Chceme být jako Dánsko, nebo Holandsko? Česko si musí vybrat

Britové si odhlasovali odchod z Evropské unie. Co to znamená pro budoucnost EU a pro naše postavení v ní? V Salonu Týdeníku Echo o tom diskutovali ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský, europoslanec za ODS Jan Zahradil, který v Evropském parlamentu zasedá ve společné frakci s britskými konzervativci, a předseda výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny Ondřej Benešík z KDU-ČSL.

Vidíte na brexitu nějaké pozitivum?

Zahradil: Zaprvé, jak někdo vtipně napsal, je to černá labuť, která uvádí do pohybu historický moment, u nějž nikdo přesně neví, kde skončí. Zadruhé se otevřela některá témata, o kterých se doposud nemluvilo nebo nebylo salonfähig o nich mluvit.

Žantovský: Ten budíček může sehrát i určitou pozitivní roli, ale otevírá cestu do budoucnosti, která je velmi nejistá, provázena velkými riziky.

Benešík: Je vidět, že pokud se většina jednoho národa rozhodne odejít, je to možné.

Jako že EU není RVHP nebo Varšavská smlouva, z níž se nedalo odejít?

Benešík: Všichni srazili podpatky – ať se nám to líbí, nebo ne, pojďme se dohodnout. A spousta politiků říká, netrestejme Spojené království.

Ale bylo slyšet i opačné hlasy.

Žantovský: I v Británii se ozvaly hlasy proti legitimitě referenda. Petici tří milionů lidí, kteří požadují nové hlasování, bych očekával v trochu jiné zemi než v Británii. Co se týče trestání, většinový hlas z Evropy si zřejmě uvědomuje, že následky konfliktního rozchodu by byly katastrofální pro obě strany. Ale je tady memento, a to výrok Junckera deset dnů před referendem, že když Británie odejde, bude se s ní zacházet jako s dezertéry. Pro mě je to naprostým krachem toho člověka. Ještě ta vojenská metafora vůči národu, který přežil Blitzkrieg a bitvu o Británii... Nic, co teď Jean-Claude Juncker udělá, už to nemůže napravit.

Je podle vás podstatné, že tím z Unie odchází jediná země, která stála proti Hitlerovi? Naprostá většina zemí má zážitek podvolení se mu, který se asi na mentalitě národa nějak podepíše.

Zahradil: Jasně, když dva dělají totéž, není to totéž, ale když člověk čte různé nacistické ideology ze 30. let a jejich české epigony z doby druhé republiky a protektorátu, pak některé věty a slovní spojení mají výrazně eurointegrační ráz. Británie tímto viděním světa nikdy postižena nebyla, takže pro mě to má nějakou relevanci.

Žantovský: Je to trošku kontinuum. Historik Timothy Snyder ve své poslední knize ukazuje korelaci mezi počtem obětí holocaustu v jednotlivých zemích a silou zbytkového státu, který v nich existoval. Zatímco polský stát se úplně zhroutil, v zemích jako Holandsko, Dánsko, kde se zachovaly zbytky právní struktury a státního aparátu, ten dopad nebyl tak katastrofální. Na druhém konci kontinua leží Británie, která to nezažila nikdy.

Zahradil: Dánsko a Holandsko – já bych tyto dvě země speciálně použil pro vytváření referenčního rámce, kam se Česká republika vydá v budoucnu uvnitř EU bez Velké Británie. Do určité míry jsou tady dvě cesty pro středně velkou zemi a bezprostředního souseda Německa. Nizozemská, to je cesta tvrdého jádra se vším všudy, a dánská, to je cesta jakéhosi vnějšího okruhu toho tvrdého jádra s uchováním si určitých autonomních prvků.

Žantovský: Po nastolení nových pravidel kvalifikované většiny podle Lisabonské smlouvy jsme se ocitli v pozici, kdy nám může být nějaké rozhodnutí vnuceno. Před brexitem všechny postkomunistické země, které vstoupily po roce 2004, nemají dohromady dost hlasů v Evropské radě, aby vytvořily takzvanou blokační menšinu. Naše historická zkušenost, kterou jsme si chtěli nějak vnést do EU, je nám v takovém případě, když se k nám nikdo nepřipojí, na pytel. Ale odchodem Británie se paradoxně mění poměry.

Zahradil: Dalším neplánovaným kladným dopadem je, že jakékoli úvahy o evropské armádě jdou ze stolu, protože bez britských ozbrojených sil to EU nepostaví.

Celou diskuzi najdete v Týdeníku Echo zde.