Zemřít pro Gdaňsk. Plechový bubínek po letech

Nejkrásnější ulice v Gdaňsku je Mariacka, Frauengasse, jakoby vycházející procesí domů z kostela Nanebevzetí Panny Marie, toho gigantu mezi kostely celé Evropy. Člověk, když do té rovné ulice vstoupí, má pocit, že se ocitl v soutěsce, kterou lidský cit pro jemnost a estetiku vyzdobil jako kamennou šperkovnici.

Nejkrásnější ulice v Gdaňsku je Mariacka, Frauengasse

Co nemohl gdaňský patriciát vnutit svým úzkým a vysokým domům, to věnoval nádherným předpražím. Tyhle Beischläge, jak se té gdaňské specialitě říkalo jazykem jejich tvůrců a majitelů, jsou vlastně několika schody vyvýšené prahy ozdobené kovanými mřížemi, ale především nádhernými kamennými deskami s reliéfy, na nichž zpodobněny jsou různé výjevy, především biblické, ale i jiné, třeba na jednom zefýr plnými ústy fouká do plachet lodi, která možná patřila majiteli domu.

 

Tyhle Beischläge, jak se té gdaňské specialitě říkalo.

Pocházejí veskrze ze 17. století, na některých je vytesán i letopočet, kdy hanzovní Danzig byl městem náležejícím do soustátí polsko-litevského, ale měl v něm zcela výjimečné a samostatné postavení, odpovídající jeho bohatství, jež právě i ty obložené vchody demonstrují. Německý Danzig (na začátku 20. století v něm žilo stále jen pár procent Poláků) čerpal svou prosperitu z mimořádně výhodné polohy nedaleko ústí Visly do Baltu a z obchodu se vším, co severovýchod Evropy nabízel, tedy kožešiny, obilí, dřevo, pryskyřici, potaš, sledě a jako specialitu samozřejmě jantar, který se v té ulici Mariacke nabízí na každém kroku, ovšem docela decentně, ve skleněných regálech, v nichž šperky z té v minerál proměněné třetihorní pryskyřice připomínají kousky medu na šňůrce.

Ovšemže již ne měšťané starého Danzigu, který zanikl v katastrofě jara 1945.

Člověk jde tou ulicí, která je sice v centru města (Główne Miasto, Rechtstadt), ale přece jen trochu mimo hlavní osu, kterou tvoří stará a výstavní Langgasse, ulice Długa, takže ji lze minout, a cítí se jak ve starém holandském obraze. Domy nejsou naštěstí úplně zkomercializované, zřejmě v nich stále bydlí lidé, ovšemže již ne měšťané starého Danzigu, který zanikl v katastrofě jara 1945, ale Poláci, již sem přišli po válce a našli jen a jen trosky, jen ohořelé pahýly domů a hromady sutin. Ty vysoké štíhlé domy byly do výšky dvou metrů zbořené, cihly a kameny rozmetané, široko daleko jen zbořeniště. Danzig byl v březnu 1945 prvním velkým německým městem, které dobyla Rudá armáda (2. běloruský front) pod vedením maršála Rokossovského, toho poruštěného Poláka, který pak jako polský ministr obrany a Stalinův agent stalinizoval Polsko, nicméně plaketa s jeho jménem visí na zdi staroměstské gdaňské radnice, kde přivtělení Danzigu do Polska je pojmenováno jako „akt sprawiedliwosci dziejowej“. A při vší hrůze a tragičnosti – sovětští vojáci měli dovoleno rabovat ve městě tři dny a z těch žen, které v Gdaňsku zůstaly, neunikla znásilnění snad jediná – to je nutné brát jako fakt, ano, to, že je Gdaňsk nyní zcela polské město, je do určité míry „akt spravedlnosti“. Začali si tady.

Gdaňsk je moje osudové město.

