Soudy o děti? Otcové bez šance. Trabant proti mercedesu

Své tři děti odpovědně spoluvychovával ve dvacet let trvajícím manželství, které bylo na popud jeho bývalé ženy rozvedeno. Soud svěřil děti do výchovy matce již téměř před dvěma roky a od té doby se otec marně snaží získat ke svým nezletilým dětem pravidelný přístup. Konec soudních sporů je v nedohlednu a než nastane finále, děti budou nejspíš plnoleté – a otci zcela odcizené. Výjimečný, extrémní příklad? Nikoli, toto je podle Pavla Mejtského (1964), který několik let neúspěšně bojuje se zažitým systémem, zcela běžná praxe soudů za podpory tzv. sociálek a dalších zainteresovaných organizací – podobných případů jsou v Česku každoročně tisíce.

Jak staré děti máte?

Mám tři syny, jeden je již plnoletý. Těm ostatním dvěma, o které se teď nejvíce jedná, je 13 a 15 let.

Kde to všechno začalo?

Před dvěma roky podala bývalá manželka k opatrovnickému soudu návrh na svěření dětí do péče před a po rozvodu manželství. Tato žaloba byla projednána se vší rychlostí a během tří měsíců byly děti svěřeny do výchovy jí s tím, že soudkyně v rozsudku neurčila tzv. rozsah styku s druhým rodičem, tj. v tomto případě se mnou.

Soud vám tedy zakázal se s dětmi stýkat?

Ne, to v žádném případě – to by i na současnou soudní praxi bylo už moc. Já jsem v tomto sporu navrhoval střídavou péči, což soud ovšem neakceptoval. Soudkyně tedy pravomocným rozsudkem svěřila děti bez dalšího matce a tím to bylo hotové. Ve spise se přitom konstatuje – a i sama bývalá manželka to dokonce zpočátku připustila – že jsem se o děti dobře staral, mám je rád a ony mají dobrý vztah ke mně.

Něco tam ale asi v pořádku nebylo, když na takový spor vůbec došlo…

To jistě nebylo, náš manželský svazek byl už dlouho jen formální a měli jsme spory i v zásadních oblastech včetně výchovy dětí. Ani nechci sám sebe lakovat na nějakého anděla, to jsem určitě nebyl. A zejména v počátku opatrovnického sporu jsem udělal mnoho hloupostí. Mám ale zcela čisté svědomí v tom, že všechny tři děti jsem se snažil vychovávat odpovědným způsobem, věnoval jsem se jim, trávil s nimi mnoho času.

Když se vztahy mezi rodiči dostanou „na šikmou plochu“ a součástí problému jsou děti, tak zásadním problémem je diskriminující legislativa a především setrvačná aplikace práva, která v opatrovnických sporech předem favorizuje ženy-matky. A to způsobem, který v jiných oblastech lidského života nemá obdoby.

Matky dobře vědí, že vítězství bude jejich

Jak to myslíte? Soudy přece mohou děti svěřovat do střídavé péče a také to stále častěji dělají…

Střídavá péče je zákonem umožněná již od roku 2000. Praxe je však stále taková, že rozhodnutí o střídavé péči jsou v opatrovnických sporech výjimečná. Statistika ministerstva spravedlnosti hovoří jednoznačně: v 85 % případů soudy svěřují děti matkám, pouze v 5 % otcům. Zbytek je střídavá péče a tzv. společná péče (po 5 %). To jsou myslím výmluvná čísla; navíc neexistují žádná čerstvá data, která by potvrzovala stoupající podíl střídavé péče. Nechce snad nikdo vážně tvrdit, že otcové jsou sedmnáctkrát horší rodiče než matky…

Možná někteří otcové o děti nemají zájem?

Takoví se také najdou, ale jistě to jsou menšinové případy. Problém je úplně jinde: ve chvíli, kdy dojde mezi rodiči k zásadnímu sporu, tak matky dobře vědí, že mají prakticky jisté vítězství. Vědí, že když podají příslušný návrh k soudu, tak děti prakticky s jistotou dostanou do péče ony a otec odejde od soudu s povinností platit výživné, tzv. alimenty. Tedy s výjimkou případů, kdy matka je alkoholička, závislá na drogách apod. – pokud se to podaří dokázat.

