Česko nekráčí nikam. Vycouváváme ze Západu

Ptáte se, kam že Česko kráčí. Anketám a interview se v poslední době vyhýbám, na řadu otázek neznám odpověď. Sotva vím, jak to či ono doopravdy je, většinou nevím, co s tím. Hlavně proto, že skutečnost a její obrazy v médiích včetně sociálních sítí se stále častěji rozcházejí. Jistě, lze se s tím smířit: ty obrazy jsou dnes už přece součástí reality, ty bláho! Tak to prostě v tomto světě je, přestaň brečet. Taková rada mně nepomáhá. Co zmůžeme třeba proti organizovanému trollování? Proti pásové výrobě lží? Proti masovému infikování strachem? Je to jistě pošetilost, netěšit se z internetu, ale možnost šířit on-line po celé planetě názory, pod které se nemusí nikdo podepsat (nebo může svoji identitu zfalšovat, což pravidelně udělá), pokládám za začátek konce světa. Tedy toho, který je mi jakž takž srozumitelný. Jistě, co je komu do konce zrovna jakéhosi mého světa…

Umíme vůbec nějak čelit šíření fabrikovaných obrazů, třeba proti těm, kteří pracují pro věčně rozpínavé impérium? Pro mnohé z nás je to hrozba, zlo. A zlo je vždycky organizovanější, přinejmenším rychlejší než síly světa, který chce poškodit, oslabit, rozvrátit. Zlo má vždycky náskok. Síly proti zlu jsou slabší také proto, že si často zakazují říkat „zlo“. Prostě někdo má jiný názor, jaképak zlo, to je přece kýč, boj dobra se zlem. Dobro si prý se zlem nesmí na žádný způsob zadat! Máme ještě i dnes právo na takovou ohleduplnost? Demokracie se musí umět a chtít bránit.

Nevím, nevím: když měl loni republikou projet konvoj vehiklů NATO, nastala panika. Z jednoho deníku naléhali, ať i já něco napíši proti vzmáhajícímu se odporu našich lidí proti té „demonstraci síly“, proti „aroganci americké rozpínavosti“. Ačkoli šlo o jednotky NATO, do kteréžto aliance sami patříme. Napsal jsem, poslal, ale pak jsem si to rozmyslel a chtěl text vrátit, měl jsem pocit, že jsem to varování přehnal. Nevrátíme, nepřehnal jste to, otiskneme to, jinak hrozí strašná ostuda před celým západním světem. Naši lidé budou svými vlastními těly… Nechal jsem jim ten burcující text. Pak jsme ten odpor, ta těla, všichni viděli několik dní na obrazovkách. Všechno bylo úplně jinak, opačně. Nezklamal jedině můj bývalý kolega senátor Vyvadil.

Vyhýbám se dnes anketám, protože například nevím, co teď hned s uprchlíky, máme-li to dopuštění, to neštěstí jejich i naše, řešit, ale hlavně prý rychle. Neříkám, že pomalu, ale vím, že to rychle jít nemůže. Kdo chce být dnes kýmkoli kamkoli nezvolen, ať říká, že žádná rychlá a správná řešení neexistují.

Nikdy jsem například nepochopil, jak jsme měli rychle zařídit onu kýženou neprodyšnost hranic. Těch schengenských, eventuálně těch národních. Kdekdo o ní mluví, o té neprodyšnosti. Je to zaklínadlo. Možná vědí, jak ji udělat, ale nechtějí to říci. Jestli je něco zhoubná „politická korektnost“, na niž se dnes všechna neštěstí svádějí, jestli je něco eufemismusnon plus ultra, je to toto. Kdo se s nějakými eufemismy nepáře, je, co vím, Václav Cílek: máme přece 90 tisíc myslivců! Jejich palebná síla přece mnohonásobně převyšuje palebnou sílu všech složek našich ozbrojených sil… Tak takhle tedy! Proč to ale takhle neřeknou ti politici, kteří mají neprodyšnosti plná ústa? Možná že přece jen tuší, že by takto neprodyšná ochrana hranic rozbila Evropu na cáry: v takové by mnozí už nechtěli žít… Anebo by nechtěli žít s těmi, kteří by povolávali ty myslivce.

Nevím, co s tím neštěstím udělat rychle. Vím, že to bude stát stovky miliard. Naznačuje to aktuálně oznámená výše „odpustku“ za jednoho kvótami přiděleného, ale odmítnutého uprchlíka: 250 tisíc eur. To ale znamená, že lecčeho, co pokládáme za samozřejmou vymoženost, se budeme muset vzdát, abychom na náročný podnik měli. Nevím ani, jak vracet ty, kteří neprojdou našimi azylovými síty, kteří jdou za lepším, a nebude tu pro ně místo. Rozpoznat je, pochytat, označit, někam je uzavřít. Na jak dlouho? Asi na rok, na dva? Pak je s eskortou nacpat do letadel a kamsi s nimi odletět. Ale kam? Kde je vysadit? Kdo je přijme? Nevím, nevím, nevím.

Celou esej Petra Pitharta čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo ZDE.