Sorry jako, neziskovky nemůžou za tuhle vládu (ani ty protikorupční)

Transparency International nedávno představilo aktuální data Indexu vnímání korupce. Ta ukázala pro ČR mírné zhoršení v celkovém pořadí, naopak drobný posun v rámci států Evropské unie. Debatu o výsledcích opět doprovázela řada komentářů atakujících neziskové organizace, které s tématem korupce pracují. Opět jsme mohli číst výtky, že: a) žijí ze státních peněz, b) jejich boj s korupcí nemá reálné výsledky, c) málo kritizují Andreje Babiše. Mají tato tvrzení opodstatnění v realitě?

Na Boj proti korupci Ministerstvo vnitra vyčleňuje pro neziskové organizace každý rok 3,5 milionu korun, o které se musejí všechny podělit. Je to o půl milionu méně, než stál třeba jistý most pro veverky. Stačí to na zodpovídání dotazů občanů a nějaké ty analytiky. Další peníze musejí tyto organizace hledat jinde. I při těchto omezených zdrojích jsou schopny naše peníze naopak výrazně šetřit – Oživení upozorňuje na chyby v zadávání zakázek a srovnává hospodaření krajů, Transparency tlačí na veřejný rejstřík koncových vlastníků firem, Frank Bold se věnuje společenské odpovědnosti korporací. Parazitování na státu lze tedy těmto organizacím vyčítat jen těžko.

Co se týká efektivity a výsledků – před několika lety tyto organizace vytvořily nevládní (!) platformu Rekonstrukce státu, prostřednictvím které tlačí na politiky, aby schválily zákony s preventivně protikorupčním potenciálem. Na jedné straně to schytávají za údajné vyděračství zákonodárců, protože si opovážily sliby politiků vzít opravdu vážně, na straně druhé se už samotným jednáním o zákonech prý staly spolupracovníky poslanců a senátorů a nejsou účinně schopny jejich počínání kritizovat. Tak jak to je? Je problémem Rekonstrukce státu, že kritizuje politiky včetně těch z Hnutí ANO za jejich laxní přístup při schvalování protikorupční legislativy, nebo naopak, že je nekritizuje? Vždyť právě díky kombinaci setrvalého tlaku a vyjednávání během uplynulých tří let tu dnes máme registr smluv státu (snad ho zákonodárci z půlky nezruší ještě před kompletní účinností), zákony bez přílepků, průhlednější financování politických stran nebo i lépe řešený zákon o střetu zájmů, kterému se už asi navždy bude říkat Lex Babiš.

Tím se dostáváme k poslední výčitce – malá kritika AB. Protikorupční organizace se bouřily proti MMR pod vedením Karly Šlechtové a jeho přístupu k Zákonu o veřejných zakázkách, Transparency otevřeně kritizovalo Ministerstvo financí, že podporuje zakrývání koncových vlastníků firem. V souvislosti s kauzou Čapí hnízdo pak neziskové organizace vyzývaly Andreje Babiše k opuštění funkce, pokud se prokáže, že ovlivňuje kontrolující zaměstnance ministerstva ve svůj prospěch. Nadační fond proti korupci zase ocenil Lukáše Wagenknechta, který trval na vyjasnění nesrovnalostí v podivných smlouvách mezi ČEZ a Radmilou Kleslovou a vzápětí byl odvolán z funkce na MF, nebo Martinu Uhrinovou, která upozornila na podivný postup úředníků MF v kauze Čapí hnízdo a stejně jako předtím Lukáš Wagenknecht přišla o funkci na ministerstvu. Naši Politici analyzují, kam Babiš dosazuje lid z Agrofertu, KohoVolit prověřuje EET, Hlídač smluv ukázal, že dle tvrzení MMR extrémně náročné zřízení fulltextového vyhledávání ve věstníku zakázek je ve skutečnosti otázkou práce na jeden večer. To vše lze těžko interpretovat jako přílišnou shovívavost k Hnutí ANO a Andreji Babišovi. K předchozím vládám byly nevládní organizace kritické zcela srovnatelně, jen se méně zapojovaly do samotného zákonodárného procesu a nebyly obviňovány ze snahy o likvidaci života, vesmíru a vůbec.

(Ne)necháme to vyšumět

Osobně vidím problém úplně jinde než v malé, nebo naopak přehnané razanci neziskových organizací. Za poslední tři roky jsme zažili několik velkých kauz, které by dříve vedly přinejmenším k odchodu konkrétního ministra. Neschopnost informovat veřejnost o důležité reformě Policie ČR, Čapí hnízdo nebo naposledy rozpory v daňových přiznáních ministra financí by v minulosti snad stačily i k pádu vlády. Jsou to ovšem samotné vládní strany, které přes všechny mediální koulovačky nemají v důsledku vůli ani docílit odchodu politika, který je s tou či onou kauzou přímo spojený. A tak noviny plní další a další slovní výměny špiček dvou největších koaličních stran, zatímco ve skutečnosti tu žádná vůle vyvodit odpovědnost z konkrétních případů není. Rozumím, že opoziční strany a jim blízcí novináři se současnými preferencemi vnímají těch několik neziskovek jako rovnocennější soupeře než samotnou vládu. Jestli ale chtějí opravdu získat ztracenou přízeň voličů, mohli by se společně s novináři místo kopání do protikorupčních organizací, které se můžou nad tím vším ve výsledku jen pohoršovat, ptát samotných vládních politiků, proč kauzy svých partnerů nechají vždy vyšumět do ztracena a vše končí nanejvýš u nějakého vulgarismu na facebooku.