Je přitom úplně jedno, kdo má na rozvratu rodiny jaký podíl, to soud většinou nezkoumá. Motivem matek k takovému kroku jsou nezřídka také peníze a i v mém případě to tak bylo. Alimenty dnes soudy často stanovují v téměř likvidační výši, už dávno to není pár stokorun jako dříve. Takový otec tedy může mít poté, co de facto přišel o děti, zaděláno na další problém, tentokrát existenční. Oproti tomu matka má při očekávaném „kladném“ rozsudku vlastně vystaráno: dostala do své výlučné péče děti a může je vychovávat „k obrazu svému“ (často tedy k nenávisti k otci), dále má zajištěny finance na jejich výchovu, a nezřídka ještě něco zbyde. Opatrovnický spor o děti před soudem je při současné praxi podobný automobilovému závodu mezi dvěma soutěžícími, z nichž jeden jede mercedesem nejnovějšího modelu a ten druhý trabantem. V trabantu v tomto případě sedí otec a když matka bude chtít, tak otec s jistotou prohraje. Kdybych se ještě někdy v životě octl v podobné situaci, vůbec bych k soudu nechodil. Nemá to žádnou cenu, jsou to jen vyhozené peníze za právníky.

Vypadá to, že mluvíte o tzv. divokém rozvodu…

Ne vždy se to tak samozřejmě děje, v mém případě tomu ale tak bylo. Rodič, který dostane děti do péče, má pak mnoho možností, jak děti zneužívat jako zbraň proti druhému rodiči. Nejde o nic jiného než o základní morálku: když se matka uchýlí k opakované manipulaci dětmi proti otci, tak se tomu prakticky nelze bránit.

Kde je podle vás hlavní problém?

Není v legislativě jako takové, příslušné zákony týkající se opatrovnictví jsou dostatečné. Problém spočívá v první řadě v aplikaci práva, tedy ve způsobu rozhodování soudců, vlastně soudkyň – v drtivé většině případů tyto spory rozhodují soudkyně-ženy. A rozhodují tak, jak to bylo po desítky let za komunismu: děti k matce, otec ať platí a je rád, že může děti vidět o víkendu jednou za dva týdny. Tedy otec je odsunut do pozice kasičky a současně jakéhosi vzdáleného strýčka, který si milostivě může jednou za čtrnáct dní pro děti přijet. Že při tomto nejběžnějším modelu nemůže být o nějakém výchovném působení na děti ani řeč, to je snad jasné.

Gender je to podstatné

Opravdu chcete říci, že to je podle vás genderový problém?

Absolutně. Já jsem se za celé dva roky, co můj problém s dětmi trvá, s nikým jiným než se ženami nesetkal. Tím myslím nejen soudkyně, ale i pracovnice na tzv. sociálkách (OSPOD – odbor sociálně-právní ochrany dětí) a také různá „psychologicko-poradenská centra“ a podobné spolky. V naprosté většině případů šlo o radikálně feministická prostředí. Zažil jsem naprosto neuvěřitelné způsoby jednání, kdy mi bylo od první minuty natvrdo naznačeno, že já jsem tady jenom otec a ať si to laskavě uvědomím. A že mám být rád, když to dopadne jak výše uvedeno – povinnost platit alimenty a děti vidět 1x za dva týdny. Lidově řečeno, jednali se mnou jako s výkalem u cesty.

Jedinou výjimkou v tomto marasmu představuje vedoucí místně příslušného OSPODU na Praze 5, která dělá to, co dělat má: tedy snaží se skutečně pomáhat dětem a taky rodičům z rozvrácených rodin. Ta jediná nenadržuje matkám – je to ale kapka v moři, která bohužel celkový obraz nemůže zvrátit.

Můžete dát příklad takového genderově vychýleného přístupu?

Těch by bylo… Úplně první věta, kterou jsem slyšel od řadové pracovnice OSPODu na Praze 5, byla: „Ukažte… Tak kolik od Vás manželka na alimentech chce? … To vlastně chce docela málo, to jste mohl dopadnout mnohem hůře.“ Zdůrazňuji, že tato schůzka proběhla ještě před jednáním soudu – papírově tedy zdaleka nebylo nic jasné. Ta dáma na OSPODu to už ale měla za předem rozhodnuté, tedy „děti k matce a otec platit“, a jak jsme viděli, tak se nemýlila.

