Zeman: Oceněné bude pronásledovat závist ušlápnutých lidiček

Projev prezidenta republiky Miloše Zemana při udílení státních vyznamenání k výročí 28. října 1918.

Přehled oceněných: Troška, Vondráčková, Sobota. Prezident Zeman udělil 39 vyznamenání

Vážený pane prezidente Klausi, vážená paní Klausová, vážená paní Havlová, vážený pane předsedo Senátu, vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo Ústavního soudu, excelence, dámy a pánové.

Jako každý rok se i dnes setkáváme, abychom se seznámili s různorodými životními příběhy lidí, kteří obdrží státní vyznamenání. Za každým z těchto příběhů je i kus naší historie, kus historie našeho státu a naší společnosti. Dovolte mi, abych především mezi námi uvítal tři významné zahraniční hosty, prezidenta Slovinské republiky Boruta Pahora, starostu Vídně Michaela Haüpla, pane starosto, blahopřeji k 35 procentům vaší strany ve Vídni. A konečně mi dovolte abych uvítal svého přítele, bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera. Milý Borute, dnešní oslava ve Vladislavském sále bude tak trochu i slovinským svátkem, protože vedle tebe bude oceněn i významný slovinský architekt, jehož práce se podepsala v závěrečné konstrukci či rekonstrukci Pražského hradu.

Velmi rád jsem rovněž vyhověl přání naší armády a snad poprvé v historii prezident republiky vyznamenává i nevděčnou funkci náčelníka generálního štábu. A to dokonce hned dvou. Jednak toho, kdo velel generálnímu štábu za první republiky a výrazně přispěl ke zvýšení bojeschopnosti tehdejší československé armády, nu a jednak i toho, který po listopadové revoluci se zasloužil, pane generále, o demokratizaci této armády. Vojákům samozřejmě patří i ocenění našeho odboje. A jsem rád, že mohu napravit jeden dluh. Generál Kutlvašr, velitel pražského povstání, byl neoprávněně perzekvován, místo abychom ocenili jeho zásluhy. Proto bude dnes vyznamenán nejvyšším českým řádem vojenské třídy. K vojákům svého druhu patří i člověk, který je také mezi námi ve svěžím věku 90 let. Je to bývalý osvětimský vězeň, který v sedmnácti letech uprchl z Osvětimi, vzal do ruky zbraň a bojoval za svobodu své vlasti. Když ale vzpomínáme na minulost, dovolte mi ještě jednu hlubší sondu.

Před dvěma lety jsem v New Yorku navštívil potomky Američana, který pomohl Tomáši Masarykovi v době, kdy ještě zdaleka nebyl naším prezidentem a dohodl jsem se s těmito potomky, že jejich předchůdci udělím rovněž významné vyznamenání za zásluhy o náš stát. Mohl bych samozřejmě uvádět i další a další jména. Je jich letos hodně a jsem tomu rád. Protože to svědčí o tom, že Česká republika má celou řadu opravdu významných osobností.

Mezi těmito jmény je naše krajanka, která dlouhá léta pracovala v americké prezidentské administrativě, je tam nonkonformní historik a nonkonformní žurnalista, kteří oba plynou proti mainstreamu. Mainstreamu, jenž je podle mého názoru často podbízivý a tupý, nu a samozřejmě, že nemohu zapomenout na vynikající rychlobruslařku nebo mnohonásobného vítěze rallye Paříž Dakar. A tak bych mohl mluvit dál a dál. Ale dovolte mi, abych se pokusil, tak jako každý rok, zobecnit některý společný jmenovatel vyznamenaných.

Před mnoha a mnoha lety Ch.P. Snow napsal knihu o dvou kulturách. O kultuře umělecké a o kultuře vědecké. A od té doby se rozproudily polemiky, která z nich je lepší a zda tyto dvě kultury jsou symbiotické nebo naopak antagonistické. Chtěl bych říci z vlastní zkušenosti, že zatímco ten rozdíl mezi fyziky a lyriky, o kterém se často na této úrovni mluvilo, je nepopiratelný, pak, že umění nám přináší radost a úsměv a koneckonců Pascal kdysi napsal, že srdce má své důvody, které rozum nechápe, ale na druhé straně věda nám přináší, stejně tak jako umění, ne jenom mezinárodní prestiž v osobách takových lidí jako byl Heyrovský, Wichterle a další. Profesor Holý například, ale na druhé straně se podle mého názoru mohou vhodně doplňovat.

