1 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

‚Velvyslanec si nechal otevřít katr a dostal jsem přes držku‘

NOVÉ

Témata:

Na začátku 80. let minulého století se soudruzi v Československu připravovali na třetí světovou válku. Měla začít zákeřným útokem západoněmeckého Bundeswehru. Proto se plánoval i z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml, raději než aby se se na tom podílel, šel do vězení. Odsoudili ho na dva roky za zběhnutí do zahraničí v době vojenské služby. Roman utekl z jednoho z nejutajovanějších útvarů Československé lidové armády: od rakeťáků, kteří se starali o sovětské taktické střely. Původně mu hrozil trest mezi 7 a15 lety vězení.

Jak se vůbec pankáč pohybující se v protikomunistické undergroundové sféře dostal k sovětským zbraním hromadného ničení? Jak ho vojenská kontrarozvědka dopadla? Jak to, že vyváznul jen s dvouletým trestem? V jeho případě za vším hledej rodinu: na vojnu ho dostal jeho otec, policie ho zatkla, když se chtěl rozloučit s bratrem, jeho matka soud prý podplatila.

Bundeswehr ti skočí na záda

Roman Cajthaml se narodil v roce 1962 v Hořovicích u Berouna. S respektem vzpomíná na své prarodiče: „Ti na mě měli nejzásadnější vliv. Děda odčiňoval svojí příslušnost k selské buržoazii tím, že ho donutili v družstvu hlídat jeho vlastní krávy. Matka kariérní úřednice, táta voják Československé lidové armády,“ představuje své nejbližší Roman Cajthaml, který patřil do tzv. „kádrově loajální“ rodiny. Oba rodiče vstoupili do KSČ. Jeho maminka pracovala jako tajemnice na národním výboru, vedoucí kontrolorka celorepublikového Výboru lidové kontroly KSČ, lektorka marxismu-leninismu: „Když jsme šli po ulici, tak tátu zdravili: ´Ahoj Jirko´. Před matkou stáli skoro v pozoru. To bylo v trafice i zelenině soudružko, soudružko!“ Roman Cajthaml na dětství vzpomíná například historkou z letního tábora, kam ho rodiče poslali. Nebyl to obyčejný pionýrský, ale tábor lidových milicí. Tady se od postarších vedoucích dozvěděl, že Bundeswehr nám chce ´skočit na záda´: „Já ale nevěděl, co je Bundeswehr a ani na který záda má skákat,“ směje se Roman Cajthaml, který se toho léta s rodiči i bratrem přestěhoval do Prahy. Tady objevil nový svět.

Roman Cajthaml vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa ( www.pametnaroda.cz) . Z této úctyhodné sbírky vznikají už deset let rozhlasové „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.
Přijďte s námi oslavit deset let Příběhů 20. století deseti kilometry Běhu pro Paměť národa ( www.behpropametnaroda.cz). Běžíme za všechny, kteří to nevzdali. O víkendu 10. – 12. června v oboře Hvězda v Praze. Výtěžek ze startovného umožní natočení dalších stovek příběhů pamětníků totalit.

Néé!!! Tak už dost!

Roman vyrostl do mladého muže, jakého si rodiče nejspíš nepředstavovali. Začalo to prý úplně obyčejně – puberťáckou revoltou. Vyměňoval desky, poslouchal Iggy Popa, chodil na punkové kapely Energie G a Zikkurat, což byli kluci, co mlátili do kytary někde v garážích a řvali: „Néé!!! Tak už dost!“. V Romanovi tenhle vzdor vytvořil cosi vzácného a svobodného, co si hodlal navzdory soudruhům chránit: „Nejvíc mě na tom režimu štvalo, že člověk nemohl o sobě rozhodovat. Nutili vás mít radost z toho, co vám bralo smysl života. Oni vás nutili se na tom jejich svinstvu nějakým způsobem podílet. Už třeba tím, že vytáhnete prvomájová mávátka a jdete se promenádovat. Nutili lidi, aby se s nimi nějak ušpinili. Když už jsem byl plnoletý, tak doma se odehrál konflikt. Říkal jsem, že k volbám nepůjdu! Oporou mi byli lidé z undergroundu, kteří k volbám nechodili. Co nám můžou?! Můžou přijít s urnou domů. Tak nebudu doma! Nikdo nechtěl být prvoplánově statečný, že jim na rovinu řekne, já nemám koho volit,“ popisuje dusivou atmosféru československé komunistické normalizace Roman Cajthaml.

