Nový vrchol ruského vandalismu

V Moskvě došlo 14. srpna k dalšímu fyzickému útoku na umělecká díla, znázorňující Krista nebo Jana Křtitele způsobem, který někteří „pravoslavní aktivisté” považují za „urážející jejich city”. O pátečním incidentu informovalo ECHO24.cz na základě zprávy ČTK.

Připomeňme úvodem, že se v současném Rusku zákon, chránící city věřících různých konfesí a formálně přítomný v právních systémech většiny států, zneužívá k pronásledování představitelů protestní kultury – všeobecně známým příkladem jsou nepodmíněné tresty za performanci Pussy Riot v roce 2012. Právě v souvislosti s tímto soudním procesem, který vyvolal mezinárodní vlnu pohoršení a solidarity s obviněnými, se profiloval Dmitrij Corionov, hlavní „hrdina” nynějšího vpádu do výstavní síně Manéž. Člen samozvané party, která si říká „Boží vůle”, tehdy například se svými pomahači na veřejnosti mlátil zastánce Pussy Riot.

Nynější případ patří do řady několika projevů agresivního vandalismu, který byl v posledních letech namířen proti výstavám současného umění. Zlověstný paradox přitom spočívá ve skutečnosti, že pokud byl někdo ve zmíněných případech ruskými soudy potrestán, byli to nikoliv vandalové, nýbrž organizátoři výstav, které se útočníkům odvolávajícím se na pravoslaví znelíbily.

V nejnovějším případu ještě stanovisko „orgánů” není známo, ví se jen, že Corionov, který incident vedl, sám po jeho provedení odešel na policii psát žalobu na pořadatele výstavy a dal představitelům médií několik rozhovorů, v nichž obhajoval svoje chování a požadoval uzavření výstavy. Představitelé Manéže nyní počítají škody způsobené na exponátech.

Případ je přinejmenším ve dvou ohledech nepodobný předchozím útokům na provokativní umělecká díla. Prvním aspektem je místo. Manéž patří k nejprestižnějším výstavním prostorám hlavního města Ruska. Nachází se přímo za zdmi Kremlu a právě tady v roce 1962 Chruščov odstartoval dějiny neoficiálního sovětského umění, když navštívil výstavu současného umění a její protagonisty odsoudil svým peprným slovníkem vesnického chasníka, který zamlada pásl dobytek. Vyloučení ze Svazu sovětských výtvarných umělců na sebe nenechala dlouho čekat.

Nevíme, zda pan Corionov, absolvent (post)sovětské diplomatické školy MGIMO (Státní institut mezinárodních vztahů, založený roku 1944 Vjačeslavem Molotovem) a zkrachovalý student pravoslavného učiliště, zná dějiny výstavy v Manéži před více než 50 lety. Ale právě zde ventilovat agresi proti současnému umění je buď projevem cynické rafinovanosti nebo naprosté kulturněhistorické ignorance.

Mnohem významnější lapsus je ale terč útoku drzého aktivisty „Boží vůle”, který dosud nikdy za své násilnosti nebyl potrestán. Až do minulého pátku se totiž podobné útoky týkaly výhradně současných autorů a mnozí sice chápali, že nenávist vůči kritickému umění a myšlení není zrovna evropským trendem, zároveň ale pro leckoho díla, o které v útocích šlo, byla vlastně z různých důvodů také nepřijatelná, příliš heretická, příliš kritická nebo prostě nesrozumitelná. Obranu svobody uměleckého vyjádření proto zpravidla ředila podezření, že umělci svou opovážlivostí na sebe chtějí hlavně upoutat pozornost a nejen sympatizanti útoků si kladli otázku, zda inkriminovaná díla považovat za umění, nebo jen za nějakou heretickou provokaci.

V pátek se ale v Manéži útočilo na sochy Vadima Sidura. Sidur (1924 – 1986), nazývaný někdy sovětským Henry Moorem, byl umělcem, patřícím k okruhu autorů, kteří za sovětského režimu nemohli v tuzemských poměrech veřejně působit, ačkoliv absolval elitní sovětské vzdělání a začal svoji kariéru jako oficiální sovětský umělec. Navzdory odchodu do neoficiálních kruhů se těšil určité imunitě, protože bezprostředně bojoval ve druhé světové (v sovětském pojmosloví Velké Vlastenecké) válce.

