Tanec černých labuťat. Nečekané události budou pokračovat

Co se stane, co nás nemine

Tanec černých labuťat. Nečekané události budou pokračovatTýdeník ECHO
Talebova "černá labuť". Kam až doletí? Foto: Foto: Reuters
Svět

Jefim Fištejn

Ruská hegemonie? Šíření vlivu po světě? Líbánky Washingtonu s Moskvou? Snahy už tu byly, a jak to dopadlo...

Minulý rok byl jedno velké překvapení, co událost, to dechberoucí rána na solár. Jinak, než předpovídaly průzkumy, dopadly všechny projevy lidové vůle: brexit, Trumpovo zjevení, ústavní referendum v Itálii, ba i rakouské prezidentské volby. Ve filozofii z podání Karla Poppera a v populární politologii úsilím Nassima Taleba se uhnízdil pojem „černá labuť“ znamenající jakékoli nečekané faktory, jež náhle vstupují do zaběhnutých politických a ekonomických dějů a lámou je přes koleno. Je téměř jisté, že řádění „černých labutí“ bude pokračovat také v letošním roce plném osudových voleb, kam se člověk podívá. Nebyla by to ovšem žádná překvápka, kdybychom je mohli předem pokládat za hotovou věc a bezpečně zakalkulovávat do svých plánů. Když chcete rozesmát Hospodina, vyprávějte mu o svých záměrech…

Nelze vyloučit, že černá labuťata předvedou svůj líbezný taneček také na jevišti již slavnostně vyzdobeném k nadcházející premiéře. Tím jevištěm jsou vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy. Forbína je čistě uklizena, kulisy natřeny v potěmkinském duchu, jednotlivé výjevy rozepsány a odzkoušeny, leč mnohé naznačuje, že kus bude propadák.

Mnozí u nás vážně věří, že Rusko je země na vzestupné dráze a Putin že kráčí od jednoho vítězství ke druhému. Na přímou žádost o příklady překvapivého zdaru v jakékoli oblasti si takoví obdivovatelé Putina většinou poklepávají na čelo: Copak vítězné tažení v Sýrii není dostačujícím důkazem zdrcující úspěšnosti současného Ruska? No, není. Zaprvé tažení ještě před vítězstvím končí stаžením, zadruhé odcházející Obama záludně přihrával protihráčům, kde mohl, zatřetí ruské základny byly už v minulosti nejednou roztroušeny po zeměkouli od Vietnamu přes Afriku po Kubu a Venezuelu – a kdo si na to dnes vzpomene? Pro pozorovatele zírajícího na planetu z oběžné dráhy zůstávají skryty tektonické posuvy, pnutí zemských ker a probouzení podmořských sopek, leč jen to je důležité z hlediska schopnosti předpovídat bořivé zemětřasy. O stavu Ruska nám více než neutichající televizní jásot řeknou demografické a sociologické ukazatele, třeba z oficiální statistické ročenky – čísla porodnosti, úmrtnosti, věk dožití, počty vražd a sebevražd, psychických onemocnění, notorického alkoholismu a drogových závislostí, přiznaná degradace školství a zdravotnictví. Patnáct milionů pravidelných pijanů, jimž místo vodky stačí kosmetické náhražky s příchutí hlohu – toť předvoj země vstávající z kolenou a padající na hubu. Právě proto před několika lety vstoupila moc na cestu válečných dobrodružství, aby drogou televizních válečných oslav otupila vědomí a umrtvila nerv národa hnaného do záhuby.

Divoké sny zůstanou jen sněním

Ale cožpak vítězství Donalda Trumpa v Americe není dostatečnou náplastí na všechny vředy svrabu a neštovic? Devátého listopadu loňského roku „liberální demokrat“ Vladimir Žirinovskij v bufetu Státní dumy objednal pro své kolegy tucet beden šampaňského a s pohárem v ruce si připil na úspěch Ruska v amerických volbách. Poněkud neadekvátní euforie ruského nacionalisty trochu připomínala záchvat štěstí Josepha Goebbelse, který svého času vtrhnul do vůdcova bunkru s bujarým pokřikem: „Roosevelt je mrtev! Teď už nic nestojí v cestě našemu vítězství.“ Psal se 13. duben roku 1945. Vůdce se na něho podíval nevidoucíma očima. Zrovna přemýšlel o tom, jaký druh sebevraždy má zvolit.

Celý esej Jefima Fištejna si můžete přečíst na EchoPrime nebo v aktuálním vydání Týdeníku Echo

Předplatné EchoPrime i Týdeníku Echo pořídíte zde