Klaus, Robejšek a český národní zájem

Dnešní oficiální, de facto cenzurní uvažování a chování si takové sousloví do značné míry zakazuje, neboť údajně zavání nacionalismem. Přesněji řečeno, národní zájem nesmírně podezřele zavání svobodou a samostatností politického národa, a tedy svobodou českého demokratického státu. A tudíž něčím, co se Německem vedená Evropská unie a rovněž i její čeští souputníci všech generací usilovně snaží vymýtit jednou provždy. Tedy většinou samozřejmě až na svatý národní zájem Německa o jím fakticky řízenou EU, a pak sem tam, aby se neřeklo, i trochu Francie.

Byl to proto nesmírně osvěžující a životodárně nezbytný čin, k němuž se 7. září odhodlala nezávislá internetová televize XTV.cz. A to odvysílat debatu na právě toto u nás polozakázané téma mezi exprezidentem Václavem Klausem a hlavní tváří politické strany Realisté, Petrem Robejškem. Oproti převládající mediální realitě tato debata vynikala věcností, logickou uceleností a myšlenkovou závažností. Vanul z ni dech svobody a argumentační schopnosti, bez nichž je demokratická civilizace v existenčním ohrožení.

Právě proto si její hlavní myšlenky nesporně zasluhují jak ocenění, tak zejména kritické posouzení, k němuž vyzývají. Václav Klaus vymezil národní zájem jako udržení, přetrvání a sebereprodukování na svém území. Taková definice je ale ryze biologicko-ekonomická, a proto nijak nerozlišuje mezi biologií a ekonomikou na jedné straně, a na druhé straně politikou, jež se může stěží ztotožňovat s ekonomikou. Tedy pokud nepovažujeme za posvátné značně pomatené úsloví Andreje Babiše o státu jako firmě.

Politika a prostředí státu jako její ztělesnění znamenají prostor veřejné svobody rozhodovat o svém osudu, a to je nesrovnatelně víc něž pouhé biologické přežití. To ostatně bezděčně naznačuje i Klausův výrok z debaty, kde oprávněně konstatuje, že se ve věci přežití u nás jedná o vztah s Německu, tedy nyní v podmínkách EU, jež usiluje o potlačení státnosti svých členů. Dodejme, jejich svobody. Tím by se česká politika, jak Václav Klaus právem zdůraznil, měla zabývat v první řadě. Tvrdé jádro EU, jak konstatoval, znamená podmanění Německem. Další možností je úsilí o samostatný stát, a jeho subvarianta v podobě menšího uskupení států, kde zmínil Evropské sdružení volného obchodu. Uvedené varianty by se, jak zdůraznil, měly zejména nyní před volbami veřejně diskutovat a politické strany se k nim vyjádřit.

Petr Robejšek se přidržuje Palmerstonovy definice: žádní věční přátele, ani nepřátelé, ale věčné zájmy. Každý národ, jak prohlásil podobně jako Václav Klaus, tedy v biologicko-ekonomistním rámci, je někde mezi rozkvětem a zánikem. V této souvislosti, jak oprávněně uvedl, se v našem státě u politiků o národních zájmech neuvažuje. Bezpečnost a blahobyt jsou podle něj hlavními prvky národních zájmů. A je to, jak konečně alespoň on dodal, ale bohužel systémově nijak nerozvedl, geopolitický rámec. Jedná se, jak dost vágně řekl, o to, „kde jsme, a na tom máme stavět“. Zajistit bezpečnost a rozkvět tedy musíme zde. Ono zde však Robejšek geopoliticky nevymezil. Řekl jen, že toto naše úsilí přirozeně vyvolá tření, potenciální konfliktnost. Pokud se tak chováme, jsme v konfliktu s jinými zeměmi.

Nadnárodní spolek, kde jsou si všichni rovni, je v EU iluze, podobně jako představa global governance. Vždy se jedná o proces, není to tedy statická konstrukce kavárny. Rusko je, jak výslovně konstatoval, naše ohrožení. Vyvažování je ale podle Robejška jediná správná odpověď na tuto výzvu. A pochvaloval si ji jako údajně osvědčenou Kissingerovu kategorii. To je prý hra, kterou ve správně pochopených národních zájmech hrajeme, tedy hra, již hrajeme, je Kissingerova, dodejme metternichovská, rovnováha. To je prý problém adekvátní cesty malých států, kde je čekají zatáčky, pasti historie. A takovou vládu, jak předvolebně vyhlásil, údajně hledáme.

Nicméně právě zde se ukazuje nejslabší bod Robejškovy vytříbené argumentace k tématu národního zájmu, tedy v jejím samotném jádře. Jak Metternichova, tak Kissingerova metternichovská mezinárodní politika rovnováhy velmocí se totiž, jak ukázaly a trvale ukazují dějiny, jako vůdčí pojetí zahraniční politiky prokazatelně neosvědčily. Metternichovský údajný evropský koncert velmocí, tedy jejich rovnováha, nakonec uvrhly Evropu do světové války, jak během ní výstižně konstatoval Masaryk. A s Kissingerovou politickou érou to dopadlo podobně. Vyvažování sovětsko-ruské velmoci komunistickou Čínou sice znamenalo dílčí geopolitický úspěch, ale takto dovyvážená rovnováha mezi Sovětským svazem a USA, resp. Západem přirozeně nemohla trvat navěky.