Vrátil se z ní zmrzačený a těžká ranění, jejichž následky trpěl až do smrti, se promítla i do jeho díla, včetně obrazů trpícího Krista, jehož drsný konec Sidur znázorňoval prostřednictvím velkých železných prefabrikátů, hřebů, žeber ústředního topení a podobně. Zážitek ohrožení, bolesti, bezmoci a smrti byl určující pro estetiku jeho uměleckých děl, označovanou jako “grob-art” (rakvové umění).

V letech 1954-1968 Sidur s dvěma kolegy pracoval ve volné skupině LeSS, ignorované nebo odmítavě kritizované představiteli tehdejší oficiální kulturní politiky. Právě jejich díla se stala základem nynější rozsáhlé výstavy neoficiálního sovětského sochařství, nazvané “Sochy, které jsme neviděli”, podle rehabilitujícího a oslavného článku, který vyšel v týdeníku Literární noviny rok po Sidurově smrti, na jaře 1987.

V roce 1989 vzniklo v Moskvě Státní muzeum Vadima Sidura, fungující s různými obtížemi dodnes. Nachází se sice na periferii, nicméně díky pravidelným programům se rychle zapsalo do kulturní mapy ruské metropole a probíhají v něm autorská čtení, výstavy a diskuse – diváci České televize se mohli s tímto muzeem i se Sidurovým dílem seznámit díky jednomu z dílů pořadu Alternativní kultura, vysílaného na přelomu století, některé Sidurovy texty vyšly v českém překladu časopisecky už počátkem 90. let.

Sidurova přesvědčivá a srozumitelná výpověď propojující motivy utrpení, erotiky, smrti s výrazovými prostředky moderního sochařství se stala už v 70. a 80. letech vstřícně přijímanou a žádanou v západní Evropě, hlavně v Německu, kam ale úřady samotnému autorovi nikdy nedovolily vycestovat. Sidur měl desítky výstav v renomovaných institucích různých evropských zemí a v západním Německu se konaly nejen jeho retrospektivy, ale dokonce se i veřejně realizovaly některé jeho monumentální práce – památníky v Kasselu, Düsseldorfu, Berlíně i v jiných městech. Pro americký vědecký ústav u Chicaga Sidur vytvořil bustu Alberta Einsteina atd. Koncem devadesátých let shrnul německý slavista Karl Eimermacher materiály k západní recepci Sidurova díla – dokumenty vydaly na dva objemné svazky textů.

Útok na výstavu Sidurových soch působí jako nonsens. Představme si, že by nějaký náboženský radikál libovolné konfese v Čechách začal útočit na sochy Olbrama Zoubka nebo Jana Koblasy. Zdánlivě akt pomatence, který se ocitl zcela mimo jakékoliv kulturní a politické souřadnice.

Přesto tento útok posiluje trend, který nynějšímu režimu v Rusku nijak neprotiřečí: svoboda omezovaná nahodilými násilnostmi se stala realitou kulturního života. Výpady nejsou časté ani systematické, ale vyvolávají nejistotu a autocenzuru, typické průvodní jevy autoritativních režimů.

Ironie přitom spočívá ve skutečnosti, že Corionovovo výtržnictví sám jeho protagonista považuje za kritické vůči nynějšímu režimu: podle jeho vlastních slov reaguje na nedostatečnou ochranu duchovních hodnot ze strany státu. Pravoslavná složka státního aparátu (vysoce postavení úředníci ruské pravoslavné církve) ostatně reagovala na útočníkovu slabomyslnou nenávist velmi ambivalentně: mluvčí zdůraznili sice nepřípustnost násilí proti osobám, zdůraznili ale zároveň právo na protest, obzvlášť pak proti jevům, „urážejícím city věřících”. A ty mohou být v podstatě jakékoliv, jak nejlépe dokazuje sám Dmitrij Corionov, vystupující křiklavě nejen proti Vadimu Sidurovi a Pussy Riot, nýbrž také například vůči homosexuálům, potratům nebo Charlesu Darwinovi. To už jsou ale zase jiné příběhy.