Kohlův pohřeb: Německý orel a český vrabec v zajetí evropské korektnosti
1
Minulý týden jsem v Týdeníku Echo publikoval nekrolog k úmrtí Helmuta Kohla („Patriarcha a jeho sen o evropské říši“ ). O románské katedrále v porýnském Špýru (Speyer), kde je v kryptě pochováno osm německých králů a císařů a která s řekou Rýn vytvořila metaforu o kancléřově uvažování o Německu a Evropě, jsem napsal tyto věty: „Místní genius loci dýchne na každého a Kohl si to rád vychutnával. A propos – kdyby Němci vzali jeho odkaz opravdu vážně, měli by Kohla v této katedrále i pohřbít. Nepochybuji, že o tom v duchu snil, ale jsem si jist, že politická korektnost na to dnešnímu Německu nedovoluje ani pomyslet“. (Poznámka: tato pasáž byla v tištěné verzi Týdeníku redakčně vypuštěna, ale ve webové verzi Echo Prime zůstala). Byla to z mé strany spekulace. S Kohlem jsem se v minulosti několikrát setkal, vážil jsem si ho a mnohé jsem o něm přečetl. Špýr a okolní Porýní dobře znám i jako turista. Jaké může být jeho posmrtné přání, jsem ale jen dovozoval.
Tím spíš jsem zíral, jak události uplynulého týdne spojené s přípravou sobotního pohřbu tuto spekulaci bezezbytku potvrdily. Nechci se ani vracet ke sporům mezi Kohlovou vdovou a dnešní německou vládou o to, kdo má na pohřbu promluvit. Bylo již několikrát uvedeno, že Maike Kohlová-Richterová si nepřála Angelu Merkelovou, ale prosazovala maďarského premiéra Viktora Orbána (zcela určitě v duchu Kohlova přání, který se ještě loni s Orbánem setkal, aby ho během migrační krize politicky podpořil), ale nakonec musela ustoupit tlaku z Berlína a Bruselu.
Daleko zajímavější byl spor o to, kde se má pohřeb konat. Zatímco Kohlova vdova prosazovala „porýnský“ Špýr (opět evidentně v souladu s přáním bývalého kancléře), Berlín s Bruselem v čele s předsedou Evropské komise Junckerem tlačily na „evropský“ Štrasburk. Výsledkem je podivný a trapný kompromis: nejprve státnická a civilní ceremonie ve Štrasburku s rakví zabalenou v evropské vlajce, při níž se s Kohlem rozloučí německá vláda a evropští a světoví státníci, pak transport rakve s helikoptérou do katedrály ve Špýru, kde se koná zádušní mše, a nakonec vlastní pohřeb do hrobu na hřbitově, který ke katedrále přiléhá (nikoli tedy v rodinné hrobce v nedalekém Ludwigshafenu, ale ani v kryptě katedrály, kde jsou hrobky králů a císařů). Suma sumárum: Kohlova vdova se pokusila realizovat kancléřovo posmrtné přání, ale narazila na meze německé a evropské politické korektnosti.
Korunu celé trapnosti pak nasadila česká vláda. Přestože se Německo i Evropa loučí s největším státníkem posledního půlstoletí, premiér Sobotka se z pohřbu omluvil kvůli cestě do Japonska (odkud nám z rychlíku šinkanzen vzkázal, že brzy budeme cestovat mezi Prahou a Brnem stejně rychle – sic!), a ministr zahraničí Zaorálek jako snad adekvátní náhradník se cestě do Štrasburku vyhnul také, zřejmě kvůli tomu, že musí přes víkend uklidňovat rozloženou ČSSD.
Vláda nakonec na smuteční ceremonii vyslala ministra životního prostředí Brabce. Když se o tom dozvěděl prezident Zeman, logicky usoudil, že to není dostatečné, ale protože jeho zdravotní stav cestu do Štrasburku zřejmě vylučuje (o jiném důvodu, proč nejede prezident sám, nevíme), nabídl účast Václavu Klausovi. Ten ji nejprve vážně zvažoval (a kdyby byla ceremonie ve Špýru, jsem si jist, že by jel), ale protože byla ve hře jen maškaráda ve Štrasburku, účast odmítl.
Co dodat? Zkratkovitě řečeno – takto to dopadá, když se německá orlice a český vrabec dostanou do zajetí evropské politické korektnosti i české nevychovanosti (nic osobního proti ministru Brabcovi). Ale můžeme v pohřebním příběhu vidět i metaforu toho, co nás čeká v budoucí Evropě. Na jedné straně je tu urputná snaha dnešního establishmentu v Berlíně i Bruselu rozpustit Německo jako stát i národ v Evropě. Kohl v tomto příběhu nemá být sjednotitelem Německa, ale Evropy – i proti vůli své a jemu nejbližších. Na druhé straně budeme sledovat, zda se s odchodem Británie z EU udrží angličtina jako evropská lingua franca, a nebo zda se budeme znovu učit německy.
