Korunové dluhopisy, třináctá komnata ministerstva financí

Premiér Bohuslav Sobotka je nespokojen s prací Finanční správy a není se čemu divit. Nejde mu jistě o řadové úředníky či pracovníky na úrovni vedoucích oddělení. O jejich erudici a schopnosti efektivně vybírat daně přes všechny možné převraty na místě ministra financí nikdo nikdy nepochyboval. Jejich práci ovšem dnes shazuje generální ředitel Martin Janeček a ministr financí Andrej Babiš.

V pondělí předložili ministrům a poslancům dvě zprávy o tom, jak finanční úřady kontrolovaly podniky, které v roce 2012 využily a asi i často zneužily možnost vydat korunové dluhopisy. Člověku stačí opravdu jen pár rámcových informací, které se rozhodli Janeček s Babišem zveřejnit, a může dát premiérovi rovnou za pravdu, že víc než o obsáhlou analýzu šlo o jakési pamflety.

Ztráta až pět miliard ročně

Janeček a jeho předchůdci prý provedli 233 kontrol zaměřených na korunové dluhopisy. Přitom vyměřili daňové doplatky ve výši 87 milionů korun. Nesrovnalosti těchto údajů vyniknou, když se připomene, o jak velkém případu je řeč. Je charakteristické, že k dispozici jsou jen přibližná čísla. Podle různých odhadů vydalo koncem roku 2012 čtyři až pět set firem emise korunových dluhopisů v hodnotě 120 až 160 miliard. To se dá vyčíst ze zpráv vlivných tuzemských médií, které nikdo nezpochybňuje. Ve značné části šlo o daňové optimalizace, které se mohly dostat do konfliktu se zákonem, jak naznačují mnohé pochybnosti, publikované o dluhopisech vydaných konkrétně Agrofertem Andreje Babiše, skupinou Student Agency Holding Radima Jančury, ale i dalších firem.

Horní strop pro částku, o kterou stát mohl těmito optimalizacemi přijít, lze snadno vypočíst. Kdyby všechny firmy snižovaly o úroky za dluhopisy daňový základ, kdyby jejich majitelé tímto způsobem inkasovali nezdaněné peníze a kdyby průměrná sazba dosahovala v průměru deseti procent, pak stát ročně přichází o 5–6 miliard. Bude to méně, protože všechny emise se nerealizovaly a někdy také šlo skutečně o shromažďování peněz na investici do rozvoje firmy. Přesto se nedá vyloučit, že stát ročně ztrácí částku v řádu miliard, ostatně se o prověření této obavy dosud nikdo vážně nepokusil. Když finanční úřady při prověřování těchto optimalizací získaly během pěti čtyř let zpátky jen 87 milionů, pak je to smutné.

Nový solární tunel?

Rozměry možných ztrát pro státní pokladnu připomínají příběh tzv. solárního tunelu. Občany dodnes zlobí, že stát vyplácí výrobcům elektřiny z fotovoltaických zdrojů ročně podporu asi 30 miliard, a těžko zpochybnit, že aspoň polovina této částky je vyplacena zbytečně. I v tomto případě se drželi investoři zákona, kterým stát nabízel mimořádně vysokou cenu. Jen dodnes nikdo nevysvětlil, proč stát včas výkupní cenu nesnížil, i když dlouho věděl, že se stala předmětem spekulací. Koncem roku 2010 byla poslední možnost přihlásit solární elektrárnu a inkasovat přes deset korun za každou kilowatthodinu. Opravdu se v té době instalovala polovina všech fotovoltaických zdrojů.

Stejný příběh se odehrál o dva roky později s korunovými dluhopisy. Naprostá většina z nich byla vydána v prosinci, a dá se tedy předpokládat, že i v tomto případě šlo zpravidla o spekulace. Tentokrát neměla vytáhnout peníze z veřejných rozpočtů, ale naopak ochránit spekulanty před placením daní.

Na rozdíl od solárních elektráren se dá přehmat s dluhopisy řešit i se zpožděním. Stačí, když Finanční správa zasáhne proti těm, kdo vydali dluhopisy a využívají je pouze k tomu, aby se vyhnuli placení daní. Generální ředitel Janeček se očividně příliš nesnaží, možná i z toho důvodu, že korunové dluhopisy vlastní také jeho šéf. Přesto by bylo spíše divné, kdyby se nad touto ležérností nerozčiloval aspoň premiér.