Velké, přitom skryté nebezpečí představují také tzv. psychologické poradny. Terapie u těchto spolků může být rodičům uložena právě OSPODem, což se stalo i v mém případě. Ve skutečnosti jsem se opět ocitl ve spárech agresivních feministek: šlo o organizaci, která se navenek tvářila jako centrum pro děti z rozvrácených rodin, naprosto nepokrytě však jednala jako spolek na podporu rozvádějících se matek. Tyto organizace ale podávají o „terapii“ příslušně manipulované zprávy a k jejich zprávám soudy významně přihlížejí. Jako perličku dodávám, že organizace Cestounecestou, o níž je řeč, má jako hlavní sponzory pražský Magistrát a městskou část – prostřednictvím odvodů z daní jsem jim tedy na jejich skutečně záškodnickou činnost přispěl i já.

Nejhorší ze všeho ale je naprostá impotence soudů, tedy příslušných soudkyň. Poté, co děti byly svěřeny matce během krátkých tří měsíců, jsem vzápětí já podal tzv. žalobu na určení styku. To bylo v květnu 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 10. Tamější soudkyně JUDr. Hantlová mi od samého počátku dává najevo, že já jsem „ten druhý“ a ať si laskavě uvědomím, jaká je moje pozice – některá soudní jednání byla opravdu neuvěřitelná, jednala se mnou jako s malým klukem. Současný stav, tedy po roce a půl, je takový, že projednávání žaloby se neuvěřitelně vleče, dochází k mnohaměsíčním prodlevám, soudkyně nařídila psychologické posudky dětí…

Počkejte, posudky už proběhly při opatrovnickém sporu, ne?

Nikoli, tam žádné posudky nebyly, jen výslechy dětí a rodičů. Mluvím o prvním, opatrovnickém soudu, během něhož mi děti doslova ukradli během pár týdnů. Teď, když se zdlouhavě domáhám alespoň určení styku, tak náhle posudky nutné jsou. Prakticky to probíhá tak, že soudkyně Hantlová během posledních šesti měsíců (!) nebyla schopna určit znalce a dovést toto usnesení k právní moci. Jsem skálopevně přesvědčen, že dochází k záměrnému protahování sporu, což samozřejmě pracuje ve prospěch matky. A čas je tady zásadní: já děti vídám velmi málo, z druhé strany probíhá vytrvalá manipulace proti mně, a děti se tak samozřejmě odcizují.

Jak z toho ven?

Cesta pro futuro je jednoduchá: odfeminizovat opatrovnické spory, nepřipouštět průtahy v řízení a hlavně důsledně aplikovat judikáty Ústavního soudu. Ten již několika nálezy konstatoval, že v případech opatrovnických sporů mají obecné soudy za povinnost aplikovat jako první možnost právě střídavou péči. A teprve pokud jsou objektivní skutečnosti, které by střídavé péči bránily (jeden z rodičů nevede řádný život, nejeví zájem o děti, dopustil se kriminálního činu apod.), tak mají soudy zvažovat svěření dětí do péče pouze jednoho z rodičů. Dále Ústavní soud jasně konstatoval, že spory o děti je nutné řešit s co nejvyšší rychlostí, protože čas tu hraje zásadní roli.

Tím vším jsem já při ústních jednáních opakovaně argumentoval. Jenže Ústavní soud sice platí za nejvyšší soudní instancí v této zemi, jeho judikáty však nejsou pro obecné soudy automaticky závazné. Tedy stačí, aby rozhodovala soudkyně-feministka – a že jich není málo – a výsledek je stejný jako dřív.

Čas je mocná zbraň v rukou matek

Proč se na Ústavní soud neobrátíte Vy?