Asi to bude znít pateticky, ale Gdaňsk je moje osudové město. Ne že bych tam někdy byl déle než na pár dní, i teď jsem na něj měl jenom jeden den, a že bych ho tedy nějak podrobně znal. Ale osudové je v tom, že jsem kdysi jako mladík tam cíleně přijel a zažil tam něco důležitého. Pak jsem se tam s velkými přestávkami vracel, přičemž trochu té emoce se mi vždy znovu ozvalo. Je to město nějakým způsobem magické, ovšem zcela jinak než Praha, je spíš jakoby patetické, tragické a heroické – a přitom nějakým zvláštním způsobem také něžné a optimistické. Strašně moc zásadních věcí se tady stalo, začalo, rozpoutalo a rozhořelo, a to jak ty šílené (druhá světová válka), tak i ty nadějné (Solidarita), které se ale musely teprve v Gdaňsku vybojovat.

A dojel pozdě večer Gdaňska.

Kvůli té druhé jsem sem kdysi v srpnu 1988 přijel, bylo mi dvaadvacet, vzal jsem to přes Drážďany, protože do Polska jste potřebovali pozvání, zatímco přes východní Německo to šlo jednoduše, na hranicích vás prostě pustili. Tak jsem ve Frankfurtu překročil Odru a jel pak stopem až do Bydhoště, kde jsem si koupil lístek na vlak a dojel pozdě večer do Gdaňska. Rozepisuju se o tom tak i proto, že se mi to vynořuje z paměti, a vzpomínám tedy teď na to, že peníze se tehdy v Polsku měnily prostě tak, že člověk vytáhl stokorunu a ptal se lidí na ulici, jestli nechtějí „směnič“ – a brzo se někdo našel, kdo řekl „Tak, směnim“, a bylo to. A protože lístky na vlak byly levné, jako vlastně v tom Polsku bylo levné všechno, ale nic tam nebylo, tak jsem si koupil ten lístek a dojel do Gdaňska.

Dny jsou naše stíny.

Tohle gdaňské heslo jsem vypracoval z pilnosti: Umbra sunt dies nostri. Dny jsou naše stíny, konstatuje nápis na slunečních hodinách na gdaňské radnici, postavené v 15. století ve stylu vlámské pozdní gotiky, zničené v roce 1945, znovupostavené znovu na konci 60. let. Vložili ho tam zámožní gdaňští měšťané a obchodníci s vědomím, že všechno jejich bohatství je pomíjivé? Historie Gdaňska je proměnlivá jak počasí na Baltu. Lesk se střídal s úpadkem, jedinečná poloha města byla zdrojem profitu i příčinou zhouby.

První zmínka pochází z 9. století. Koncem 10. století se tam zastavil svatý Vojtěch při své osudové cestě do Prus. Jeho tělesné ostatky zde pak spočívaly tři roky. Město, stále spíš osada, bylo součástí raného polského státu a sídlem pomořanských knížat. Po jejich vymření se Gdaňsk roku 1309 dostal na území řádu německých rytířů a zažíval s ním vrcholný rozmach. Řád organizoval špitálnictví a školství v rozsahu, který měl v tehdejší Evropě jen málo konkurence. Stát se rozprostíral od Visly až po Němen. V té době v Gdaňsku převládlo německy mluvící obyvatelstvo, nový název města zněl Danzig. Tak to zůstane až do roku 1945.

Lesk města se vyrovnal, možná jej spíš předčil, lesku Antverp, Brugg, Amsterdamu či Rotterdamu.

Po prohrané bitvě u Grunwaldu (1410), v níž se na straně Poláků vyznamenal také náš Jan Žižka, řád ztratil moc nad městem. Bez ohledu na to Gdaňsk směřoval ke svému nejskvělejšímu období, kterým je 16. a 17. století, kdy se město jako přední člen obchodní hanzy stalo nejdůležitějším baltským přístavem. Lesk města se vyrovnal, možná jej spíš předčil, lesku Antverp, Brugg, Amsterdamu či Rotterdamu. Výstavné kostely a vysoké mohutné věže z červených cihel ve stylu pruské gotiky svědčily o sebevědomí zdejších obyvatel. Kostel Panny Marie, dokončený na počátku 16. století, je největší kostel na světě vystavěný z pálených cihel. Město bylo formálně pod svrchovaností polského státu, ale ve vnitřní politice se řídilo vlastními právy a zákony.