A rád bych to argumentoval alespoň jedním jediným příkladem ze svého vlastního bývalého oboru prognostiky a doufám, že mi prominete tuto neskromnost, protože za chvíli pochopíte, že je to vlastně pokorná sebekritika. Derek J. de Solla Price napsal knihu Science of Science. A v této knize velmi provokativně rozdělil vědní obory do dvou skupin. Na takzvanou tvrdou vědu, což jsou v podstatně přírodovědné a technické obory, zahrňme tam samozřejmě biologii a další disciplíny, a na takzvanou měkkou vědu, což jsou v zásadě všechny společenské vědy.

A teď minimálně ekonomové mezi námi, že, Václave Klausi, vzplanou svatým rozhořčením, že Solla Price do skupiny měkkých věd zahrnul i ekonomii. Protože je to věda o lidském chování a zřejmě se nedá tak úplně spoutat různými rovnicemi a různými jednoduchými algoritmy.

Jsem velmi rád, že mezi vyznamenanými jsou více méně rovnoměrně zastoupeny dvě skupiny, vědci a umělci, ale každá z nich z jiného důvodu. Jak už jsem řekl, ta umělecká skupina rozdává radost a úsměv a občas naráží na nepochopení krasoduchů, kteří zejména ty umělce, kteří získávají velkou posluchačskou odezvu, označují za reprezentanty komerční kultury. Dovedeno ad absurdum nekomerční kultura by byla ta, na kterou nikdo nechodí a nekomerční divadlo by bylo to, kde počet herců je vyšší než počet diváků.

Ale vrátil bych se teď k té vědecké obci. Myslím si, že ony takzvané měkké, tedy společensko-vědní disciplíny, v minulosti trpěly na jakousi přehnanou pýchu. A rád bych to dokumentoval na tom pokorném sebekritickém příkladu. V minulosti jsem se zabýval simulačními modely systémové dynamiky. Byl to nádherný směr, který vznikl ve Massachusettském technologickém institutu. Jeho hlavní představitel byl Jay Forrester a jeho hlavní produkt byla kniha Meze růstu Dennise a Donnelly Meadowsových. A na základě této knihy vznikl i Římský klub. A byla otázka, jestli Římským klubem je společenství vědců nebo společenství snobů. Abychom mezi tím mohli rozlišit, je zapotřebí s odstupem času se podívat, zda kniha Meze růstu byla, nebo nebyla úspěšná. Když si ji přečtete, zjistíte, že predikuje vyčerpání přírodních zdrojů, predikuje hladomory, predikuje populační explozi i znečištění životního prostředí. Nic z toho se přátelé naštěstí nesplnilo. A my se musíme ptát, zda tato pýcha vědy, kde jsme se snažili přenést matematické metody do oblasti, která těmto oblastem příliš nevyhovuje, nakonec nezprofanovala onu vědu samotnou, myslím tím společenskou vědu.

A tak mě docela potěšilo, když jsem se ve svém bývalém oboru dočetl, že prognostika začíná preferovat co? Psaní scénářů. A tady je ona symbióza oněch dvou větví naší národní kultury. Byť scénář je přece nástroj umělecký, nikoli nástroj primárně vědecký. Takže skloňme se s pokorou a přemýšlejme o neúspěchu matematických modelů, možná proto, protože nezachytily inovativní prvky ve společnosti a že předpokládaly rigidní struktury tam, kde tyto struktury jsou ve skutečnosti dynamické a flexibilní a snažme spolu s jedním francouzským futurologem, který se jmenoval Bertrand de Jouvenel mluvit l´́art de la conjecture, o umění předvídat, nikoli o pyšné vědě, která o sobě tvrdí, že umí předvídat.

Omlouvám se za tuto odbočku, ale inspirovalo mě k ní zejména, když tady vidím autora, který se matematickými modely velmi a velmi zabýval. Inspirovalo mě k ní vlastní životní zkušenost a člověk se má vyznat i ze svých chyb a neomlouvá ho, když tyto chyby sdíleli i jiní a když ve své době byly dokonce předmětem onoho mainstreamu, o němž jsem tady před chvíli hovořil.

