Pod nadvládou „rudé opice“

Podle čínského kalendáře jsme se v roce 2016 ocitli pod nadvládou živlu ohně. Zároveň jsme vstoupili do znamení opice. Žijeme v roce „ohnivé“ nebo také „rudé“ opice. Jak upozorňuje editorial a rozsáhlý redakční článek ve vědeckém týdeníku Nature, je to okolnost bezmála symbolická. Právě opice se mohou stát dalším prostředkem, kterým Čína posílí své postavení světové velmoci a získá nad Západem převahu. Smutné je, že se o to Číňané nemusí ani moc snažit. Stačí jim jen počkat. Západ se jí žene do náručí sám tím, že se překotně zříká jakýchkoli pokusů na opicích. Je to výsledek velmi intenzivních kampaní ochránců zvířat, kteří dokázali získat na svou stranu širokou laickou veřejnost a tím i politiky, kteří jsou vždy ochotni naslouchat „hlasu lidu“. Zvláště když jim to přináší hlasy ve volbách. Nejednou je jim úplně jedno, čeho že se to „hlas lidu“ vlastně dovolává.

Kromě odborníků si zřejmě mnoho lidí neuvědomuje, že biologie a biomedicína prodělávají už tři roky přerod srovnatelný snad jen s rokem 1951, kdy Watson, Crick a Franklinová objevili dvoušroubovicovou strukturu DNA, nebo se 70. lety minulého století, kdy vědci jako Herbert Boyer, Stanley Cohen či Paul Berg pokládali základy genového inženýrství. V roce 2013 se objevily zcela nové nástroje genových inženýrů, které dovolují zasahovat do dědičné informace nejrůznějších organismů včetně člověka s dříve nepředstavitelnou přesností a spolehlivostí. Navíc jednoduše a v neposlední řadě i lacino.

Návrat k transplantacím zvířecích orgánů

Co tahle proměna genetiky znamená, lze názorně demonstrovat na příkladu tzv. xenotransplantací. Chirurgové dokážou uzdravit řadu těžce nemocných pacientů tím, že jim nahradí nemocný, nefungující orgán za orgán od dárce. Orgánů se však zoufale nedostává. Tisíce a tisíce lidí se život zachraňující operace nedožijí. Biologové a lékaři proto začali spřádat plány na záchranu lidských životů transplantacemi zvířecích orgánů. Začali s orgány šimpanzů a paviánů, ale postupně upnuli naděje k orgánům prasat. Lidské tělo ale prasečí buňky nesnáší a razantně na ně utočí imunitním systémem. Bylo jasné, že prasata bude nutné nejprve do určité míry „polidštit“. K tomu se dokonale hodí genové inženýrství. To dovoluje odstranit z dědičné informace prasete geny, které lidský imunitní systém provokují, a naopak do prasečího genomu dodat lidské geny, které by imunitní systém budoucího lidského příjemce konejšily. Pravděpodobnost úspěšnosti transplantace takových orgánů při současném potlačení imunity příjemce léky dramaticky roste.

V 90. letech minulého století se zdála cesta ke xenotransplantacím otevřená. Farmaceutický gigant Novartis plánoval na tomto poli utratit dvě miliardy dolarů. Záhy se ukázalo, že vytvoření „polidštěného“ prasete schopného sloužit jako zdroj orgánů pro nemocné lidi, je zatraceně tvrdý oříšek, na jehož rozlousknutí stávající metody genového inženýrství nestačí. V prvních letech jednadvacátého století proto velké společnosti z xenotransplantačních projektů vycouvaly. Zdálo se, že se výzkum ocitl ve slepé uličce.

S revolucí v genetice se „slepá ulička“ opět mění na „otevřenou dálnici“. Je možné vytvářet snadno a rychle prasata s celým komplexem změn v dědičné informaci. Vědci z Harvardu jich dokázali v prasečím genomu najednou navodit dvaašedesát. Připravuje se prase se zhruba osmdesáti změnami v dědičné informaci. Ani tato linie označovaná jako Pig 2.0 ale neposouvá xenotransplatace na limit možností. Plánuje se již linie prasat Pig 3.0 s ještě rozsáhleji upraveným genomem.

Už dnes dosahují vědci a lékaři výsledků budících respekt. Prasečí srdce voperované do těla paviána tlouklo po dobu 945 dní. A mělo zřejmě na to, aby vydrželo ještě déle, kdyby vědci experiment neukončili. Prasečí ledvina pracovala v opičím těle 227 dní.

Závislost na Číně

A jsme zpátky u Číny a opic. Nadšení z těchto úspěchu vědy poněkud hasne v konfrontaci s faktem, že pro ověření xenotransplantací nutně potřebujeme provádět experimenty na opicích. Bez nich to prostě nejde. Jenže kde budou lékaři experimentální transplantace dělat, když se celý Západ pokusů na opicích překotně vzdává? Odpověď je prostá: V Číně! Tahle země vůbec neuvažuje o tom, že by výzkum na opicích nějak omezila. Naopak, intenzivně do něj investuje. Zřejmě i s vidinou, že mnohé z toho, co vymyslí a vyvinou vědci na Západě, se nakonec bude testovat v Říši středu.

V této situaci před námi vyvstává řada palčivých otázek? Je etické zrušit na Západě výzkum na opicích a přitom užívat výsledky výzkumu na těchto zvířatech prováděných jinde, konkrétně v Číně? Když jsme se rozhodli s pokusy na opicích skoncovat, neměli bychom se postavit veřejnosti čelem a otevřeně přiznat, že zároveň rezignujeme i na výzkum a vývoj některých nesmírně slibných léčebných postupů? Zdaleka nejde jen o xenotransplantace. Opice hrají významnou roli například ve výzkumu léčby duševních poruch a neurodegenerativních onemocnění, jako je třeba Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba.

Jenže který z aktivistů nebo politiků bojujících zapáleně za práva opic si stoupne před matku tří dětí, které selhávají játra, a řekne jí a její rodině do očí: „Je nám líto, ale necháme vás umřít. Výzkum, jehož výsledky by vám mohly zachránit život, by ublížil pokusným opicím. A to si nevezmeme na svědomí. Budeme raději, když umřete vy, než aby trpěly opice.“

Pokud zvolíme místo otevřenosti pokrytectví a necháme nové léky a léčebné postupy testovat v Číně, dostaneme se do jiné prekérní situace. Poskytneme Číně na toto odvětví biomedicínského výzkumu monopol a staneme se na ní existenčně závislí. Je to rozumné? Každý monopol vytváří nerovné vztahy a ty nejsou v soužití Západu s východoasijskou velmocí tím nejlepším vkladem do budoucna.