1 Prodej jaderných ponorek USA

Zásadní zvrat: Trump je ochoten prodat jaderné ponorky

Témata: ,

Mezi nejzajímavější výsledky cesty amerického prezidenta Donalda Trumpa po východní Asii patří oznámení o dodávkách „strategických“ zbraní do Jižní Koreje. Seznam položek se dosud projednává, ale bylo už oznámeno, že na něm mají figurovat i atomové ponorky, což znamená opravdu fundamentální zvrat. Pokud k tomu dojde, bude to v dějinách vůbec první případ, kdy nějaká země prodá tento druh techniky jiné zemi.

První případ poskytnutí to ovšem nebude, protože Indie měla již v letech 1988–1991 od SSSR pronajatou ponorku K-43 (která tam nesla jméno Chakra) a dnes má půjčenou ruskou ponorku K-152 Něrpa (přejmenovanou na Chakra II). Dokazuje to sice úzké spojenectví obou států, ale právě tím nyní otřásá i skandál, protože Rusové obviňují Indy, že nedávno umožnili přístup na onu ponorku Američanům (a)nebo Britům. To zase prokazuje, že technologie svých jaderných ponorek si mocnosti dosud takříkajíc žárlivě střeží.

Připomeňme, že první ponorku s atomovým pohonem postavili Američané. Plavidlo, jež neslo název SSN-571 Nautilus, bylo dokončeno roku 1955 a o tři roky později se proslavilo, když si připsalo prvenství v proplutí pod severním pólem. V té době však již měl svou první nukleární ponorku K-3 Leninskij Komsomol také Sovětský svaz. Brzy se přidali také Britové, Francouzi a Číňané, a tudíž se seznam provozovatelů atomových ponorek shodoval s pěticí stálých členů Rady bezpečnosti OSN a „formálních“ jaderných velmocí.

Na konci 80. let se díky zmíněnému pronájmu připojila Indie, jež je v současnosti také šestým státem, který si (byť se zahraniční asistencí) postavil vlastní jadernou ponorku. Plavidlo zvané Arihant vstoupilo do služby v srpnu 2016 a perspektivně hodlá Indie provozovat celkem deset ponorek vlastní výroby. Seznam států s atomovými ponorkami však už nyní mohl být výrazně delší a prakticky nepochybně delší opravdu bude.

Stále velmi málo známým faktem je, že během studené války mělo několik západoevropských států vlastní vojenské nukleární programy, jež se týkaly jak vývoje hlavic, tak možnosti stavět atomové ponorky. Itálie projektovala plavidlo Guglielmo Marconi, zatímco ve Švédsku vznikl návrh atomové ponorky A-11A. Základní výzkum v oblasti hlavic a pohonu ponorek provedlo s největší pravděpodobností rovněž Západní Německo.

O stavbě jaderné ponorky uvažovalo svého času také Japonsko, kde se toto téma pořád (ačkoli zpravidla neoficiálně) příležitostně objevuje. Téměř se už zapomnělo, že Německo i Japonsko postavily civilní nákladní lodě s jaderným pohonem, jež nesly názvy Otto Hahn a Mutsu, byly však nakonec příliš nákladné. Právě finance tvořily koneckonců jednu z hlavních příčin, kvůli nimž si nukleární ponorky nepostavilo více zemí (lodní reaktor totiž přijde zhruba na miliardu dolarů), ačkoli roli samozřejmě hrála i politika.

Zejména proto od tohoto záměru kdysi ustoupili Japonci, protože další asijské státy jsou velmi citlivé, co se týče vojenských ambicí Tokia. Ale časy se mění, jak ukazuje mj. fakt, že Japonci již provozují několik letadlových lodí (oficiálně „vrtulníkových torpédoborců“), tedy plavidel, která také mohou působit „provokativně“. A vzhledem k růstu moci Japonska lze očekávat, že jaderné ponorky budou zkrátka jenom další logický krok.

Japonsko má vyspělý civilní nukleární program i loďařský průmysl a jeho konvenční ponorky jsou řazeny na světovou špičku, takže stavbu vlastní atomové ponorky jistě zvládne. Je ovšem třeba konstatovat, že nukleární pohon už dlouho není nějakou ultramoderní technologií, jež by byla přístupná jen úzkému okruhu vyvolených. Jde jistě o záležitost náročnou na peníze a čas, avšak schopnosti nukleárních ponorek představují motivaci více než dostatečně lákavou na to, aby s nimi výhledově počítalo několik dalších zemí.

Nukleární ponorka je sice drahá, ale nabízí do značné míry unikátní potenciál, protože jaderný pohon znamená prakticky neomezený plavební dosah i výdrž pod hladinou. Atomové ponorky jsou oproti dieselelektrickým i daleko rychlejší a mohou být podstatně větší, díky čemuž je lze vybavit výkonnější výzbrojí. Není náhodou, že všech šest jejich současných provozovatelů má na svých plavidlech instalované balistické rakety.