Dámy a pánové, jsem velmi rád, že nyní mohu udělit státní vyznamenání lidem, kteří si to zaslouží. Jsem si plně vědom toho, že je bude pronásledovat závist. Že několik ušlápnutých lidiček, kteří sami v životě nic nedokázali, napíší kritické komentáře o tom, že ten či onen si ono vyznamenání nezaslouží nebo naopak, že by ho měl dostat někdo úplně jiný. A říkám vyznamenaným, kteří to vědí i beze mne. Závist, která vás bude provázet, je něčím co musíte překonat. Závist je lidským citem a i když s ním nemůžeme a nesmíme souhlasit, musíme chápat, že ani ocenění není procházka růžovou zahradou a že každý, kdo bude vyznamenán, bude, jako se to už několikrát stalo, trpět právě tím, že jeho vyznamenání bude znehodnocováno. Ale za vámi je obrovská práce. Za umělci, kteří dnes budou vyznamenáni, jsou často desítky let, kdy dávali radost a úsměv možná statisícům, možná dokonce milionům lidí a tento úsměv je daleko větší odměnou než jakékoli vyznamenání. Proto mi dovolte abych vám závěrem svého vystoupení rovněž popřál radost a úsměv.

Přehled oceněných

Michael Häupl
Řád Bílého lva I. třída, občanská skupina
za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch ČR

Michael Häupl (14. září 1949) – rakouský politik a dlouholetý starosta Vídně, od roku 1994. Na Vídeňské univerzitě vystudoval biologii a zoologii a v letech 1975 až 1983 působil jako vědecký pracovník Přírodovědného muzea ve Vídni. Od poloviny 70. let se angažoval v sociálně demokratické straně (SPÖ), v roce 2016 dočasně stanul v čele strany. Od počátku 80. let působil ve vídeňské městské radě v roce 1994, když ve funkci nahradil Helmuta Zilka, od té doby je do čela města volen opakovaně. S prezidentem Milošem Zemanem se setkal několikrát, v minulosti měli i spory. Haüpl získal v ČR již řadu ocenění.

 

Ludvík Krejčí, in memoriam
Řád Bílého lva I. třída, vojenská skupina
za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu

Ludvík Krejčí (17. srpna 1890 – 9. února 1972) – československý armádní generál a legionář první světové války. V předvečer druhé světové války vytvořil ve funkci náčelníka hlavního štábu elitní armádu, připravenou účinně se bránit nepříteli. Rozhodnutí politiků o kapitulaci však přivedlo jeho úsilí nazmar. Po nuceném odstoupení z funkce byl krátce vězněn a v roce 1950 degradován na vojína, do konce života se musel vyrovnávat s dezinterpretací událostí kolem Mnichova. Generálská hodnost mu byla vrácena až posmrtně v roce 1990. Roku 1997 byl také oceněn za zásluhy pro odboj.

 

Karel Kutlvašr, in memoriam
Řád Bílého lva I. třídy, vojenská skupina
za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu

Karel Kutlvašr (27. ledna 1895 – 2. října 1961) – důstojník a legionář první světové války. Strávil více než 11 let v bolševických žalářích za údajnou vlastizradu. Jako velitel Pražského povstání přiměl šéfa wehrmachtu v Praze generála Rudolfa Toussainta ke kapitulaci. V únoru 1946 se stal velitelem v Plzni a poté v Brně, kde byl také jmenován divizním generálem. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl zatčen, postaven do čela zinscenované odbojové skupiny „Pravda vítězí“ a v následném procesu v květnu 1949 odsouzen na doživotí. V roce 1968 byl zproštěn obvinění a po roce 1989 rehabilitován. Zemřel pouhý rok a půl poté, co jej komunistický režim propustil z vězení.

 

Borut Pahor
Řád Bílého lva občanské skupiny I. třídy s řádovým řetězem
za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky

Borut Pahor (2. listopadu 1963) – slovinský politik, prezident země od prosince 2012. Před nástupem do prezidentské funkce byl od listopadu 2008 do února 2012 předsedou vlády, kterým se stal poté, co jím vedení Sociální demokraté (SD) vyhráli parlamentní volby. V čele SD stál Pahor od roku 1997. Vystudoval politologii a v mládí byl významným členem reformního křídla Svazu komunistů Slovinska (ZKS). V letech 1990 až 2000 byl poslancem Národního shromáždění a od roku 2000 do roku 2004 byl jeho předsedou. V letech 1993-2000 byl vedoucím slovinské delegace v Parlamentním shromáždění Rady Evropy a v letech 1993-1997 členem Shromáždění Západoevropské unie. V letech 2004 až 2008 byl poslancem Evropského parlamentu.

