Kdo se bojí Julia Šumana

Za twitterovým účtem Julius Šuman stojí temná skupina dezinformátorů, která s námi hraje podivné hry a vytváří paralelní realitu s cílem ovlivnit volby. Někoho takového je třeba vypátrat, označit a – proč ne – nějakým způsobem potrestat. Tento výklad v uplynulém týdnu nabídlo hned několik titulů z mediálního domu Economia, který patří miliardáři Zdeňku Bakalovi.

Nutno připomenout, co vlastně udělala ona zlopověstná „skupina Šuman“, nazvaná podle bratislavského estébáka, s nímž v osmdesátých letech minulého století spolupracoval agent, teď favorit českých voleb Andrej Babiš. Minulou neděli Šuman zveřejnil údajné dokumenty banky HSBC, ze kterých vyplývá, že Babiš byl vždy vlastníkem Farmy Čapí hnízdo, tedy i v letech 2008–2013, kdy farma pobírala evropské dotace a kdy majitele kryly anonymní akcie na doručitele. Veškeré smlouvy, jež převáděly na přelomu let 2007 a 2008 akcie jeho příbuzným, jsou tedy fiktivní. Dokumenty od Šumana tudíž mohou posloužit jako poslední a nezvratný důkaz, že Babiš při žádosti o dotace na své rodinné sídlo podváděl, protože jako miliardář na ně neměl nárok.

Neexistuje záruka, že Šuman zveřejnil pravé dokumenty HSBC. Mohou tedy být důkazem o vině jen pro toho, kdo Šumanovi věří. O pravosti dokumentů svědčí nejvýš dvě indicie. Ani Babiš, ani banka HSBC nevyužili přirozené možnosti a neprohlásili dokumenty za falzum. Překvapuje to zvláště u banky, která se tím minimálně v očích české veřejnosti dostává do nepříjemného světla, že kryje podivné obchody svého klienta.

Nepřítel lidu

O lidech z twitterového účtu je možné předpokládat, že chtějí zastavit Babišův nástup do čela státu, protože miliardáře podezřelého ze zločinu považují za riziko pro demokracii. Přesto jsou z pohledu kvality demokracie a úrovně veřejné diskuse stejným nebezpečím jako sám Babiš, pokud nejsou ještě horší, tvrdí novináři z Economie. Leccos o postoji žurnalistů Bakalova koncernu napovídají už titulky „Proč se bát Šumana. A to hodně“ nebo „Skupina Šuman znovu útočí na Babiše“.

V textech se objevují hodnocení, podle nichž jsou Šumanovy zprávy dezinformací, tedy směsí lži a pravdy. Jinde se dovídáme, že skupina Šuman nepřináší nic nového, protože dokumenty z HSBC, pokud jsou pravé, musí mít k dispozici také policie. Proto by slušný občan ani neměl přihlížet k tomu, co se objevilo na Twitteru. „Zveřejňovat anonymně dokumenty, aniž by bylo jasné, odkud jsou, je svinstvo, mimořádně nečistý způsob volebního boje,“ nešetří Šumana komentátor Aktuálně.cz.

Jinde jsme varováni, že příště může Šuman napadnout klidně někoho jiného, třeba právě nás: „Žádný ze šíbrů, který tu čachruje s informacemi, tu neměl a nemá při zachování anonymity tak velký vliv na veřejnou debatu jako právě Šuman,“ stojí v Ekonomu.

Novináři z Bakalova koncernu musí mít nějaký silný důvod, proč je Šumanovy metody tolik rozčilují, když se místo toho prostě nejdou zeptat Babišova volebního štábu, aby jim řekl, jestli se jim dá, nebo nedá věřit. „Papíry z HSBC“ je rozčilují ještě víc než nedávné případy, kdy Šuman zveřejnil úryvky rozhovoru mezi Babišem. Tehdy většina médií nahrávky publikovala a vůbec si nepřipouštěla morální hodnocení, že se jedná o opravdovou špínu.

Relativně nevinné vysvětlení motivace novinářů se nabízí v tom, že brání svůj monopol. Tzv. investigativci rádi pracují s úniky informací, které dostávají od policistů. Nikdy neřeknou, od koho je dostali, protože únik je obvykle porušením zákona. Některým z nich možná ani nevadí, když jim materiál přistane na stole od anonymního zdroje. Gejzír úniků z policejních spisů jsme zaznamenali naposledy v případu Pelta, před rokem třeba při dehonestační kampani proti policejnímu prezidentovi Tomáši Tuhému. Na rozdíl od Šumanova dokumentu, který možná pochází z banky, bylo zveřejnění policejních zpráv prostřednictvím neznámého zdroje v pořádku. Pokud tedy „šíbři čachrující s informacemi“ nepublikují tajné dokumenty přes novináře, ale prostě je pověsí na internet, kde k nim má přístup každý, pak investigativci přicházejí o důležitou profesní dovednost, za kterou jsou placeni.

Volič se ptá

Za připomínku stojí, že na rozdíl třeba od Peltova případu či kampaně proti Tuhému bylo vyšetřování Čapího hnízda vzorné a korektní. Policisté začali případ prověřovat na základě jednoho článku v novinách a jedné televizní reportáže. Během takřka dvou let vyšetřování, které zdržovali zřejmě Babišovi právníci, nic ze spisů neuteklo na veřejnost. Detaily obvykle zveřejňoval sám Babiš, a to včetně informace, že převzal obvinění. Přesto právě kvůli této korektnosti vznikla prekérní předvolební situace. Babiš je favoritem voleb a tvrdí, že po vítězství složí novou českou vládu. Bylo by tedy jedině správné, kdyby voliči dostali informaci o tom, jak konkrétně byl obviněn, a jestli tedy existuje vážné riziko, že se případ dostane před soud. Třeba jim je miliardář jinak sympatický, pokud by ale viděli přesvědčivé důkazy o podvodu, nevolili by ho.

Policisté, státní zástupce ani obvinění k tomu nic neřeknou, novináři nic nezjistili. Tím vznikla veřejná poptávka, na niž reagoval Šuman. Dokumenty z anonymního zdroje skutečně nejsou konečným verdiktem. Vyostřily však otázku, na kterou veřejnost žádá odpověď.  

Touto otázkou není tázání se, jímž na případ Šuman reagují novináři Economie. „Řekněme si to na rovinu: Veřejnou debatu před volbami zásadně ovlivňuje skupina, o které se nic neví. Kdo to je? Kde berou informace?“ stojí na stránkách iHned.cz. Správná formulace zní takto: „Řekněme si to na rovinu: Premiérem této země se má stát člověk, který je obviněn podvodu. Jak je to vážné? Skončí to před soudem?“