Kdo zabil Palacha? Trezorová zpráva KSČ z filozofické fakulty

Skupina mladých historiků vůbec poprvé zveřejnila rozsáhlý dokument, kterým se v roce 1971 vybraní členové KSČ na objednávku nejvyšších stranických orgánů vyrovnali s pražským jarem na Filozofické fakultě UK v Praze. V obsáhlém dokumentu například obvinili své kolegy-učitele, že nesou odpovědnost za sebevraždu studenta Jana Palacha. Jmenují například ekonoma Věňka Šilhána a děkana Jaroslava Kladivu.

Má více než 700 stran, vznikl jen v pěti strojopisných kopiích a desítky let ležel v komunistických trezorech, takže ho desítky let nikdo nečetl. Přesto stranická analýza bouřlivých událostí let 1968 a 1969 – jakési „Poučení z krizového vývoje na filozofické fakultě“ – působila pro mnohé pedagogy jako krajně nebezpečný dokument. Ve zprávě, uložené například v archivu fakultní stranické organizace, mohlo být i jejich jméno.

„Analýzu charakterizuje především účelová (dez)interpretace událostí, očerňování konkrétních lidí a alibistický postoj jejích autorů. Pro akademiky z fakulty se brzy a nadlouho stala mytizovaným dokumentem, který skoro nikdo nečetl, ale který v sobě skrýval výbušný materiál proti všem, kteří na fakultě v době pražského jara působili,“ napsala Katka Volná v úvodu právě vydané publikace S minulostí zúčtujeme, která celý dokument po více než 40 letech zveřejnila.

Mladí historici – kromě Volné především ještě Jakub Jareš a Matěj Spurný – do knihy spolu se svými komentáři přidali ještě jeden historický dokument – zprávu z práce rehabilitační komise z počátku 90. let.

Na pokraji dějinné katastrofy

„Poučení z krizového vývoje na filozofické fakultě“ se podrobně zabývá rovněž upálením Jana Palacha, který ve škole studoval.

„Činnost antisocialistických a kontrarevolučních sil dovedla Československo na pokraj dějinné katastrofy, do situace, v níž se sebevražda stala něčím naprosto jiným, než opravdu byla,“ uvádí se ve stranické zprávě.

Její autoři se pokoušejí nalézt jiné důvody Palachova činu, než které on sám uvedl. Především odmítají politický motiv a tvrdí, že Palach byl „citově rozvrácený“, že prožíval „citové konflikty“, které byly „povahy zcela nepolitické“.

„Činnost antisocialistických a kontrarevolučních sil dovedla Československo na pokraj dějinné katastrofy, do situace, v níž se sebevražda stala něčím naprosto jiným, než opravdu byla.“

A pokud už by se v jeho činu přece jen našly politické prvky, byl do důsledek „nacionalistické a antisovětské hysterie“.

Připomeňme, že Palach se 16. ledna 1969 zapálil v horní části Václavského náměstí na protest proti omezování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci armádami Varšavské smlouvy.

Kontrarevoluční cesta k sebevraždě

Autoři stranické analýzy uvádějí zároveň konkrétní jména, která podle nich nesou odpovědnost za Palachovo upálení. Jmenují například profesora dějin KSČ a děkana fakulty Jaroslava Kladivu a ekonoma a někdejšího člena pražského výboru strany Věňka Šilhána (později signatář Charty 77 a po listopadu 1989 poslanec Federálního shromáždění).

„V každém případě koncentrace pravicových oportunistů, antisocialistických a kontrarevolučních sil kolem Jaroslava Kladivy a Věňka Šilhána se nemálo zasloužila o to, aby sebevražednému řešení byla urovnána co nejpřímější cesta,“ konstatuje se v dokumentu z roku 1971.

„Prostředí, v němž studoval a v němž žil, tento způsob řešení osobních problémů doslova favorizovalo. Proto mají přímo osobní spoluzodpovědnost za to, že byly vytvořeny příznivé podmínky pro počin takový, jaký Palach zvolil, všichni ti, kdož se s Palachem jako pedagogové stýkali, a kdo mu nedovedli jasně ukázat třídní podstatu československé kontrarevoluční krize.“

„V každém případě se koncentrace pravicových oportunistů, antisocialistických a kontrarevolučních sil nemálo zasloužila o to, aby sebevražednému řešení byla urovnána co nejpřímější cesta.“

Stranická analýza sice uznává, že Palach se mohl upálit, i kdyby na něho měli jeho pedagogové správný marxisticko-leninský a internacionální vliv. Zároveň však tvrdí, že by se v takovém případě jeho čin nemohl zakrýt politickými motivy.

„Můžeme předpokládat, že by cesta sebevraždy pro něho byla mnohem těžší, a že by se – kdyby tento vliv byl účinný – asi nepokusil překrýt citovou motivaci svého počinu neumělým politickým zdůvodněním,“ uvádí se v dokumentu.

Děkan skončil v KSČ i na fakultě

Bezprostředně po Palachově smrti v lednu 1969 tehdejší proreformní vedení fakulty označilo Palachův čin mimo jiné jako „první strašný výkřik varování před hrozící záhubou našeho díla“.

O dva roky později ovšem normalizační „Zpráva o krizovém vývoji na filozofické fakultě“ takový postoj odsoudila.

„Vůči hrobníkům, ministrantům a kněžím okolo rakve Palachovy začaly v lednu směřovat stále četnější kritické hlasy, jimž nemohlo zabránit ani to, že děkan fakulty i přes svou nemoc předstoupil před televizní a filmové kamery v den pohřbu, aby ukázal, že filozofická fakulta stojí za politickým zneužitím tragické smrti svého studenta,“ konstatuje stranická analýza.

„Jak je to možné, že fakulta, která si na svých odborných kvalitách tolik zakládala, nebyla schopna ani přistoupit ke kritické analýze příčin a důsledků Palachovy sebevraždy. Jak je to možné, že mnozí její pedagogové, kteří si sami zakládají na své vědecké úrovni, toho nejsou schopni dodnes?“

Ostatně: Tehdejší děkan Jaroslav Kladiva byl nejprve přinucen na svou funkci rezignovat, poté byl vyloučen z KSČ a musel odejít i z filozofické fakulty.