Nikoli hlavně z důvodů ekonomicko-biologických, ale zcela elementárně politických, totiž kvůli neudržitelnosti dlouhodobějšího velmocenského soužití demokracií s velmocenskou diktaturou, navíc diktaturou totalitní. Ronald Reagan, který tuto základní geopolitickou zákonitost dobře chápal již od konce čtyřicátých let, proto právem odmítal v první řadě Kissingerovo geopoliticky krátkozraké pojetí vztahu USA k SSSR, tak jako i veškerou politiku pouhého zadržování komunismu. A to nejen slovy, ale posléze jednoznačnými činy, jež nakonec rozhodly studenou světovou válku ve prospěch demokratické civilizace. Nebýt Reaganova razantního amerického odmítnutí právě Kissingerovy metternichovské politiky vyvažování, Petr Robejšek by si nyní užíval západoněmeckou penzi za železnou oponou, a nám by se mohlo o demokratických svobodných volbách, natož s jeho oslovující účastí, jen zdát.

Jak je ve své podstatě politika velmocenské rovnováhy a pojetí národního zájmu podle ní u menších států jako jakési dominové vyvažování absurdní, to právě nyní dost průzračně předvádí komunistická Severní Korea se svým čínským a ruským spojenectvím. Severokorejský diktátor nedávno prohlásil, že se jeho diktatura chce vojensky vyrovnat Spojeným státům. Zastánci údajně blahodárné koncepce velmocenských rovnováh a neustálého vyvažování by tedy rozhodně měli jásat, ale rozumní demokraté, mezi něž se počítám, ze zásady nikdy.

U Václava Klause bylo potěšující jeho jednoznačné stanovisko o zajištění naší bezpečnosti v NATO a důrazné odmítnutí „malého euronata.“ Masová migrace z kulturně zásadně odlišných území, jak oprávněně konstatoval, představuje nejen ohrožení bezpečnosti každodennosti, ale fatální ohrožení naší bezpečnosti vůbec a Evropy jako takové. Ve věci Ruska bylo neméně případné Robejškovo prohlášení, že ruská-bezpečnostně politická výzva, je něco, před čím nás EU neubrání. Rusko má zájem ovlivňovat své předpolí, jak řekl.

Ale právě zde by byla na místě mnohem systémovější geopolitická úvaha. Jedná se zde konkrétně o zcela klíčový geopolitický prostor mezi Německem a Ruskem, kde se vždy rozhoduje tzv. východní otázka, tedy vztahy mezi Evropou, Ruskem s Asií a přes Blízký východ Afrikou. Jak Rusko, tak Německo velmi dobře věděli a vědí, že kdo ovládne tento prostor, bude rozhodovat o uvedených sítích geopolitických vztahů, jež mají zásadní globální dopad. Proto Masarykovi tolik šlo o demokratické zorganizování právě tohoto rozhodujícího geopolitického prostoru, a přesně proto viděl odchod USA z této zcela klíčové geopolitické scény jako zásadní úder nové poválečné demokratické Evropě. Spojené státy se naštěstí po druhé světové válce, tedy nejen během ní, do Evropy vrátily, takže nedemokratické geopolitické ambice de facto německé Evropské unie a Ruska nyní udržují v šachu.

Brexit, ale zdaleka nejen on dokládá, že žádná taková rovnováha nemůže být věčná. Věčně trvá jen střet mezi demokratickou civilizací a jejími agresivními nepřáteli, ať již leží na západ nebo na východ od našich hranic, řekl bych. Je proto zásadní Klausův omyl tvrdit, že zatímco německá expanze je zde velmi silná, ruská expanze zde žádná není. Působí zde totiž, a to každá po svém, masivně obě. Stačí se zeptat zpravodajských služeb.

Je ale na druhé straně dost zřetelný fakt, který právem zdůraznil Robejšek: Momentálně je větší výzvou Západ. Dodávám, je to politický Východ Západu v podobě fakticky německé Evropské unie. Západ Trumpovy Ameriky a svým způsobem rovněž i nynější Velké Británie premiérky Mayové drží oba velmocenské protivníky demokratické civilizace v Evropě na uzdě. Proto je další Robejškovo, Jiřího Paroubka neblahé paměti připomínající tvrzení, že „musíme mít perspektivu všech azimutů,“ neudržitelně vágní. Na otázku, co je jaká hrozba, totiž odpovídá ryze ultra palmerstoneovsky, že se mění každé ráno při holení. Taková odpověď tedy připouští zahraniční politiku ode zdi ke zdi, takřka z hodiny na hodinu, tedy bez ohledu na geopolitické konstanty strategicky klíčového prostoru mezi Německem a Ruskem. Lze totiž pružně měnit taktiku, ale nikoli geopolitickou strategii. A naším strategicky geopolitickým národním zájmem je v první řadě Evropa rovnoprávných demokratických států v rozhodující transatlantické vazbě na Spojené státy a Kanadu. Proto je úhelným kamenem našeho geopolitického národního zájmu NATO, a ne demokracii a povaze Evropy protichůdná, a Německem evidentně ovládaná Evropská unie.