Solidarita nebyl jen Wałęsa…

Současná epizoda „kauzy Wałęsa” není šokující kvůli odhalení týkajícím se minulosti Lecha Wałęsy – ty jsou už léta veřejným tajemstvím. Děsivé je spíše to, že se takto klíčové dokumenty nacházejí 27 let po změně režimu pod postelí bývalého velitele polské StB…

Šuškalo se o tom krátce po vzniku Solidarity, hovořilo nahlas po roce 1990. Kvůli této otázce padla v červnu roku 1992 vláda. O nějakých patnáct let později zase několik historiků přišlo o práci a ministryně školství vyhrožovala jedné z univerzit, že na ni pošle policejní vyšetřovatele, několik lidí bylo odsouzeno pro urážku na cti. Krycího jména „Bolek“ se však vůdce Solidarity už nikdy nezbavil.

Spor o hodnocení postavy Lecha Wałęsy vydatně přispěl i k celkovému otrávení vzduchu v polské veřejné debatě. Nebyl jediným důvodem polsko-polské války, jak ji známe i z dnešních dnů, ale bezpochyby patřil mezi významné její elementy. O to bolestivější, že se týkal zhrzených citů stovek tisíc Wałęsových příznivců a obdivovatelů, pro které byl více než desetiletí symbolem touhy po svobodě.

Vše přitom mohlo být tak snadné: obdivovaný vůdce opozice se veřejně doznává z toho, že jako mladý chudý dělník, otec malých dětí, navíc vyděšený brutální pacifikací stávky v Gdaňsku a Gdyni v prosinci 1970 (několik desítek mrtvých), se nechal zlomit u výslechu. Něco podepsal, zřejmě poskytoval různé informace, možná i za to bral peníze. Nicméně pak (ještě v sedmdesátých letech) spolupráce nechal a naopak dokázal (alespoň tomu vše nasvědčuje) pozdějším pokusům o znovunaverbování vzdorovat. Mnozí spekulují, že právě jeho specifická osobní situace bývalého spolupracovníka ve spojení s charakterovými rysy: svéhlavosti a obrovským tahem na branku, přispěly k tomu, že hra mezi mocí a opozicí v osmdesátých letech skončila nakonec demontáží režimu.

Doznání – a (jsem si jistý) odpuštění – se však nekonalo. Namísto toho byli Poláci svědky proměny ikony svobody v prezidenta demokratického státu, který své kolegy z disentu vyměnil za bývalé estebáky a komunistické generály v hojných počtech obsazující prezidentův „dvůr“. Prezidenta, který stále více svých politických a personálních rozhodnutí podřizoval nezvladatelnému strachu před vyzrazením pravdy. Později, už zbavený funkce a politického vlivu, se nechal zatáhnout do vražedné mašinérie vnitro-polského boje, jakožto maskot jednoho ze dvou táborů. Jeho stále agresivnější a nepromyšlenější výroky představovaly skvělý materiál pro média éry Twitteru a bulváru. Umístění sporu o Lecha Wałesu doprostřed polsko-polské války také znamená, že ani současná odhalení nepřinesou katarzi – nerozhodují v ní totiž fakta, ale emoce a kmenová sounáležitost.

Tento příběh je bohužel v Polsku už dlouho až příliš dobře známý. Současná kauza dokumentů nalezených v domě posledního velitele Státní bezpečnosti Czesława Kiszczaka, v tomto příběhu nic moc nového asi nepřinese. Podstatnější jsou na ní dvě jiné věci. Zaprvé, skutečnost kde a kdy se našly originály dokumentů týkajících se vůdce Solidarity a bývalého prezidenta. 26 let po rozpuštění Státní bezpečnosti, 26 let poté, co přestal Czesław Kiszczak být ministrem vnitra, naprosto zásadní dokumenty z hlediska bezpečnosti státu klidně ležely v soukromém domě soukromé osoby… Dosud byli lidé, kteří hovořili o „privatizaci“ archívů komunistické tajné policie, o nebezpečí vydírání bývalých agentů jejich bývalými vedoucími důstojníky a celkově o možném vlivu dávných „struktur“ na novou demokratickou realitu, velmi často označovaní za paranoidní vyznavače spikleneckých teorií. Nyní můžeme spíše uvažovat o tom, kolik ještě podobných složek skrývají skříně funkcionářů všech úrovní, nemluvě o tom, kolik z nich se nachází u jejich někdejších nadřízených v Moskvě.

Současné dění přispěje snad také k navrácení správných proporcí v popisu dějin vzniku Solidarity. Wałęsova sebestřednost ho tlačila k stále silnějšímu zdůrazňování vlastní historické role. Díky svému neuvěřitelnému politickému instinktu dokázal zastínit ostatní lídry svobodných odborů a postupně vyrostl na jedinou velikou osobnost vyčnívající nad masu stávkujících. Později však v jeho vzpomínkách i tato „masa“ začala stále rychleji mizet. Postupně „my“ (dělníci) bylo nahrazováno „já“ (Wałęsa). V posledních letech to dopracoval až ke tragikomickému počítání procentuálního podílů zásluh jednotlivých velikánů na pádu komunismu. Wałęsa se tam ocital mezi Janem Pavlem II., Reaganem a Gorbačovem a o stovkách spolustávkujících v Gdaňsku už nepadala ani formální zmínka. Asi před měsícem na jednom ze svých sociálních účtů už dokonce vyhlásil: „Já sám jsem porazil komunismus“. Tuto autostylizaci nakonec posvětil hagiografický snímek Andrzeje Wajdy, v němž se jeho kolegové z loděnic jeví jako snadno manipulovatelný nemyslící dav, který bez Vůdce nedokáže nic.

Ve skutečnosti však – jak potvrzují desítky a stovky svědectví – byl fenomén Solidarity v srpnu 1980 především prožitkem davu, který se proměňuje ve společenství. Členové šedé zglajšaltované masy si dokázali uvědomit důstojnost, která přináleží každému jednotlivci a vyvodit z ní i nárok na to podílet se na správě věcí veřejných. Aniž by bylo potřeba zmenšovat význam lídrů hnutí, z nichž byl (a zůstane) Wałęsa tím nejdůležitějším, podstatou Solidarity nebyl vůdcovský étos ani kult jednotlivce, ale naopak právě tento republikánský prožitek v jeho nejčistší podobě. Na tomto dědictví úžasného vzepětí obyčejných lidí nemohou vzestupy a pády nejvýznamnějšího z odborových předáků nic změnit…