Schizofrenie, ČKD nebo vojna?

V roce 1980 Roman Cajthaml obdržel povolávací rozkaz. Aby se vojny vyhnul, podepsal závazek tzv. náhradní vojenské prezenční služby v ČKD. Do ocelárny nastoupil na místo jeřábníka. „Byla ještě možnost předstírat schizofrenika. Ale u lékařských přezkumů se to odhalilo. Nečůráte-li na ulici, zdravíte sousedy, tak vám na to přišli. Já jsem se snažil vyhnout tou náhradní službou v ČKD. Musel jste buď deset let fárat nebo jít do ČKD. Stal jsem se kádrem pro průmysl. Ale vojáci si pro mě stejně přišli,“ vypráví Roman Cajthaml, kterému jeho otec zařídil protekční místo pro synáčky důstojníků. Jeho rodiče se rozvedli. S otcem se vídal prý jednou za rok na deset minut, ale tentokrát ho otec vyhledal a řekl mu, že se vojně nevyhne, ale nemusí se bát, vezmou ho na protekční místo.

Romana Cajthamla vojáci odvezli kamsi za Jaroměř k Josefovu. V lesích stál vojenský betonový objekt pro tzv. raketové vojsko: „Někteří kluci mi říkali, že viděli ty rakety SS-20, já je neviděl. Moje vojenské zařazení znělo – obsluha pasivního radiolokátoru. Vůbec nevím co to je,“ usmívá se Cajthaml.

O raketovém kompletu středního doletu SS-20 se kdysi mluvilo jako o zbrani, která mění rovnováhu ve zbrojení v Evropě. Tyto rakety Sověti umístili na Ukrajině a Polsku, čímž prý vyrovnávali v Německu rozmístěné rakety středního doletu Pershing. Podle odborných studií Vojenského historického ústavu ovšem SS-20 nikdy v ČSSR umístěny nebyly, nýbrž o něco menší komplety SS-12. Dovezeny byly ze SSSR poprvé v roce 1983 jako součást výzbroje sovětských vojsk na našem území. Operačně taktické i taktické nosiče umístěné na území ČSSR mohly nést jaderné hlavice, není ale prokázané, že se v našem prostoru tyto hlavice skutečně nacházely. Podle bojových plánů proti Německu, tehdejšímu úhlavnímu nepříteli, měli naši vojáci použít 131 jaderných raketových střel a atomových bomb. Jaderné hlavice by čs. vojáci – podle plánů – dostali v případě válečného konfliktu během osmnácti hodin ze Sovětského svazu. Dočítáme se ve studii historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu.

Devatenáctiletý Roman Cajthaml nechtěl sloužit u zbraní hromadného ničení, na útvaru, který oficiálně ani neexistoval. Poslední kapku mu zasadili služebně starší záklaďáci, tzv. mazáci: „Kartáčkem nebudu nikomu drhnout kanady, výt na měsíc, počítat listí na stromech. To ponižování mě nastartovalo. Ne že bych měl nějaký pocit výjimečnosti, ale začal jsem před tím chodit do kostela a nebylo mi jedno, jak se mnou někdo zachází. Hned první den jsem začal předstírat, že mám žaludeční vředy.“ Roman Cajthaml jezdil s eskortou na lékařská vyšetření do Prahy. Lékař nařídil, že nováček Cajthaml má sníženou zdravotní klasifikaci, což ovšem znamenalo, že se vrací zpátky do kasáren a vyhnou se mu jen některé vojenské práce.

