Kauza Čapí hnízdo: Co vlastně vypovídá o přístupu a úsudku Andreje Babiše

Letošní velmi krátké letní politické prázdniny ukončila žádost o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. O tom bylo a bude mnoho napsáno, ale reálně vůbec nevíme, kam se vyšetřování dále odvine a jak skončí, a jaké důsledky právní a politické může mít. V nynějších poměrech jistě nelze vyloučit jakoukoli teoreticky myslitelnou variantu dalšího vývoje.

Zkusme se však podívat na kauzu Čapího hnízda optikou toho, co vlastně vypovídá o přístupu a úsudku Andreje Babiše – lídra hnutí ANO a uchazeče o sestavení příští vlády – a o jeho naplňování vlastního postulátu dokonalého řízení firmy, potažmo státu jako firmy. Informace, které jsou veřejně dostupné ohledně vzniku a fungování farmy Čapí hnízdo, jsou totiž v tomto směru fascinující.

Podle informací dostupných v médiích budování farmy Čapí hnízdo započalo v roce 2008, kdy k tomu účelu zřízená společnost získala dotaci z regionálního operačního programu ve výši 50 milionů korun a získala (s ručením společnosti Agrofert) úvěr ve výši dalších 350 milionů korun. Již na konci roku 2012 však farma Čapí hnízdo vykazovala ztrátu 615 milionů korun. Agrofert proto v roce 2013 Čapí hnízdo jako ručitel úvěru z roku 2008 převzal, jinak by došlo k jeho krachu, což by znamenalo také porušení povinnost tzv. udržitelnosti projektu financování z operačního programu.

Shrnuto a podtrženo: Čapí hnízdo – opakovanými slovy Andreje Babiše „nejlepší projekt, jaký kdy vymyslel“ – během čtyř let od svého vzniku vygenerovalo ztrátu ve výši téměř dvojnásobku vstupní investice a v následujících dalších letech přivodilo svému strůjci obrovské politické a nakonec i trestněprávní problémy, které nakonec mohou ohrozit i jeho hnutí ANO.

Člověk aby se skoro bál zeptat, když toto byl nejlepší projekt, jak asi vypadal ten nejhorší.

Upřímně řečeno, žádost o dotaci na Čapí hnízdo vlastně od počátku nedává valný smysl. Pokud si Andrej Babiš chtěl zařídit rodinnou haciendu v této podobě, jistě tak v rámci možností svého majetku mohl učinit a vyhnout se přitom tíživým povinnostem spojeným s realizací projektu spolufinancovaného ze strukturálních fondů. Tyto projekty vždy přinášejí obrovská rizika už jen při možných procedurálních pochybeních, a to dokonce i při úplně nejčistších úmyslech a konání příjemce projektu. Navíc podíl dotace na vstupních nákladech Čapího hnízda byl relativně malý (jedna osmina), celé to bylo ekonomicky ztrátové a Babišův Agrofert to ve výsledku stejně musel sanovat. Tak se to jeví optikou čísel z dnešního pohledu. Co je však podstatnější, racionálně uvažující manažer to mohl a měl předvídat od počátku.

A jsme u jádra problému. Jedna věc je morální stránka transakcí tohoto typu, potažmo jejich trestněprávní dopady. Části společnosti možná nevadí, když miliardář získá dotaci na zbudování rodinného hnízda. Část společnosti je možná ochotna i přehlížet trestní stíhání politika, kterému fandí. Co by nás však mělo zajímat všechny bez rozdílu – jako určitý nejnižší společný jmenovat nároků kladených na veřejného funkcionáře – je jeho úsudek a manažerská schopnost.

Andrej Babiš s oblibou nabízí „řízení státu jako firmy“. Někdy dokonce jako „rodinné firmy“. Na příkladu Čapího hnízda ale může každý vidět, jak taková jeho rodinná firma končí. Vzniklo něco, co je možná v řadě aspektů zajímavé a hezké, ale obecně vzato to vlastně není potřeba. Ekonomicky katastrofa. Samotnému Babišovi (jakož i jeho blízkým oddaným spolupracovníkům a podle některých zpráv i členům jeho rodiny) to přivodilo hrozbu trestního stíhání. Jeho širší okolí je uvrženo do krize.

Snad dokonce i ten, kdo by si přál řízení státu jako firmy, by ve vlastním zájmu měl aspoň chtít jiný management.