Nejprve musíte vyčerpat ostatní zákonné možnosti a to v mém případě dosud neproběhlo – odvolání a další opravné prostředky. Navíc protistrana má rozsáhlé možnosti jak spor protahovat. Jak jsem popsal, rozhodování u soudu prvního stupně probíhá opravdu šnečím tempem a nyní je skutečně pravděpodobné, že než se dojde k pravomocnému rozsudku, tak děti budou plnoleté.

Problém je v tom, že soudci nemají ani v takto jednoduchých případech žádné lhůty. Často jsem si přitom povzdechl, že být soudcem je vlastně zaměstnání snů: berete v základu trojnásobek průměrného platu, nemáte žádné pracovní normy, místo jisté v podstatě do důchodu a ještě dobrý pocit z toho, že na váš plat se skládají všichni ostatní…

Takže jde o čas. V jaké frekvenci teď děti vídáte?

Já jsem zatím uspěl alespoň s předběžným opatřením na určení styku. Stalo se tak ovšem z nepochopitelných důvodů teprve nedávno a až napodruhé. Žádal jsem styk s dětmi v rozsahu asi 30 % celkového času. Výrok, vynesený výše jmenovanou soudkyní Hantlovou na OS pro Prahu 10, byl ovšem „tradiční“, tj. zcela feministický: jednou za 14 dní na víkend. Tedy jsem nyní v postavení vzdáleného strýčka, který jednou za dva týdny může dětem přinést cukrátka, obrazně řečeno. Je to ponižující, diskriminační, absurdní a co do výchovy to neřeší vůbec nic.

Uvedl jste, že děti vás mají rády. Mohou tedy za vámi přijít i mimo soudem stanovený čas, nebo ne?

To mohou a občas se to i stane – tak, aby o tom matka nevěděla, protože jinak by se všemožně snažila jim v tom zabránit. Je ale nutné vzít v úvahu, že děti jsou již nejméně dva roky dnes a denně matkou manipulovány ve smyslu, že otec je ztělesněné zlo na zemi, že otec vlastně vůbec neexistuje (kromě toho, že je zdrojem peněz) a jejich domov je někde úplně jinde. Pak stačí dětem zorganizovat mimoškolní čas tak, aby tam nezbyla pokud možno žádná skulinka, a je vymalováno ve smyslu „bohužel – děti mají jiný program“. A když to trvá dlouho – což trvá – tak si na to děti zkrátka zvyknou.

Povinnosti mají oba rodiče, vynucují se ale jen alimenty

Vy alimenty platíte nebo patříte k té asi třetině otců, co výživné zanedbávají?

Výživné jsem vždy zaplatil do posledního haléře. Přiznávám ale na rovinu, že tak činím se skřípěním zubů. A není to vůbec jen proto, že jde o nezanedbatelnou částku. Důležitější je, že nemám žádnou kontrolu nad tím, co se s mými penězi děje – matka je utrácí podle svého uvážení. A v tomto případě často za věci, které já považuji za pro děti vyloženě škodlivé.

Vaše děti ale musí jíst, v něčem chodit, škola má nějaké nároky…

To jistě ano. Ostatně po dobu dvaceti let, co naše manželství trvalo, jsem z naprosto drtivé většiny rodinu živil já – včetně nemalých nákladů na bydlení. Takže dobře vím, o čem mluvím. Jenže když něco platíte, tak také většinou na to chcete mít vliv, že. A tohle právo já teď co do dětí nemám. Občanský zákoník sice říká jasně, že rodič, kterému děti nebyly svěřeny do péče, má právo na spolurozhodování o důležitých věcech a na informaci o důležitých skutečnostech týkajících se dětí, jenže to jsou nevynutitelné paragrafy. Když se matka rozhodne škodit a děti otci odcizit, tak prakticky neexistuje způsob jak ji v tom zastavit.

Jak to myslíte?

Jednoduše: postavení matky a otce k dětem je diskriminační vůči otci i po rozvodu. Když nezaplatíte alimenty (což se téměř vždy týká otců), tak pokud máte alespoň nějaký majetek, tvrdě na to doplatíte: rychle k vám přijde exekutor. Při opakovaném neplacení skončíte ve vězení. Za sebe říkám: je to tak správné, zákon se má dodržovat.