 

Karel Pezl
Řád Bílého lva I. třídy, vojenská skupina
za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu

Karel Pezl (14. září 1927) – generál, byl posledním náčelníkem československého generálního štábu v letech 1991 a 1992 a prvním náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky v roce 1993. Vojákem z povolání se stal již v roce 1948, později působil v různých štábních funkcích. V roce 1971 byl z armády z politických důvodů propuštěn. Po změně režimu se stal poradcem a posléze i náměstkem ministra obrany. V hodnosti generálporučíka nastoupil 1. května 1991 do funkce náčelníka Generálního štábu Československé armády, kterým byl až do rozdělení federace na konci roku 1992. Od ledna do června 1993 působil jako první náčelník Generálního štábu Armády České republiky, v únoru 1993 byl povýšen do hodnosti generálplukovníka. Od července 1993 byl poradcem prezidenta Václava Havla, který jej v září 1993 povýšil do hodnosti armádního generála.

 

Gerhard Schröder
Řád Bílého lva I. třídy, občanská skupina
za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch ČR

Gerhard Schröder (7. dubna 1944) – Bývalý německý kancléř, kterým byl dvě funkční období v letech 1998 až 2005. Oba kabinety vytvořila jeho SPD se Zelenými, kteří se tak poprvé podíleli na spolkové vládě. Členem SPD se stal již v roce 1963. V 70. letech koketoval tento vystudovaný právník s radikalismem. V roce 1980 zasedl poprvé ve Spolkovém sněmu. V letech 1999 až 2004 byl předsedou SPD. Po prohře se současnou kancléřkou Angelou Merkelovou ve volbách v roce 2005 složil poslanecký mandát a začal působit ve vedení společnosti Nord Stream, která je dceřiným podnikem ruského plynárenského koncernu Gazprom a která provozuje plynovod vedený z Ruska po dně Baltského moře do Německa. Funkci získal podle tisku díky dobrým vztahům s ruským prezidentem Vladimiem Putinem. Nedávno se stal předsedou dozorčí rady ruského státního ropného koncernu Rosněfť, za což byl kritizován, protože firma čelí kvůli ruské okupaci Krymu sankcím EU. Trnem v oku je také vysoký plat bývalého kancléře.

 

Petr Beck
Řád Tomáše Garrigua Masaryka, I. třída
za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv

Petr Beck (22. července 1927) – válečný veterán, který přežil Osvětim a v řadách Rudé armády se účastnil osvobození ČR. Rodák z Bruntálu významně přispěl k poválečnému rozvoji města, letos byl jmenován jeho čestným občanem. Je synem bruntálského lékaře Artura Becka, jeho matka byla židovka, rodinu deportovali do Terezína a do Osvětimi. V roce 1945 byl Beck poslán do pochodu smrti, přežil tak, že předstíral mrtvého. Je členem olomoucké Židovské obce, oceněn byl také medailemi prezidenta Ruské federace k 65. a 70. výročí vítězství druhé světové války.

 

Charles Crane, in memoriam
Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třída
za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva

Charles Richard Crane (7. srpna 1858 – 14. února 1939) – Americký diplomat a podporovatel slovanské kultury. V roce 1900 pozval Crane T. G. Masaryka k přednáškám na univerzitě v Chicagu. Po setkání s Masarykem se začal zajímat o slovanské národy a sponzoroval Slovanskou epopej Alfonse Muchy. Když Mucha navrhoval československé bankovky, využil svůj starší portrét Craneovy dcery Josephine jako předlohu pro Slavii na stokorunové bankovce. Ke konci života se Crane podle některých zdrojů dostal do pozice antisemity a nijak neskrýval obdiv k politice Adolfa Hitlera. Jeho syn Richard Crane byl prvním americkým velvyslancem v Československu.

 

Jože Plečnik, in memoriam
Řád Tomáše Garrigua Masaryka, I. třída
za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva

Jože Plečnik (23. ledna 1872 – 7. ledna 1957) – architekt a urbanista, v ČR známý spíše jako Josip Plečnik. Vytvořil zcela specifický styl, v ČR je znám hlavně jako architekt úprav Pražského hradu. Působil tu nejdřív jako pedagog, později přijal nabídku prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka k angažmá na Hradě. Podílel také na úpravách letního prezidentského sídla v Lánech. Ve 30. letech byl z Prahy vypuzen nacionalistickou kampaní, za práci na Hradě si údajně nevzal žádný honorář. V Lublani poté Plečnik vybudoval školu architektury a výrazně ovlivnil urbanistické řešení města.

