Západ se probouzí z arabského jara. Konečně

Letadla západních a arabských zemí útočí na cíle v Sýrii. Před rokem se k americkým náletům na Sýrii schylovalo také, ale terčem měl být režim Bašára Asada, zatímco dnes dopadají pumy a rakety na ozbrojence Islámského státu, který reprezentuje nejextrémnější a nejsilnější složku protiasadovské opozice. Znamená snad tenhle paradox, že se Západ zbláznil? Vůbec ne, spíše je to důkaz, že (možná) konečně prozřel a pochopil.

Bomby padající na syrské a irácké islamisty vlastně symbolizují definitivní probuzení Západu z opojení procesem, jemuž se s velkými sympatiemi říkalo „arabské jaro“. Začal koncem roku 2010 v Tunisku, ale záhy se vlna protestů proti autoritativním režimům rozlila po téměř všech arabských státech. Někde zůstalo jen u těch demonstrací, jinde došlo k více či méně vynucené změně vlády a v Libyi a Sýrii začala plnohodnotná válka. Západ se postavil na stranu opozice, od které (naivně) očekával nastolení skutečné demokracie.

Jak vyhlíží situace dnes? Muslimské bratrstvo v Egyptě ukázalo neschopnost provádět cokoliv jiného než postupnou islamizaci země, načež bylo odstaveno od moci armádou, a tak se Egypt pomalu vrací k vojenské vládě.

V Libyi vypukl chaos a před milicemi islamistů asi bude zemi zachraňovat bývalý Kaddáfího generál Haftár. A z islamistické části opozice v Sýrii se zrodila obrovská hrozba v podobě brutálního Islámského státu.

Idealistická koncepce středovýchodní politiky Západu, kterou prosazoval prezident Obama, se tímto zcela zhroutila. Ukazuje se, že pravdu měli daleko spíš ti, kdo před revolucemi varovali, např. opatrný Izrael, který otevřeně podpořil egyptského prezidenta Mubaraka, a ačkoli nadále označuje Bašára Asada za nepřítele a tvrdě reaguje na jakékoli narušení svých hranic, nijak se ani nesnaží pomáhat syrské opozici. Právě z Izraele na jaře 2011 zazněla prorocká slova, že to nebude „arabské jaro“, nýbrž „islámská zima“.

V poslední době totiž přišla na scénu nová generace islamistů, z nichž mnozí usoudili, že se demokratické volby pro postup k moci hodí více než převraty. Zřejmě je inspirovalo Turecko, kde umírnění islamisté vládnou už řadu let, varující je ovšem podobnost s tím, jak se k moci svého času dostala NSDAP. (Hodí se tu připomenout asi trochu zjednodušující, ale v kontextu aktuálních událostí v arabských státech mrazivě výstižnou větu Miloše Zemana, že „umírněný islamista“ je něco podobného jako „umírněný nacista“.)

Jiní extrémisté se stále drží metod ozbrojeného boje, a jak dokazují úspěchy Islámského státu, může se jim až šokujícím způsobem dařit. Někteří experti varují, že Islámský stát reprezentuje hrozbu větší, než byla al-Káida, a to právě proto, že je to již etablovaný stát s funkční správou, infrastrukturou a vlastními zdroji. Právě to Usáma bin Ládin pobývající v primitivním Súdánu nebo Afghánistánu nikdy k dispozici neměl.

Islámský stát mohl být zastaven již dávno, kdyby ovšem prezident Obama tak dlouho neváhal se začátkem vojenských úderů. Nyní už není pravděpodobné, že islamisty zničí jenom letecké a raketové útoky, takže se nakonec bude muset sáhnout k tomu, do čeho se nyní skoro nikomu nechce, a sice k pozemním bojovým operacím. Případný návrat amerických vojáků na Střední východ by totální krach Obamovy politiky korunoval.

Dalším jejím vedlejším efektem je značné posílení pozic Ruska, které nemuselo uhýbat ze své pragmatické podpory autoritativních arabských režimů a prodává zbraně Sýrii, Egyptu i Iráku. Islámský stát už ostatně přímo vyhrožuje také Moskvě. Západ a Rusko, mezi nimiž ukrajinská krize vykopala široké a hluboké příkopy, budou nyní muset (jakkoli k tomu nemají moc chuti) znovu najít cestu k realistické spolupráci, protože hrozba reprezentovaná Islámským státem je mnohem vážnější než jakékoli vzájemné neshody.

Líčení ambicí Islámského státu a ambicí Putinova Ruska jako dvou souměřitelných nebezpečí je fatálně chybné. Existuje totiž mezi nimi jeden zásadní rozdíl. Vladimir Putin je asi cynický, snad manipulativní, možná bezohledný, ale navzdory tomu všemu pořád pragmatický realista. Není to zaslepený fanatik, který by chtěl zotročovat svět, a současné Rusko není postaveno na šíření despotické totalitní ideologie, jakou hlásá Islámský stát.

Důsledky arabského jara bohužel až příliš jasně ukazují, že společnost ve většině arabských států dosud není pro moderní demokracii způsobilá a že pokusy o její instalaci vedou pouze k posílení islamistů, jejichž konečné cíle mají s demokracií společného jen málo. V této chvíli je pochopitelně hlavním úkolem porazit Islámský stát, ale poté přijde (zvláště pak pro západní liberály) čas na důkladné zpytování svědomí.

Ačkoli snaha šířit myšlenky svobody, demokracie i lidských práv je obecně zajisté správná, je také nutné vždy zvážit, jestli pro tyto hodnoty vůbec existují v příslušné zemi podmínky a zda to nakonec nezpůsobí víc škody než užitku. Islamisté se totiž mohou snadno postarat o to, aby demokratické volby, které by je dostaly k moci, byly nejen první, ale pro jistotu také poslední. Takový vývoj by opravdu výstižným, ale samozřejmě nežádoucím způsobem ilustroval známé úsloví, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly.