1

MeToo. Kam pohlédneš, tam predátor

Sociální sítě zaplavil hashtag #MeToo (Já taky). Převážně ženy se prostřednictvím tohoto hesla  hlásí k tomu, že byly v minulosti sexuálně obtěžovány. Ironickou příchuť celému příběhu dodává skutečnost, že heslo, které tak silně zarezonovalo v liberálních kruzích, vymyslela už v roce 2007 černošská aktivistka Tarana Burke, popularitu mu ale vydobyla až herečka Alyssa Milano, běloška s pěknou tvářičkou, v souvislosti s aférou Harveyho Weinsteina. Od té doby platí, že „kdo nebyl“, jako by nebyl, a kdo se ještě neomluvil, nebo alespoň nevyjádřil politování, měl by se nad sebou vážně zamyslet. Naše společnost je totiž sexuálními predátory promořená.

MeToo. Naposledy před týdnem v Itálii a hned několikrát. Znásilnění? Sexuální obtěžování? Ale kdepak. Hvízdali po mně na ulici. Říkali mi „ciao, bella“. Číšník se vyptával, co dělám večer, a v nestřeženém okamžiku se mě dotkl tam, kde záda přecházejí v hýždě. Dokonce i duchovní mě při podání ruky nevyžádaně pohladil po paži. Nebylo to poprvé, nebylo to naposled. Čím jižněji, tím intenzivněji. Smím o tom mluvit, když se moje zkušenosti plně shodují se stereotypem? A ještě hůř. Samostatnou kapitolou byly pobyty v oblíbených prázdninových lokalitách u Rudého moře. Tam bylo rázné „ne“ třeba zopakovat i desetkrát. Nebo se rovnou sebrat a svižně odejít.

Někdo jiný by se možná na mém místě cítil zneužitý. A nic proti, každý má právo na své pocity. Pokud se muž stydí za to, že pronesl k ženě nemístnou poznámku, případně jí projevil náklonnost letmým dotykem, nebo se žena takovým jednáním cítí ublížená, mají na to oba plné právo. Ale kde se přestává rozlišovat nemístná poznámka a brutální obtěžování nebo rovnou znásilnění, tam začíná problém. MeToo nerozlišuje. Brzy mezi příspěvky začala převažovat neadresná obvinění celého mužského pokolení. Celý život mě obtěžovali muži. Trenéři, učitelé, duchovní, zaměstnavatelé, policisté. Všichni. Co krok, to predátor. Dá se v takovém světě vůbec existovat?

Kultura strachu, kterou podobné kampaně přiživují, je přitom pouze jednou stranou mince. Západ je rozežíraný strachem a nejedná se o strach z neznámého, ale o strach ze známého a kdysi běžného. Pravděpodobnost, že dítěti na ulici ublíží deviant, je sice tak nízká, že se limitně blíží nule, ale pocit většiny společnosti je jiný. Na základě tohoto pocitu pak vznikají zákony, které penalizují rodiče za to, že pustili své děti samotné do školy nebo je naopak nechali o samotě doma. Strach je však také jednou ze zbraní ideologie. V tomto případě ideologie, která ženy pokládá za oběti uvězněné v patriarchálním vězení, odkud není úniku. Jedním z projevů je neustálé sexuální obtěžování.  

Takže MeToo? Ne. Chápu trauma žen i mužů, kterým bylo ublíženo. Ale nechci participovat na vytváření světa, v němž je polovina populace predátorská. Ve kterém matky vysvětlují svým synům, že jsou potenciálními násilníky. Ve kterém devadesátiletý ochrnutý stařec útočí na třicetiletou ženu, když jí řekne neomalený vtip. Ve kterém už opravdové sexuální násilí nikdo nebere vážně, protože se jedná o vyprázdněnou floskuli. V takovém světě totiž slova umírají, ztrácejí veškerou sílu. Nejde jen o sex. Agresí bývala facka, nikoliv pozdrav „dobré ráno, dámy a pánové“. Pod rasismem jsme si také představovali něco jiného než převléknout své dítě za postavičku z kresleného seriálu. Vrcholem šovinismu je nově poznámka, že muži a ženy na smíšených pracovištích se do sebe zamilovávají. V takovém světě se bez problémů stane americkým prezidentem někdo, koho média označují za agresivního rasistu a šovinistu. Vždyť to dávno nic neznamená.

Z nového čísla Konec thatcherismu. Jak volby změnily Velkou Británii

Echo týdne: Vkus Moniky Babišové ● Komentář: Zvrácení svobodných voleb ● Svět: Andrej Babiš na nás uvalil světovou zelenou revoluci ● Kauza: Skrytá, ale stejně reforma ● Civilizace: Hladem ku zdraví?

Anglické odcházení Co bude s Evropou, když Britové řekli exit
Klenot v čase snesitelném Rychlý běh s krumlovskou kartou