 

Václav Haase, in memoriam
Medaile Za hrdinství
za hrdinství

Václav Haase (17. srpna 1986 – 20. prosince 2016) – policista, který položil vlastní život při ochraně jiných. Nadpraporčík z oddělení Hluboká nad Vltavou vloni před Vánoci zasahoval s kolegou proti agresivnímu mladíkovi, který v rodinném domě napadal další členy domácnosti, a na policisty zaútočil dřevěnou násadou a následně i skrytým nožem. I přes těžké zranění Haase dokončil svůj služební zákrok, později v nemocnici vážným zraněním následně podlehl.

 

Jan Odermatt, in memoriam
Medaile Za hrdinství
za záchranu lidského života a značných materiálních hodnot

Jan Odermatt (13. února 1972 – 15. února 2017) – hasič Hasičské stanice č. 8 Radotín. Při požáru lakovny ve Zvoli u Prahy z 14. února 2017 utrpěl těžká zranění, kterým o den později podlehl v kladenské nemocnici. Odermatt nastoupil k pražskému hasičskému sboru v roce 1993 a působil jako technik chemické služby. Na podporu jeho rodiny odbory pražských hasičů organizují veřejnou celonárodní sbírku. Hasiči požár lakovny likvidovali 36 hodin. Zahynul při něm také jeden ze zaměstnanců provozu. Oheň způsobil hmotnou škodu zhruba 100 milionů korun.

 

Jan Přikryl, in memoriam
Medaile Za hrdinství
za hrdinství v boji

Jan Přikryl (11. července 1913 – 12. července 1949) – partyzán a vlastenec. Zapojil se do protikomunistického odboje po únoru 1948 jako člen odbojové skupiny Světlana, která byla jednou z největších ilegálních protikomunistických skupin v tehdejším Československu. Po vyzrazení části odbojové skupiny chtěl utéct do zahraničí, při pokusu o přechod hranic byl zastřelen.

 

Antonín Šubrt, in memoriam
Medaile Za hrdinství
za hrdinství v boji

Antonín Šubrt (2. listopadu 1913 – 30. března 1961) – Válečný veterán, který působil u československé exilové armády v Agde a v československé samostatné obrněné brigádě. Účastník bitvy u Dunkerque obdržel francouzský a československý Válečný kříž a řadu dalších vyznamenání. Za účast v bojích na Západě byl za komunistického režimu perzekvován a vězněni byli i jeho rodiče. V roce 1969 byl částečně rehabilitován, plné rehabilitace se jeho rodina dočkala až v roce 1991, kdy byl povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.

 

Jaroslav Foglar, in memoriam
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Jaroslav Foglar (6. července 1907 – 23. ledna 1999) – Spisovatel a ikona českého skautingu, ovlivnil několik generací chlapců. Přestože nesměl dlouho publikovat, počet výtisků jeho téměř třiceti románů překročil milion kusů. Krom kresleného seriálu Rychlé šípy napsal knihy Přístav volá, Boj o první místo, Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině, Tajemná Řásnovka či Strach nad Bobří řekou. Nositel řady ocenění psal i divadelní hry a komiksy, knihu vzpomínek Život v poklusu. Hlavní díla vyšla i v Německu či Polsku.

 

Eliška Hašková-Coolidgeová
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát

Eliška Hašková-Coolidgeová (26. března 1941) – bývalá ředitelka Kanceláře prezidentských zpráv a zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů v Bílém domě (1963-1981). V letech 1981-1990 působila na Ministerstvu zahraničí USA. V 90. letech se vrátila do ČR. Působí jako lektorka na mnoha tuzemských a mezinárodních konferencích.

 

Juraj Kukura
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Juraj Kukura (15. března 1947) – Oblíbený herec v ČR i na Slovensku. V ČR jej proslavily filmy Stíny horkého léta či Trhák, v 80. letech se dokázal v nedobrovolném exilu prosadit i v předních německých divadlech a v televizi. Dnes žije hlavně v Bratislavě, kde řídí Divadlo Aréna. Také mimo jiné vystupuje v pražském Činoherním klubu v představení Bratři Karamazovi.