Řadu let se čekalo, že sedmou zemí s jadernou ponorkou vlastní stavby se stane Brazílie, jež ji chtěla uvést do služby kolem roku 2025. Ekonomické problémy však ambiciózní plán nejspíš odsunou až k roku 2030, a tak by Brazilce mohli (pomineme-li tedy výše zmíněné spekulace o Japoncích) předběhnout Pákistánci. V jejich případě se však objevují také zprávy, že by mohli spíše napodobit Indy a ponorku si pronajmout od Číňanů.

Několikrát se vyskytly informace, že ponorku s jaderným pohonem hodlá postavit Írán, a letos dorazily zprávy, že s tím začíná Severní Korea. Ta už nesporně zvládla stavbu značně velkých konvenčních ponorek a několikrát už svět překvapila, a tak by se nad těmito varováními určitě nemělo jen mávnout rukou. Tím se vracíme na počátek, protože právě hrozba ze strany KLDR vedla k zájmu Jižní Koreje o nukleární ponorky.

Jižní Korea má také velmi vyspělý loďařský průmysl a nejspíš by konstrukci takového plavidla zvládla i sama. Ostatně o takovém záměru se tam několikrát opravdu diskutovalo, avšak nyní se zdá, že přednost dostalo pořízení od USA. Jejich námořnictvo totiž postupně vyřazuje svoje starší ponorky třídy Los Angeles a neoficiálně je známo, že několik zemí již projevilo zájem o zakoupení těchto vyřazených (a zmodernizovaných) kusů.

Nejvíce se mluvilo o Austrálii, která ale dala přednost ponorkám konvenčním. Zatím, mělo by se dodat. Vybrala si totiž francouzská plavidla Barracuda Shortfin, jež přebírají design jaderné ponorky třídy Barracuda, ačkoliv mají dieselelektrický pohon. Řada odborníků ovšem usuzuje (a prohlášení francouzského dodavatele tomu trochu nasvědčují), že Australané ve skutečnosti hodlají výhledově přejít na jaderný pohon, a právě proto si zvolili tuto konstrukci, jež by měla umožnit pozdější instalování atomového reaktoru.

Spekulace o možném zakoupení amerických ponorek se vyskytly též u Kanady a právě u Jižní Koreje, a tudíž ona zpráva z Trumpovy cesty nemusela být tak velkým překvapením, jak by se mohlo zdát. Celá věc je však teprve na začátku, jelikož bylo dosaženo určité politické dohody, ale nyní se musí řešit ohromné množství technických záležitostí. Jihokorejci samozřejmě musí absolvovat i výcvik v USA, takže realistický odhad vstupu atomové ponorky do služby v Jižní Koreji by mohl představovat přibližně začátek příští dekády.

Tento krok ale zajisté nezůstane bez odpovědi, jelikož kvůli trvajícímu (ačkoliv dnes převážně tajenému) napětí mezi Jižní Koreou a Japonskem by právě toto mohl být impulz, který by vedl Tokio k rozhodnutí vyrobit si nukleární ponorky. A to by zase mohlo přimět Čínu, aby zvýšila tempo výstavby svého loďstva. Znepokojení by se určitě dostavilo i v Moskvě. Mohly by tedy ve východní Asii začít nové závody ve zbrojení?

Potíž je v tom, že tyto „závody“ již probíhají řadu let, jelikož všechny jmenované asijské státy budují a posilují svá námořnictva skutečně velice intenzivně. Jaderné ponorky s jihokorejskou vlajkou by tedy znamenaly „jen“ další „zvýšení sázek“. Nesmíme zapomínat, že velkou úlohu v tomto soupeření hraje prestiž, respektive symbolika. Z tohoto pohledu by se Jižní Korea posunula na pomyslném mocenském žebříčku opravdu hodně vysoko.

Také Američané však tímto vysílají velice silnou zprávu. Kromě bezprecedentní podpory vůči Jižní Koreji může jít o formu nátlaku na Čínu a Rusko, aby pomohly s řešením hrozby KLDR, protože jinak by Amerika mohla svým spojencům v regionu dodat i další zbraně strategického významu. Donald Trump již jasně dokázal, že se v zahraniční politice nijak nezdráhá používat metodu „cukru a biče“. Dodávka ponorek s jaderným pohonem pro jihokorejské loďstvo by se tak vlastně mohla stát „cukrem“ i „bičem“ v jednom.

Zvláštní smrt Evropy Nejen o knize, která se prezentuje jako „vysoce subjektivní pohled na stav kontinentu i evropské kultury ve stadiu sebevraždy“
Speciál Vánoce: České vánoční století Ohlédnutí za proměnou vánočních svátků v uplynulých sto letech
/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.