Odešel z kasáren, stopnul wartburga, z vlaku vystoupil v jiném světě

Roman si sbalil své civilní šaty do obalu od spacáku, který si schoval v posteli na marodce. Když hlídač nebyl na ubikaci, vyšel ven před budovu, kde se sebejistě připojil k několika vojákům, kteří džípem odjížděli do nedalekých kasáren v Jaroměři. Tam vystoupil a opět sebejistě prošel bránou ven. Strážáci ho pustili, protože na uniformě neměl insignie jejich útvaru: „A v tu chvíli začal úprk. Snažit se dostat do Polska přes zelenou hranici prostě nešlo. Potřeboval jsem pas, takže jsem musel do Prahy. Stopnul jsem wartburg, nějací důchodci mě vzali do Hradce,“ vypráví Roman Cajthaml, který se kdesi v křoví u řeky převléknul do civilu, uniformu naházel do vody. Z toho mimochodem později u vojenského soudu udělali strašný zločin „hanobení symbolu“. Z Hradce se Roman chtěl dostat autobusem, ale neměl dost peněz. Pokusil se přemluvit autobusáka: „Poprosil jsem ho, jestli by mě za ty drobáky nevzal do Prahy, že víc nemám. Ani náhodou! Asi to nebyla vhodná chvíle. Jedl párek a pěnila mu kofola. Šel jsem zase na stop,“ popisuje Cajthaml, který se stopem dostal až do Prahy. Vyzvednul si pas a vyhledal přátele: hudebníka a zpěváka Aleše Drvotu, zakladatele kapely Babalet a Petra Fouska, studenta ekonomie, kterého komunisté vyhodili ze školy, protože odmítal vstoupit do SSM. Fouskovu rodinu pronásledovala StB, protože přepisovali a distribuovali samizdaty. „Aleš mi dal číslo na amerického dopisovatele časopisu Jazz Forum ve Varšavě, který mluvil slovensky. Petra Fouska jsem poprosil, aby všechno vysvětlil mojí matce, že jsem utekl a jsem v Polsku.“

V Polsku jako v ráji

Do Varšavy se dostal bez problémů druhý den ráno. Byl květen 1981. Na peroně uviděl stolek s přehozenou polskou vlajkou, na něm stála skleněná pokladnička s fotografií polských vojáků zavražděných v roce 1940 Sověty v Katyni a na ní nápis Solidarność. Vedle stolku mladí Poláci drželi čestnou stráž. Lidé kolem procházející do ní vhazovali peníze. Nikdy před tím Roman veřejnou sbírku neviděl. Fascinovaný byl i polskou vojenskou policií, které si všimnul. Na rukávech nosila stužku symbolizující Solidaritu: „Byl jsem v jiném světě. Šel jsem do telefonní budky a volal Američanovi. Ten mě zkontaktoval s lidmi z Výboru na obranu dělníků,“ popisuje první chvíle v Polsku, kde se o něj postaral KOR.

KOR (Komitet Obrony Robotników – Výbor ochrany dělníků) byla polská iniciativa, který vznikla čtyři roky před Solidaritou, v roce 1976. O KORu někdo mluví jako o předobrazu Charty 77 nebo pozdějšího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. KOR vydával komuniké, kterými útočil na nezákonné jednání komunistů. To nejdůležitější na KORu bylo, že se jednalo o vůbec první svobodnou organizovanou a veřejnou iniciativu ve střední a východní Evropě. Občané prostřednictvím KORu mimo jiné dávali vědět Západu, že v komunistických zemích žije nemálo lidí, kteří se snaží proti režimu cosi dělat a potřebují pomoc a podporu. KOR pomáhal mimo jiné i lidem na útěku.