 

Karel Loprais
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti sportu

Karel Loprais (4. března 1949) – bývalý český automobilový závodník. Šestinásobný vítěz Rallye Paříž – Dakar, nejtěžší dálkové rallye světa v kategorii kamionů. V této kategorii závod vyhrál s vozem Tatra v letech 1988, 1994, 1995, 1998, 1999 a 2001. Kromě zlatých má v této kategorii čtyři stříbrné a jednu bronzovou medaili. Původní profesí vyučený zámečník pracoval od roku 1967 na montáži v Tatře Kopřivnice, poté jako zkušební řidič tatrovek. Jeho žákem a následovníkem v soutěžích kamionů je jeho synovec Aleš Loprais.

 

Štefan Margita
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Štefan Margita (3. srpna 1956) – Operní pěvec patří ke světově uznávaným tenoristům. Působí převážně v zahraničí, vystupoval v nejslavnějších operních domech, jako jsou milánská La Scala, londýnská Covent Garden a newyorská Metropolitní opera. Předloni se po deseti letech vrátil do Národního divadla v Praze. Rodák z Košic přišel do ND v roce 1986, později byl současně sólistou vídeňské Volksoper. V roce 1992 pak přešel do stálého angažmá ve Státní opeře Praha a oženil se se zpěvačkou Hanou Zagorovou.

 

Vladimír Mařík
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti vědy

Vladimír Mařík (25. června 1952) – Zakladatel a ředitel Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) při Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v Praze. Před založením institutu pracoval jako vedoucí katedry robotiky na Fakultě elektrotechnické ČVUT, ještě předtím vedl katedru řídící techniky na téže fakultě. Mařík vystudoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT, v roce 1990 byl jmenován profesorem. Je spoluautorem několika amerických patentů a čestným členem Rakouské společnosti pro umělou inteligenci, působil také jako člen české vládní rady pro výzkum, vývoj a inovace.

 

Soňa Nevšímalová
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti vědy

Soňa Nevšímalová (5. dubna 1940) – Lékařka, specialistka na spánkovou medicínu a dětskou neurologii. V letech 1997 – 2006 přednostka Neurologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. V rámci spánkové medicíny se zaměřuje na výzkum narkolepsie a hypersomnie. Docentkou oboru neurologie byla jmenována v roce 1984 a profesorkou neurologie v roce 1997. Významně se podílela na organizaci mezinárodních kongresů, je držitelkou četných ocenění.

 

Jaromír Nohavica
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Jaromír Nohavica (7. června 1953) – zpěvák, kytarista, textař, básník skladatel a libretista. Patří ke stálicím české hudební scény a legendám tuzemského folku, vystupuje již zhruba 45 let, svými texty i originálním projevem si získal široké pole příznivců již v době totality, kdy v podstatě neměl přístup do médií a jeho tvorba se šířila převážně formou amatérských nahrávek. Stínem Nohavicova tehdejšího působení byla jeho spolupráce s komunistickou Státní bezpečností v 80. letech. Nohavica na své internetové stránce styky s StB připustil, vyloučil však, že by udával lidi. Podle tisku StB na Nohavicu tvrdě tlačila a vydírala ho hrozbou vězení za pobuřování.

 

Jaroslav Pollert
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti vědy

Jaroslav Pollert (16. srpna 1943) – vědec, vysokoškolský pedagog a odborník v oblasti hydrodynamiky disperzních soustav. Na Stavební fakultě ČVUT v Praze je vedoucím katedry zdravotního a ekologického inženýrství. Vytvořil víc jako sto odborných prací. Jeho synovcem je lékař a kanoista Lukáš Pollert.

 

Jan Procházka
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti vědy

Jan Procházka – (10. srpna 1961) – vědec a vynálezce nového typu baterie. Vystudoval VŠCHT v Praze, později odešel do USA, kde se zabýval vývojem a využitím nanomateriálů Je jedním z vědců, kteří se podíleli na vývoji chytrého aktivního nátěru, jenž ničí nečistoty. Po návratu z USA se stal přední českou kapacitou v oboru nanotechnologií a v roce 2007 se začal zabývat vývojem nových baterií. Nyní se v Horní Suché na Karvinsku začne stavět závod na výboru baterií podle jeho patentu.