Při druhém dělení Polska v roce 1793 připadl Gdaňsk Prusku. Naprostá většina obyvatelstva byli do poloviny 20. století Němci, pouze šest procent tvořili Poláci a Kašubové, etnická skupina, ke které se dosud hlásí asi šedesát tisíc obyvatel (především z venkova západně od Gdaňska). Nejznámějším (i když jen čtvrtinovým) Kašubem byl Günter Grass a po jeho smrti dnes Donald Tusk.

Versailleská konference v roce 1919 vyňala Gdaňsk z těla poraženého Německa a určila mu status svobodného státu, jehož zahraniční politiku mělo řídit Polsko. Téma „Gdaňsk-Danzig“ bylo v té době neustálým zdrojem provokací a napětí. „Mourir pour Dantzig?“ čili „Máme snad zemřít pro Gdaňsk?“ Tak se ptali v létě 1939 francouzští usmiřovači s Německem, když Hitler kladl Polsku ultimáta. Evropa neměla chuť umírat pro Gdaňsk. První výstřely druhé světové války padly právě tam, na polské výspě Westerplatte, několik kilometrů od centra města. Polská jednotka se sedm dní heroicky bránila, Hitler však vjížděl 6. září do Danzigu za „nepopsatelného jásotu“.

V březnu 1945 byl Gdaňsk jedním z prvních velkých německých měst, která dobyla Rudá armáda. Tomu odpovídá jeho další osud. Vojáci měli několik dní volnou ruku na plenění, rabování, znásilňování. Po válce bylo město ze dvou třetin zničené. Němci, kteří přežili, buď utekli, nebo byli přesídleni. Na jejich místo přišli Poláci z východních území, která si přivlastnil Stalin.

Myslím, vlastně to vím určitě, že jsem tehdy ještě nečetl Grassův Plechový bubínek.

Věděl jsem tehdy, tedy skoro před třiceti lety, o něm něco? Příliš asi ne, ale stačilo mi to, že tam vznikla v loděnici Solidarita a že tam žije Lech Wałęsa, což byl ovšem velmi závažný důvod tam jet. Myslím, vlastně to vím určitě, že jsem tehdy ještě nečetl Grassův Plechový bubínek, i když teď si uvědomuju, že jsem ho viděl předtím v německé televizi zfilmovaný geniálně Volkerem Schlöndorffem, ovšem pravděpodobně ne všemu rozuměl, ale zcela jistě mi utkvěla v paměti ta scéna s useknutou koňskou hlavou, která se nechá nejdřív trochu nahnít a pak se hodí se špagátem do moře a oni do ní nalezou úhoři, takže se pak po pár dnech jen vytáhne a ti úhoři, celí ztloustlí, se z ní vytřesou.

A pak mi určitě v paměti zůstal Daniel Olbrychski, který tam hraje nešťastného Jana Bronského, zaměstnance Polské pošty, který ji spolu se svými pětapadesáti kolegy brání 1. září 1939 před útokem Němců, gdaňské jednotky SS, která na poštu, jako sídlo formální polské přítomnosti, zaútočili ráno, a ještě večer s tím nebyli hotovi. Románový Jan Bronski (ve skutečnosti se Grassův strýček jmenoval Franz – Franciszek – Krause) je spolu s obránci pošty zastřelen v lese v Zaspie, kousek pod Gdaňskem, kde je dnes hřbitov se čtrnácti tisíci zamordovanými, většinou oběťmi koncentračního táboru Stutthof, který se nachází asi třicet kilometrů od Gdaňska, to je ten, který navštívil nedávno princ William a Kate a mnoho lidí o něm slyšelo poprvé. Byl to koncentrační tábor zřízený pro Poláky a Poláků v něm také nejvíc zahynulo, především inteligence, důstojníci, elity.