Chtěl na západ výletní lodí Gdaňsk-Hamburk

Lidé z KORu předali Romanovi Cajthamlovi poměrně dost peněz na jeho potřeby a ubytovali ho na studentských kolejích. Zařídili jeho setkání na německé ambasádě se západními diplomaty: „Říkal jsem jim, kdo jsem, kde jsem všude byl. Cítil jsem se bezpečně. Němci mi na ambasádě nabídli, že druhý den už můžu být v Německu. Řekl jsem jim, že chci lístky na výletní parník Gdaňsk – Hamburk. Za pár dní jsem měl v pase tranzitní vízum a několik lístků na loď,“ vypráví Cajthaml, který nechtěl odjet z Polska hned, protože z hlavní varšavské pošty odeslal dopis příteli Fouskovi. V něm ho poprosil, aby vyřídil jeho bratrovi, kdy a kde se s ním setká. Chtěl se s ním – ještě než přejde želenou oponu – rozloučit, usmířit se: „Měli jsme mezi sebou kvůli našim povahám a smýšlení něco nedořešeného. Chtěl jsem se s bratrem vidět. Jenomže poštu Fouskovi kontrolovala StB.“ Na Náměstí neznámého vojína u varšavského nádraží na něj místo bratra čekaly dvě volhy. Civilně oblečení policisté ho strčili do auta a odvezli na místní prokuraturu: „Přišel se tam na mě podívat československý velvyslanec, řval na mě jak pominutý, jestli vůbec chápu, co mám za průšvih! Odvětil jsem mu, že jsem slyšel, že v Krakově je sanatorium, kde by mě dali do vědeckého programu, operovali by mi hlavu a vyměnili mi mozek za ženský. A byl bych senzitivnější osobnost! Tohle nevydržel. Nechal si otevřít katr a dostal jsem před držku, že si z nich prdel teda dělat nebudu.“

Psycholog konstatoval, že je sociálním případem, který se na vojnu nehodí

Poláci předali hledaného Romana Cajthamla české tajné policii v Těšíně. Vyšetřování, které prý probíhalo korektně, trvalo dva měsíce. Civilní advokáti najatí jeho matkou byli z procesu vyloučeni kvůli údajnému vojenskému tajemství. Přidělený advokát toho prý u soudu mnoho neřekl: „Furt jedl jablka. Strašně mě tím štval, dal bych mu nejradši do držky. Celé soudní líčení jedl jablka!,“ popisuje Cajthaml. Už během vyšetřování mu došlo, že jsou dvě věci, které ho mohou částečně zachránit. Jednak musí dostat příznivý psychologický posudek, což se mu povedlo. Stálo v něm, že je sociálním typem, který se na vojnu nehodí. Ale ještě důležitější: znevěrohodnit svojí vojenskou přísahu. Snažil se dokázat, že v době útěku nebyl vlastně vojákem. V době, kdy ostatní skládali vojenskou přísahu, on doložitelně ležel na marodce a podepsal jen nějaký cár papíru, což měla být ona slavnostní vojenská přísaha. U soudu se hájil, že nedostal povinné poučení, jak podepisují vojenské řády. Dva roky vězení ovšem dostal prý kvůli zásahu své matky, říká: „Ať má kdo chce, co chce proti korupci, ve vší slušnosti, myslím si, že to prémiové spoření patnáct, dvacet tisíc padlo na to, že to matka musela někomu u soudu dát,“ vypráví Roman Cajthaml, který se po roce 1989 věnoval laickému studiu teologie, angažoval se při´vymísťování´ armády z památkových objektů v jihozápadních Čechách. Dnes žije v Českém Krumlově, má dva syny, o které se stará na plný úvazek jako otec na rodičovské dovolené.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání TÝDENÍKU ECHO zde

Vstanou noví extremisti Tomio Okamura už získal, o čem Miroslav Sládek kdysi jenom snil
Wabi Daněk: citlivý muž Zemřel muž, díky jehož písním lidé mohli předstírat, že jsou v jiném světě

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.