Jak udělat ze dvou opatrných ředitelů jednoho odvážného

Nápad na spojení veřejnoprávních médií, který se snaží resuscitovat poslanci volebního výboru sněmovny obsazující mediální rady, stojí za úvahu a pořádnou věcnou veřejnou debatu.

S rozparcelováním velkých mediálních domů mezi podnikatelské skupiny (Agrofert, J&T, Soukup, Bakala) s řadou úplně jiných než vydavatelských zájmů, které jejich tituly mohou ovlivňovat, se otevřel obrovský prostor pro veřejnoprávní média. Mohli od MF DNES převzít roli toho, kdo udává agendu v politické a společenské debatě.

Česká televize ani Český rozhlas se svým zpravodajstvím a publicistikou nemají zdaleka tak masový zásah jako Nova a Prima. Komerční televize ale dávno rezignovaly na zprávy, které by ovlivňovaly veřejnou debatu. V elektronických médiích platí ještě podstatně silněji než v tištěných, že ti nejmasovější nejsou nejvlivnější.

Veřejnoprávní média unikátní příležitost nevyužila. Česká televize se zanořila do svých vlastních problémů a vysilovala se v debatě o dozvucích z doby před prezidentskou volbou ve chvíli, kdy se ve společnosti odehrávaly důležité zlomy. Obě veřejnoprávní média ochromuje až křečovitá snaha o vyvažování. K jednomu levicovému politikovi nebo komentátorovi je vždy potřeba najít protějšek z opačné strany ideového spektra. Stopáž jednotlivých stran před mikrofony a kamerami se úzkostlivě počítá v minutách, přestože mediální zákony definují vyváženost mnohem šířeji. Zjednodušeně se dá říct, že vysílání má být vyváženo dlouhodobě.

Ta svázanost vede k velmi strojovému referování o některých událostech. Televize i rozhlas z velké části jen mechanicky sledují úřední a denní agendu a přicházejí s málo odvážnými vlastními příběhy, kterými by udaly tón veřejné debaty zvlášť v nejcitlivějších kauzách na hraně politiky a byznysu. Čestnou výjimkou je pořad Reportéři České televize, který asi nejlépe a nejsoustavněji ze všech médií referuje o privatizaci OKD.

Obě veřejnoprávní média inhibují obavy, aby někomu z vlivných moc nešláply na citlivé místo a nestěžoval si. Ta míra opatrnosti se liší jen lehce. Český rozhlas se mnohem víc pouští do vlastní názorové novinařiny a zaměstnává vlastní komentátory. Nejvýraznější moderátoři televize, která je samozřejmě mnohem víc na ráně, si naopak křečovitě zakládají na beznázorovosti až do absurdity, kdy nechodí k volbám.

Výstižnou ukázkou televizní opatrnosti je příběh, na který upozornil tento týden první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Současný ministr financí Andrej Babiš si prý v televizích prosadil, že nebude chodit se svým předchůdcem do duelů. Křiklavý je případ televize Prima. Ta v pondělí Kalouska na střet s Babišem pozvala. V úterý pak s omluvou pozvánku odvolala s tím, že si Andrej Babiš přeje být ve studiu sám s moderátorem. Přesně to se v neděli stalo. Prima je čistě soukromou televizí a nemusí své rozhodování veřejně vysvětlovat.

Kalousek tvrdí, že stejnou podmínku si Andrej Babiš prosadil i v České televizi, a to všeobecně. Nikoliv u generálního ředitele Petra Dvořáka, ale přímo u dramaturgů debatních pořadů. Oba ministři financí se ještě nikdy nestřetli v hlavním diskusním pořadu Otázky Václava Moravce. Kalousek je přitom ve veřejné debatě Babišovi nejhlasitějším oponentem. Jejich přestřelky ve sněmovně jsou velmi výbušné a přitahují mediální pozornost. Střet by televizi přitáhl hodně diváků. Duel dvou ministrů financí o daních, rozpočtu a státních firmách je klasickou veřejnou službou. U čeho jiného se dá dostat víc na dřeň? Každý politik si samozřejmě má právo říct, s kým debatovat chce, a s kým ne. Touha jít do České televize je ale velká. Kdyby Andrej Babiš natvrdo dostal podmínku Kalousek nebo nic, těžko by se mu odmítalo.

Kdyby byl mezi televizí a rozhlasem velký rozdíl ve firemních kulturách a genofondech, pokud jde o odvahu, vnitřní svobodu a tvořivost, byl by to hlavní argument proti spojování do jedné veřejnoprávní korporace ve stylu britské BBC. Současné rozdělení by přirozeně bránilo koncentraci moci, ovlivňování a zvyšovalo by konkurenci.

Ten rozdíl ale nemáme, takže je volný prostor k živé debatě o spojení. Minus je jasný. Výše zmíněná koncentrace moci v jedněch rukách. Plusem je spojení dvou těžkopádných, do značné míry byrokratických molochů do jednoho, který už těžkopádnější být nemůže. Proč tady ale mít desítky radních, když jich můžeme mít polovinu? Proč mít dva zdrželivé, opatrné veřejnoprávní ředitele, když stačí jeden? Proč provozovat dva zpravodajské veřejnoprávní weby?

Když už se otevírá diskuse, stojí za to bavit se o tom, jak to zařídit, abychom místo dvou opatrných ředitelů měli jednoho odváženého, který bude cítit velkou svobodu dělat opravdu kritické zpravodajství a publicistiku.

Sebevědomí by mu dodala hráz před tlakem politiků. Tou by byla faktická neodvolatelnost po dobu pevného mandátu, podobná té, jakou mají soudci nebo členové bankovní rady ČNB. Ředitel by mohl přijít o místo jen v případě vážného prohřešku. Na debatu je, jak dlouhý by měl mandát být. A jestli by bylo dobré, aby se jednou mohl opakovat.

Argumentem pro šanci na druhý mandát je fakt, že šikovných mediálních manažerů s prověřenou schopností řídit velký tým není v České republice mnoho. A když to někdo bude dělat dobře, je škoda to po pěti či šesti letech balit. Proti mluví to, že ambiciózní ředitel se může snažit před koncem mandátu svým volitelům zalíbit a bude nadbíhat jejich zájmům. I prezidenti, kteří už nemají možnost usilovat o další období ve funkci, se zpravidla chovají svobodněji.