Mateřská školka německé špionáže
A máme tu další skandál amerických zpravodajských služeb. Jejich reputace v evropských hlavních městech se ještě neměla čas vzpamatovat z odhalení, že odposlouchávala osobní mobil kancléřky Merkelové, a vyšlo najevo, že američtí zpravodajci získávali tajné dokumenty přímo z výboru Bundestagu, který se zabýval mimo jiné právě tímto případem. Ta troufalost! Vládní mluvčí označil záležitost za vážnou, americký velvyslanec si opět musel připravovat, co poví kancléřce, která si ho pozvala na kobereček. „Je to neodpustitelný útok na parlamentní svobody,“ prohlásil sociálnědemokratický poslanec. „Je třeba prověřit veškerou spolupráci BND (německé tajné služby) se spojeneckými službami,“ požadovala poslankyně Zelených.
Německo je zas a znova překvapeno, že i země, jež spojují spojenecké závazky a jejichž rozvědky spolupracují, zároveň jedna druhou hlídají. Jedinou formalizovanou výjimkou je dohoda tzv. pěti očí – USA, Británie, Austrálie, Kanady a Nového Zélandu – týkající se elektronického sledování (a speciální byly i vztahy rozvědek někdejšího sovětského bloku). Vyvinula se celkem logicky už od dob druhé světové války. Žádné jiné země si nebyly tak kulturně blízké a zároveň se jejich zájmy tak málo střetávaly, že do ní od prvopočátku nebylo zahrnuto Německo je nabíledni, že do ni nebyla zahrnuta Francie se svou svébytnou, často antiamerickou zahraniční politikou, rovněž nepřekvapuje. I dnes se americké a třeba německé zájmy vedle mnoha shodných oblastí někde natolik rozcházejí, že potřeba mít přehled o tom, co ten druhý kuje, je zcela logická. Stačí připomenout různé pohledy na obrannou strategii a na obchodní kontakty se SSSR za studené války, výrazný podíl německých technologií na íránském jaderném programu v určitou dobu či třeba zcela současné různice v pohledu na Rusko.
Německo ovšem trpí zvláštním komplexem nevinnosti, jako by dějiny špionáže, přinejmenším pokud jde o USA, neustále začínaly v bodě nula. Tak se i na tento případ dívá jinak, než by se na něj dívali v mnoha jiných zemích.
Američané totiž nezískávali tajné dokumenty nějakou obzvlášť rafinovanou, potenciálně hrozivě zneužitelnou technickou metodou. Neprolamovali se do ničího intimního soukromí. Jejich zdrojem byl pracovník německé kontrarozvědky BND. Normálně mu platili za tajné dokumenty. Američané dělali to, co dělají všichni špióni odjakživa. To, co by v každé normální zemi bylo vnímáno jako primární skandál, je nikoli proradnost cizí tajné služby, ale selhání té vlastní.
Teprve postupně vyšlo najevo, jak ho Němci chytili. Tentokrát v tom nesehrál roli žádný Snowden. Proradný rozvědčík byl chycen, když se snažil rozšířit zdroj příjmů tím, že nabídl své služby i Rusům. Lze jen spekulovat, jakou kvalitu by mělo německé pobouření, kdyby si jejich zrádce vybral zákazníky v opačném pořadí. Nebyl by třeba skandál v zájmu dobrých vztahů s Ruskem ututlán?
Když už se pohybujeme na mentální úrovni mateřské školy, na jaké se člověk při sledování německé reakce na špionáž nutně ocitá, ptejme se: BND odhalila „krtka“ tak, že zachytila email s nabídkou spolupráce adresovaný na ruské velvyslanectví. Ke svému zděšení ho vystopovala ke svému vlastnímu pracovníkovi. Jak zachytila BND ten email? Nešpehuje náhodou elektronickou komunikaci? Už to tak vypadá.