Ale o Stutthofu jsem tehdy nevěděl, ale určitě jsem došel k budově pošty, u které byl v tom roce 1987 čerstvě odhalený pomník, masivní plech s padlým bojovníkem, nad jehož hlavou víří hejno plechových holubů, tedy předpokládám, že by to mohli být poštovní holubi.

Ale určitě jsem došel k budově pošty, u které byl v tom roce 1987 čerstvě odhalený pomník.

Přespal jsem tehdy někde v parku, a když mě probudil ranní chlad, hned jsem vyrazil hledat loděnici. To nebylo tak těžké, protože většina lidí šla tím směrem – a ono to není od nádraží ani moc daleko. Brzy jsem tam došel. Náměstí nebo spíš prostranství před loděnicí a na něm tři betonové pylony, na jejichž koncích jsou „ukřižovány“ tři kotvy, symboly loďařů a dokařů. Při návštěvách Polska se tady vždy modlil papež. Dělníci šli přes tu slavnou plechovou vrátnici ještě s nápisem Stocznia Gdańska im. Lenina a já tam stál a pozoroval jsem je a občas udělal viktorku, čehož si doufám moc nevšímali. Stál jsem tam a hleděl na obyčejné šedivé, životem omleté chlápky, dělňasy v třetijakostní konfekci, kteří si dávali první ranní cigarety (polské značky Mocne nebo Popularne se vyznačovaly mimořádnou nechutností). Říkal jsem si: „Tak to jsou oni, proletáři, ze kterých měli a mají komunisti takový strach – a právem!“ Ten paradox, že právě v Leninových závodech dostane jeho dílo ránu do vazu!

Postavit pomník pětačtyřiceti demonstrantům zastřeleným za hladových bouří v prosinci 1970 byl jeden z požadavků stávkujících loďařů ze srpna 1980. Stihlo se to ještě do výjimečného stavu, vyhlášeného 13. prosince 1981. Bylo to určitě jediné místo ve východním bloku, kde stál pomník obětem komunismu.

Tři betonové pylony, na jejichž koncích jsou „ukřižovány“ tři kotvy.

Naposled jsem tu byl v roce 2010, předtím v roce 2004, to jsme sem jeli s menší výpravou, Jáchym Topol měl čtení v nějakém tom evropském centru, my jsme mu dělali doprovod, večery byly dosti divoké. Psal jsem o tom pak takovou poloreportáž:

„Samozřejmě že to byly nejkrásnější dny našeho života,“ říká básnířka a novinářka Božena Ptak ve stylové krčmě na Starém Městě a odfoukne kouř cigarety. Tato žena je zosobněním v dějinách spíše ojedinělého revolučního spojenectví dělnické třídy s intelektuály. Vzdělanci a literáti bránili sociální práva, dělníci zase požadovali zrušení cenzury! Srpnové týdny roku 1980 prožila ve fabrice, kde psala, přepisovala a tiskla stávkové noviny.

„Se spoustou přátel z těch dob jsem se navždy rozešla, ale to není podstatné. Důležité je, že se to muselo udělat a že se to dělalo správně. Pokurvilo se to až pak.“ O Lechu Wałęsovi, kterého ctila jako charismatického vůdce, vůbec nechce mluvit. Je to prý smutný případ slavomamu a narcismu. „Za výjimečného stavu jsme všichni z opozice drželi při sobě. Pak šel každý svou cestou. Já taky. Teď chystám revoluci v Bělorusku.“ Těžko říci, zda si básnířka dělá jen legraci.

Její sedmadvacetiletá dcera Klementyna je hrdinkou nejpopulárnější písně stávkujících dělníků, Piosenki dla córki. Její otec, rovněž básník Krzysztof Kasprzyk, složil ve dnech, kdy vypukla stávka, básničku, v níž se dojemně omlouvá dvouleté dcerce, že se jí nemůže dost věnovat, protože teď má hodně práce. Ale až to vyřídí, v Polsce, bude dobře. Prosté veršíky, vzápětí zhudebněné, vzaly za srdce tisíce jiných otců, kteří rovněž měli „hodně práce“. Když jí bylo osmnáct, řekla doma, že jede s kamarádkou do Krkonoš. Dojely až do Prahy, kde jeden rok žily v anarchistickém squatu. Mluví dobře česky, včetně netisknutelných slov. Básně píše samozřejmě také.