 

Martina Sáblíková
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti sportu

Martina Sáblíková (27. května 1987) – rychlobruslařka a cyklistka. V rychlobruslení vybojovala pět olympijských medailí včetně tří zlatých, 17 titulů mistryně světa či 11 celkových triumfů ve Světovém poháru. Je také držitelkou světového rekordu na 5000 m. Trojnásobná vítězka ankety Sportovec roku ČR sbírá úspěchy i v silniční cyklistice – je čtrnáctinásobnou mistryní republiky, čtyřikrát se zúčastnila cyklistického mistrovství světa.

 

Yvetta Simonová
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Yvetta Simonová (4. listopadu 1928) – Operetní, muzikálová a populární zpěvačka. S nezaměnitelným sametovým hlasem se v 60. a 70. letech 20. století proslavila duety s dlouholetým kolegou, zpěvákem Milanem Chladilem. Rodačka z Českého Brodu vystudovala hudební teorii a zpěv, začínala jako operetní zpěvačka, spolupracovala s tanečními orchestry, zejména s hudebním tělesem Karla Vlacha. K jejím sólovým hitům patří Zhasněte lampióny, Já jsem zamilovaná nebo Romeo, dále Whisky, to je moje gusto a Když v baru houstne dým, které Simonová nazpívala pro filmovou komedii Limonádový Joe.

 

Jan Skopeček
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Jan Skopeček (19. září 1925) – Herec a dramatik vytvořil ve filmu a v televizi stovky spíše menších rolí, byl trefným představitelem různých komorníků či kverulantů. Diváci jej znají z filmů Kameňák, Parta hic nebo ze seriálu Tři chlapi v chalupě. Rovněž stál u zrodu někdejšího pražského Divadla S. K. Neumanna, nyní Divadla pod Palmovkou, realizuje se i v dabingu.

 

Luděk Sobota
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Luděk Sobota (27. května 1943) – český herec, komik, scenárista a režisér. Jeho doménou se stala autorská komika, založená na vlastních textech a improvizaci. Začínal v souboru Ypsilon v roce 1968, proslavil se v hlavní rolí filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! a hrál i v dalších komediálních filmech režiséra Petra Schulhoffa. V letech 1973 – 1990 působil v pražském divadle Semafor ve scénkách s Miloslavem Šimkem a Petrem Nárožným. V letech 2006 až 2008 vedl vlastní Směšné divadlo v Praze. Objevil se také v seriálu Okresní přebor a v dalších seriálech. Věnuje se také dabingu.

 

Lubomír Stoklásek
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti hospodářské

Lubomír Stoklásek (28. ledna 1950) – podnikatel a průmyslník. Generální ředitel Agrostroje Pelhřimov. Do čela této firmy nastoupil v roce 1997 a vtiskl jí zřetelný rukopis. Původní profesí strojař a elektrotechnik. Prošel nejrůznějšími posty v řadě výrobních podniků. V žebříčku nejbohatších Čechů Forbes se nachází na 30. místě s majetkem v hodnotě 6,4 miliard korun. Podporuje sportovce a regionální aktivity.

 

Jaroslav Šesták
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti vědy a školství

Jaroslav Šesták (25. září 1938) – významný vědec několika oborů a vysokoškolský pedagog v oblasti fyziky. Též badatel a spisovatel je vědeckým pracovníkem Fyzikálního ústavu AV ČR. Napsal řadu vědeckých knih, přednáší po celém světě.

 

Boris Šťastný
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti vědy

Boris Šťastný (20. srpna 1932) – přední český pneumolog, zakladatel a jeden z hlavních představitelů moderní české bronchologie. Zasadil se o zavedení unikátních vyšetřovacích metod v plicní diagnostice. Rodák z Novi Sadu vystudoval 1. LF UK a do roku 2002 působil jako přednosta Pneumologické kliniky 1. LF UK. Osobně se staral i o plíce někdejšího prezidenta Václava Havla. Je držitelem řady ocenění a navzdory pokročilému věku denně ordinuje a účastní se publikační a pedagogické činnosti.

 

Stanislav Štýs
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti vědy

Stanislav Štýs (22. října 1930) – Odborník na životní prostředí a rekultivaci po těžební činnosti. Narodil se v roce v Litvínově, žije v Mostě. Vzděláním lesník, absolvoval fakultu lesního inženýrství ČVUT. V letech 1956 – 1991 pracoval v Severočeském hnědouhelném revíru, vždy se zabýval rekultivacemi. Od roku 1992 je nezávislým ekologem a soudním znalcem – pracuje na řešení aktuálních krajinných problémů. Po celý život dokumentoval a fotografoval proměnu krajiny severozápadních Čech.

