Elie Wiesel, poslední velká autorita holocaustu
V sobotu zemřel ve věku 87 let Elie (Eliezer) Wiesel, nejspíš poslední velká autorita, která mohla z přímé zkušenosti mluvit jménem obětí holocaustu a formulovat etické a politické ponaučení, které z něj plyne.
Elie Wiesel prožil dramatický a na události bohatý život, stal se jakousi ikonou poválečného euro-amerického židovství, které se vyrovnává s tragédií šoa a buduje svou novou identitu. K ní patří hájení a obrana státu Izrael, stejně jako úsilí, aby svět už nikdy podobné hrůzy, jaké postihly evropské Židy, nedopustil. Ve Wieselovi se spojovala ortodoxní tradice východního židovstva (pocházel z městečka Sighetu na maďarsko-rumunském pomezí) s moderní západní mentalitou, kterou poznal po válce. Díky tomuto spojení představoval charismatický Wiesel pro Západ jakéhosi až posvátného člověka, který působivou a za všech okolností důstojnou formou předává svědectví vymizelého světa.
Jako šestnáctiletý byl s rodinou a svými krajany – jedním a půl milionem transylvánských Židů – odvlečen do Osvětimi, kde zázrakem přežil: ztratil tam však matku a v posledních dnech války i otce. Na rozdíl od jiných „mluvících svědků“, Prima Leviho a Jeana Ameryho, však pro Wiesela osvětimská zkušenost neznamenala ztrátu metafyzických jistot, zakořeněných v judaismu. Ten byl pro něj spjat s bohatstvím chasidské tradice, již načerpal ještě v rodném Sighetu a k níž se vracel ve svých vzpomínkových pracech: Svět chasidů (česky 1996).
Konec války ho zastihnul v Buchenwaldu, odkud se dostal do Francie, která mu jako židovskému sirotkovi poskytla azyl. Vystudoval filozofii na Sorbonně, psal do novin, francouzsky a jidiš, zajímal se o politiku. Po vzniku státu Izrael v roce 1948 jej odchází bránit. Zažívá to, co počátky židovského státu provázelo – v nadsázce řečeno: nikdo nechce o jeho zážitcích z koncentračních táborů slyšet, holocaust (tehdy se mu ještě tak neříkalo) je tabu, stigma a znamení židovské hanby. Wiesel, který si prý v roce 1945 uložil deset let mlčení o válečných zkušenostech, vydává v roce 1955 první prózu Noc (česky vyšla v roce 1999). Přichází v Evropě již do doby po odeznění první vlny koncentráčnické literatury, do jakési únavy z válečných hrůz, kdy mu nakladatelé vraceli rukopis s tím, že o holocaustu už všichni vědí všechno a o takovou literaturu není zájem.
I spoke to Wiesel for my doc “Scream Bloody Murder,” about the world's catastrophic failure to stop the Holocaust. https://t.co/ohZucNYPWw
— Christiane Amanpour (@camanpour) 4. července 2016
S pařížským vydáním tehdy mladému novináři, pařížskému dopisovateli izraelského listu Jediot Achranot, pomohl slavný Francois Mauriac, jak o tom významně a se sebestředností až nepříjemnou Wiesel píše ve svých pamětech Všechny řeky spějí do moře (česky 1997). Wieselova Noc je naproti tomu textem zdrženlivým, psaným s vědomím, že realita, kterou musel jako sotva odrostlé dítě projít, je sama o sobě tak strašlivá, že ji není nutné doplňovat komentářem, reflexí a „literárním zpracováním“. To jediné, co s ní lze učinit, je ji nechat mluvit. Spíš než o vyprávění jde o sled scén a stručných dialogů o těch nejzákladnějších koncentráčnických věcech: o hladu, o permanentní přítomnosti smrti a bolesti, ale také o lásce k otci a odhodlání neztratit víru v Boha. Wiesel o tom všem psal tehdy bez „přesahu“, neliterárně, přičem ostýchavost před doplňujícími slovy a obrazy neznamenala tlumit expresivitu a drastičnost. Zdrženlivost je způsobena něčím jiným: vystižením úžasu a děsu, kterého se svědek nezbaví žádným zpodobněním. Mlčet je však nemožné, i když mluvit lze jen s největšími obtížemi. Tak nezprostředkovaně jako ve své první knížce to v celém svém rozsáhlém díle udělal jen jednou. Díky tomu Noc patří k nejdůležitějším uměleckým svědectvím knihám o šoa.
Wiesel se po úspěchu knihy přestěhoval v roce 1956 do New Yorku, kde dál psal pro izraelské noviny. Byrokratické potíže s prodloužením francouzských dokladů vedly k tomu, že požádal o americké občanství, které mu je koncem 50. let uděleno. Wiesel pokračuje v psaní a publikování: V roce 1968 vychází jeho reportážní kniha o Šestidenní válce Jeruzalémský žebrák, která se snaží objasnit, zač Izraelci bojují. V roce 1965 navštíví Sovětský svaz, kde je šokován stavem židovské komunity a latentním sovětským antisemitismem: píše o tom knihu Židé mlčení. Navštěvuje i další traumatická místa: Jižní Afriku, Bangladéš, Vietnam. Vrací se do Sighetu, kde nalezne už jen střepy kdysi kvetoucí chasidské komunity.
V roce 1986 získal Nobelovu cenu míru, jež stvrdila jeho výsostné postavení a zosobnění „paměti holocaustu“. Podobné vážnosti a úctě se těšil snad jen „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal (zajímavá shoda jmen: Wiesel znamená „lasice“), s nímž se Wiesel osobně znal, respektovali se navzájem, ale zároveň si konkurovali, takže nakonec by se jejich vztah dal nazvat zdvořilou ignorací: píše o tom Tom Segev v knize o Wiesenthalovi Skutečnost a legenda.
Ne každý jeho autoritu přitom respektoval. Velmi ostré kritiky měl mezi americkou (židovskou), tradičně ke státu Izraeli (hyper)kritickou levicí. Politolog Norman G. Finkelstein ho ve své knize Průmysl holocaustu (česky 2006) nazval „vrchním veleknězem zprůmyslněného holocaustu“ a obvinil ho, že za své přednášky o „mlčení“ inkasuje mimořádné sumy, k nimž ještě požaduje limuzínu s šoférem. Lze předpokládat, že Finkelsteinovi především vadil Wieselův vztah k Izraeli.
Elie Wiesel byl osobním přítelem Václava Havla, o nějž se zajímal již před rokem 1989. Při Havlových pobytech v USA se pravidelně setkávali a Wiesel několikrát navštívil jako Havlův host Českou republiku.
