dobrým příkladem tragického vývoje v uplynulém století.

Nacistům, kteří postrádali všechno z Bismarckova zdrženlivého mistrovství a realismu, se podařilo to, co on vytvořil, totálně zničit. Dokázali spojit proti Německu celý svět a po své porážce je na 40 let znovu rozdělit. Tím paradoxně dostala šanci evropská integrace – projekt, od něhož si především Francie slibovala obnovení svého velmocenského postavení, zatímco Německo usilovalo o rehabilitaci po zavrženíhodném nacistickém intermezzu.

Znovusjednocení Německa po pádu komunismu však znovu otevírá problémy, které řešil Otto von Bismarck. Příliš silné Německo znovu dominuje Evropě, dnes však v míře ještě daleko větší, než tomu bylo koncem 19. století. Ukazuje se to jasně v ekonomické i v politické oblasti. Dosavadní model evropské integrace je v evidentní krizi a Němci opět stojí před bismarckovským problémem – sebeomezení versus ne zcela chtěná nadvláda v Evropě a nepřátelství ostatních. Nestabilitu na našem kontinentě navíc zvýrazňuje to, že tradiční součást evropské mocenské konstelace – Rusko – bylo rozpadem SSSR a současnou politikou Západu uměle odsunuto na východ a USA nemají vůči evropskému vývoji dlouhodobě jednoznačný zájem a postoj.

Ve světle Bismarckova odkazu se ukazuje, že představa Evropy bez Ruska a USA jako superstátu spojujícího a svazujícího staré evropské velmocenské protivníky není ani realistická, ani vyvážená, ani udržitelná. A znovu, tak jako v minulosti i nyní hlavní dilemata a odpovědnost leží hlavně na Německu. Znovu záleží na jeho politických vůdcích a jejich schopnostech – předvídavosti, smyslu pro chápání zájmů ostatních a umění sebeomezení. Tak jako tehdy je úkolem hledat evropskou rovnováhu a udržet mír. Bismarckův odkaz a uvažování nad jeho dílem nám k tomu dává dobrou inspiraci.

Je přitom pozoruhodné, jakou setrvačnost negativní stereotypy o „železném kancléři“ ve vztahu k dnešku mají. V souvislosti s bismarckovským výročím se objevují texty stále odsuzující z evropeistických pozic Bismarcka jako představitele agresivního nacionalismu, na jehož osobu a dílo je třeba zapomenout či se od něj distancovat. Bismarckův odkaz je prý nacionalismus, militarismus a neomezený kapitalismus, nechal se slyšet nedávno například bývalý americký velvyslanec v Německu John Kornblum. Evropa prý musí Bismarckův odkaz překonat, vytvořit „nový narrativ“. Kancléřka Merkelová se zdá podezřelá, že bismarckovské tradici podléhá. Kritici se děsí, že Německo má své zájmy a prosazuje je. Jako by tomu mohlo být jinak.

Možná někdo může mít pocit, že Bismarcka hodnotím příliš pozitivně, že přehlížím pruský militarismus a expanzívní tradice, které bismarckovským sjedonocením dostalo Německo do vínku. Já však chci zdůraznit výjimečnost Bismarcka a jeho politického mistrovství v kontrastu s dnešním Západem. Jsem přesvědčen, že Evropa i svět právě dnes potřebují politiky Bismarckovy jasnozřivosti a realismu. Potřebují politiky, kteří předvídatelně prosazují své národní zájmy, ale kteří jsou schopni rozumět zájmům ostatních a respektovat je. Evropa potřebuje rehabilitaci, nikoliv umělé potlačování národních států. A dnešní krize, které vybuchují všude kolem nás, by si zasloužily daleko více bismarckovské kabinetní diplomacie, více zdrženlivých a předvídavých „čestných makléřů“ než siláckých a cynických aktérů neodpovědného a hazardérského politicko-mediálního spektáklu, jehož jsme svědky dnes. To vše jsem měl na mysli v souvislosti s výročím „železného kancléře“.