 

Jarmila Šuláková, in memoriam
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Jarmila Šuláková (27. června 1929 – 11. února 2017) – folklorní zpěvačka a herečka. Sólistkou souboru Vsacan ve Vsetíně byla od roku 1948, od roku 1954 spolupracovala s Brněnským orchestrem lidových nástrojů, v posledním období vystupovala s kapelou Fleret. Má velkou zásluhu na zachování řady lidových písní zejména z Lašska a Valašska v povědomí veřejnosti.

 

Zdeněk Troška
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Zdeněk Troška (18. května 1953) – režisér výpravných filmových pohádek a nenáročných komedií, kromě filmů režíroval například i opery nebo muzikál Hamlet. Jeho filmy patří k divácky nejúspěšnějším, například trilogie Slunce, seno… z 80. a začátku 90. let či nověji komedie z vesnického prostředí Babovřesky. Debutoval v roce 1982 filmem Bota jménem Melichar. Z oper v Národním divadle inscenoval Dona Carlose a Carmen, ve Státní opeře a v Košicích připravil Rusalku a na otáčivém hledišti v Českém Krumlově inscenoval Čarostřelce.

 

Eva Urbanová
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Eva Urbanová (20. dubna 1961) – jedna z nejvýznamnějších českých sopranistek, začínala se zpěvem na kostelním kúru a v rockových kapelách. Přes role v Národním divadle se prosadila až do newyorské Metropolitní opery. Nevyhýbá se ani rockovému, popovému a muzikálovému repertoáru. Kostelnička z Janáčkovy Její pastorkyně jí vynesla Thálii. Získala také cenu Grammy za nahrávku Celeste Aida: Famous Opera Arias (Nebeská Aida: Slavné operní árie). V roce 2003 byla jmenována Rytířem řádu umění a literatury Francie.

 

Helena Vondráčková
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti umění

Helena Vondráčková (24. června 1947) – zpěvačka, hvězda tuzemského popu. Svou úspěšnou kariéru odstartovala jako sedmnáctiletá dívka v roce 1964 v pěvecké soutěži a od té doby představuje výjimečně stálý zjev na české hudební scéně. Hrála i ve filmu, významné místo v její kariéře tvoří muzikály. Celkem má na svém kontě téměř sto alb a 20 filmových, televizních nebo muzikálových rolí.

 

Vlastimil Vondruška
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti kultury

Vlastimil Vondruška (9. května 1955) – historik, publicista a spisovatel. Je autorem řady odborných studií a dvou desítek populárně naučných knih o životě ve středověku i o problémech dneška (Breviář pozitivní anarchie). Patří k nejčtenějším autorům, prodal již více než milion knih. Kromě historických detektivek, které vycházejí také v Německu, mu největší úspěch přinesly románové ságy Přemyslovská epopej a Husitská epopej.

 

Miroslav Wajsar
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát

Miroslav Wajsar (13. prosince 1957) – zakladatel a ředitel Hospice Svaté Anežky České v Červeném Kostelci na Náchodsku, prvního zařízení svého druhu v České republice, které bylo otevřeno v roce 1995. V letech 1990 až 1992 byl poslancem České národní rady.

 

Milan Zelený
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti vědy a školství

Milan Zelený (22. ledna 1942) – Ekonom a vysokoškolský pedagog. Od roku 1967 žil v USA, od roku 1982 působil na Fordhamově univerzitě v New Yorku. Po roce 1989 se zapojil do transformace české ekonomiky. Od roku 1998 vyučuje na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Dlouhodobě je první v žebříčku nejcitovanějších českých ekonomů, vydal knihy Cesty k úspěchu, Neučte se z vlastních chyb, Hledání vlastní cesty, Všechno bude jinak a To vám byl divný svět.

 

Petr Žantovský
Medaile Za zásluhy I. stupně
za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství

Petr Žantovský (15. května 1962) – publicista, komentátor a vysokoškolský pedagog. V 80. letech pracoval v redakci hudebního periodika Melodie, po roce 1989 jako vedoucí kulturní rubriky v deníku Práce a v týdeníku Reportér. V letech 1994 – 2003 působil jako ředitel nakladatelství Melantrich a Votobia. Následně přešel do akademické sféry. Věnuje se i publikační činnosti.