Problém je v tom, že směrem ke druhé straně se zákon nevynucuje vůbec. Když rodič, který má děti v péči (tedy vesměs matky), trvale brání ve styku, neposkytuje informace, druhého rodiče prostě ignoruje a tím jej odstavuje od dětí, tak je to de facto nepostižitelné. Když se takový odstrkovaný otec bude hodně dlouho snažit, tak matka dostane napomenutí v tom smyslu, že musí komunikovat. To byl v mém případě dosud největší „úspěch“. Ale v praxi nedochází k tomu, aby matkám byly za toto diskriminační jednání ukládány finanční pokuty – to by totiž mnohé tzv. zlatokopky odradilo – nebo jim byly děti dokonce odebrány.

Můžete dát příklad takového závadného jednání?

Takových je… Například po skončení opatrovnického sporu jsem několik měsíců vůbec nevěděl, kam se matka s dětmi odstěhovala. Ona mi adresu odmítala sdělit a dětem zakázala o tom se mnou mluvit. Chápete tu absurditu: máte – teoreticky – právo spolurozhodovat o životě dětí, platíte řádně výživné, a přitom se ani nedozvíte, kde bydlí. Když jsem se v této věci obrátil na OSPOD, uslyšel jsem neuvěřitelnou větu: „No jo, ona s Vámi asi nechce mít nic společného, já se jí nedivím.“

Nejvíce trpí děti

Co chcete dělat dál?

To, co jsem v životě dělal vždy: za věc, o jejíž správnosti jsem přesvědčený, budu bojovat až do konce. A v této „věci“ to úplně nejdůležitější je osud mých dětí. Těch dětí, které násilným rozvodem iniciovaným jejich matkou zásadně utrpěly a trpí dál – i když dnes a denně slyší jak je to teď všechno vlastně báječné.

O mě už tolik nejde, i když samozřejmě je to osobně velmi obtížná situace. Člověk najednou, ze dne na den, de facto přišel o děti, které s láskou a péčí dlouhá léta vychovával. Ztratíte to nejcennější, co v životě máte, co jste léta vypiplával, staral se… Mnohem horší je ale sledovat, jak se děti za poslední dva roky proměnily. Dokud vztahy byly jakž takž normální a rodina žila pohromadě, tak děti nelhaly, nebyly cynické, nepodváděly. Teď se u nich takové chování stalo normou. To je na věci nejhorší.

Občas je ale vídáte, tak nějaký vliv na ně máte, ne?

Minimální. O víkendu jednou za čtrnáct dní nebo během dvou týdnů o prázdninách toho moc nedokážete. Zejména když pokaždé dorazí od matky příslušně „instruované“. Citované předběžné opatření mi v současnosti dává právo trávit s dětmi 14 % času. To je absurdní diskriminace.

Já za děti pořád cítím zodpovědnost a snažím se – v současnosti s omezenými možnostmi ovšem – zabránit tomu, aby spadly do ještě většího marasmu než ve kterém jsou teď. Tato situace, kdy se děti de facto staly objektem sporů mezi rodiči, má strašně špatný vliv na jejich budoucí životy, to prokázaly už stovky výzkumů. A tím se taky trochu beru i za budoucí nešťastné táty, kteří se ze dne na den mohou ocitnout v podobné situaci.

Co byste poradil, jak podobným situacím předejít?

Za současného stavu soudního rozhodování v opatrovnických sporech neexistuje žádná dobrá rada. Ideální je samozřejmě žít ve spořádaném manželství a vychovávat děti ve shodě. Jenže někdy se to zkrátka zvrtne. A pokud se vztahy pokazí a v rodině jsou děti, tak se jakýkoli otec dostává do pozice, kdy je de facto bezmocný a ze strany manželky snadno vydíratelný. Když taková matka překročí morální Rubikon, není pro ni nic snazšího, než denodenně dávat otci najevo: dělej to, co chci já – včetně transferu financí samozřejmě –, jinak bude rozvod a přijdeš o děti… A otec nemá šanci.

Říká se mi to těžko, ale z hlediska mužů-otců je v současnosti jistá obrana jediná: neženit se a nemít děti. Vím, že to zní extrémně, bohužel je to však pravda. Alespoň do doby, než se soudní praxe přiblíží rovnoprávnosti.