Samozřejmě,že to byly nejkrásnější dny našeho života.

Uprostřed lahůdek polské kuchyně, mezi nimiž nechybí známý bigos, nepřekonatelně zkvašené okurky, houby naložené s koprem nebo pirohy máčené ve smetaně, se vybavuje vzpomínka na dávnou polskou mizerii. Vždyť jednu dobu byl v obchodech k volnému prodeji jen ocet a herbata, tedy čaj.

„Nikdy jsme se tak nenajedli jako během stávky. Lidé nám nosili k bráně úplné delikatesy a nemohli jsme pochopit, kde je brali,“ vzpomíná básnířka. Pilo se ve fabrice? ptám se já. „Ne,“ odpovídá rezolutně, „kdo chtěl chlastat, musel z fabriky ven. Toho samozřejmě člověk někdy využil, ale za strajku byl přísný zákaz pití.“

Neudržím se a ptám se: „Co miłość, láska…?“ Revolucionářka nezaváhá: „Pan mysli, jestli my tam pierdolili?“
Toto snad ani není nutné překládat. Raději jsme objednali další zubrovku. V Gdaňsku, městě, kde toho tolik začalo, ale kde také nic jen tak nekončí.

Ve vrátnici, která byla zachována jako historická památka, se prodávaly suvenýry.

Takže o devětadvacet let starší jsem znovu došel před loděnici, před kterou v tom srpnovém rozbřesku roku 1988 stál dvaadvacetiletý blbec, a zase obhlížel ty kříže. Kříže byly zase omšelejší, čestná zeď s plaketami opršelejší a nápisy, mezi nimi často básně, na nich některé už skoro úplně vybledlé. Ve vrátnici, která byla zachována jako historická památka, se prodávaly suvenýry. Ale největší změna byla těsně za ohradou, tam, kde byly dílny a tovární haly, stála hypermoderní architektura, jejíž stěny tvořily jakoby obrovské rezivé pláty, které z jednoho pohledu činí dojem domina, které se postupně sesouvá.

Jmenuje se to Europejskie Centrum Solidarności, otevřeli to v roce 2014. Spolu s novým muzeem druhé světové války jsou to dva špičkové kusy současné polské architektury, myslím, že nic tak velkorysého a ambiciózního jsme u nás nepostavili. Zíral jsme na tu vesmírnou boudu a napadaly mě samé banality, že to tedy by jeden před těmi třiceti lety nečekal. Chtěl jsem vejít dovnitř, ale u vrátnice mě mladý strážník zastavil, jestli mám pozvánku na banket. To jsem samozřejmě neměl, tak jsem mu řekl, že jen chvíli to tu „zabačim“.

Vypadalo to tam jak v luxusním hotelu v Karibiku.

Vyšel jsem ven a všiml jsem si, že před vrátnicí je cosi jako putyka nebo snad klub, hospoda, nálevna. Na verandě posedávala společnost pijáckého typu, asi deset chlapů, mezi nimi dvě ženské. Pili pivo a občas to zalili panákem vodky, která stála před nimi. Mohlo jim být tak padesát a představovali ten druh alkoholického Poláka, který byl kdysi všeobecný a který mizí a zaniká. Já jsem na ně pohlédl s pochopením a solidaritou. Na baru jsem si od mladé číšnice s vyholenou polovinou lebky objednal pivo. Sedl jsem si s ním ke stolu vedle té společnosti a hleděl na vrátnici. Zapálil jsem si jak za starých časů. Vypil jsem pivo a uvažoval o panáku vodky. Místo toho jsem si dal ještě jedno, malé. Nad jeřáby v dáli se smrákalo a já věděl, že tohle město už zůstane mým osudovým.

Nad jeřáby v dáli se smrákalo.

www.jiripenas.cz/fotoblog/